Já vim, je to zas dlouhý, ale třeba na to bude mít aspoň někdo trpělivost. :)
Je to zas pár týdnů, tentokrát jen tři, ale i tak už se mi zachtělo něco napsat. Začnu tim, že poslední tři týdny utekly strašně rychle. A taky je tma. Den se z pěti a půl hodin mezi východem a západem zkrátil na tři. Zítra slunce vyjde v 10:39 a zpadne ve 13:38. Musim ale říct, že už je to mnohem menší problém, než třeba před měsícem, a to bylo toho světla víc než dvakrát tolik. Vlastně už to neni skoro vůbec problém. Jasně, je pořád trochu divný, že když si o víkendu přispíte, tak nestihnete ani za světla dosnídat a že když potřebujete něco nutně nafotit ze dne na den do školy a potřebujete to udělat aspoň za relativního přirozeýho světla, tak kvůli tomu musíte třeba zatáhnout přednášku, jinak je to vlastně ale už normální. Ta nepřekonatelná únava kolem pátý odpoledne už celkem polevila, stezky v místním lese už jsme se naučili nacházet i za tmy, když je zrovna měsíc a nasněžíno, tak ani v největší tmě není ani v lese nikdy úplná tma a zasněžený stromy vypadaj v městskym nočním osvětlení fakt pěkně. Už se nedivim, že tu maj lidi mnohem větší problémy ke konci jara, kdy tu není stoprocentní tma vlastně nikdy, protože ty dvě tři hodiny mezi západem a východem slunce zdaleka nestačej na opravdový setmění. Takže už nejsem zvědavá, jaký to je – je to fajn, asi ne natrvalo, ale k blbejm náladám ze tmy to tu má překvapivě daleko, jen bych tu teda chtěla zažít pár dní, kdy to slunce nevyjde fakt vůbec a bude opravdu několik dní tma úplná, ale to se bohužel ani na polárním kruhu neděje. Musim ale říct, že když je to slunce zrovna nad obzorem a zrovna ne za mrakama a zmrzlou mlhou, celý město to vnímá během několika minut. Jdete po ulici a pokud to ze spěchu neděláte zrovna sami, vidíte spousty lidí okolo sebe, jak se zastavujou uprostřed svý cesty, otáčej se na slunce, zavíraj oči a nechávaj na sebe ten sluneční svit dopadat jak nejdýl to jde. Celý to má hodně blízko k jakýsi sošne strnulý sluneční modlitbě. Je hrozně pěkný takovouhle situaci s okolníma lidma sdílet, ikdyž jsou to třeba úplně cizí lidi na ulici. Stejně tak, jako tu lidi nikdy nevynechaj půlhodinu na oběd, je i slunce vždycky absolutním argumentem pro to, se zastavit. Asi i víc, než polární záře. Ikdyž je fakt, že v místním životním tempu to často není takovej rozdíl, to jak pomalu se tu všechno děje umí být i fakt frustrující věc, zvlášť v konverzacích je často těžký na to mít trpělivost.
Atmosféra posledního patnáctiminutovýho okna pro sluneční modlitbu.
Je taky hezký tu všechno znovuobjevovat za tmy. Minulej víkend jsme se vzbudili až v poledne, než jsme dosnídali, byla už půl hodiny úplná tma, tak jsme se pak zvedli a šli jsme se na dvě hodiny projít po okolí. Poprvý jsem třeba viděla skokanský můstky naživo úplně zblízka a jsou v reálu mnohem menší než se zdá na obrazovce. A je dost dobrej pocit stát v místě nad tou prudkou sjezdovkou , kde se skokani odrážej do vzduchu, a představovat si, jak lítaj nad váma. A pak koukat z úplnýho vršku tý skokanský věže, kam se stopro nesmí, ale pasivita okolních Finů to zas celkem povoluje, na zasněženou noční městskou krajinu.
Další update se bude týkat zimní cyklistiky. Povinná výbava: 1. Baterka, ikdyž vyrážíte těsně po východu slunce, protože nikdy nevíte, kte se o hodinku dvě zdržíte a návrat už bude úplně za tmy. 2. Nádoba, nejlépe termoizolační, s vodou co největší teploty. Pro každý odemčení nebo zamčení cyklozámku je potřeba aspoň 200 mililitrů intenzivního rozmrzání. Ve školní dny i šestkrát denně, což umí být i fakt otravný. Například když si tou vodou večer omylem polejete i řetěž, už tak nefungující, nebo třeba když vám při odemykání v tom zámku zamrznou u klíče, na kterejch je třeba i flashka, která nakonec taky skončí mokrá a zamrzlá. Nebo když odcházíte ze školy po devátý, takže si můžete odemknout hlavní dveře zevnitř, ale zvenku už pak ne, následně zjistíte, že vodu nemáte a jdete o ní prosit do supermarketu přes ulici. 3. Návleky, nebo nejlíp třeba rovnou chrániče, na holeně a kolena – ty blbý horský kola do svejch dezénů chytaj ten písko sněho ledo prach a zpoza blatníku vám ho všechen házej na nohy. Když máte zrovna jenom džíny, tak po pár kilometrech přijedete do školy, opucujete cenťák sněhu z nohou a pod nim je k těm honám přimrzlá džínovina, která je pak mokrá eště pár hodin. 4. Plavecký nebo lyžářský brejle – to že nemam ani jedny mě ničí – nejednou už jsem ve sněžení při jízdě dolu z kopce prostě nebyla schopná udržet oči plný ledu otevřený a když jsem je úplně dovřela, málem jsem sjela do příkopu, protože to byl zrovna jeden ze dnů, kdy měly brzdy dovolenou. Zároveň ale dává zimní cyklistika celkem dobrou příležitost k originálním revanším na lidi, co vás naštvou. Prostě jim večer polijete kolo kýblem vody a oni ráno neodjedou. Jinak ale jezdit i jen deseti centimetrama čerstvýho sněhu je neskutečně otravný.
Začínám se tu účastnit i dalších zimních radostí – Skorosrážka končící mym nehezkym pádem, když mi v noci do cesty vjelo psí spřežení. Ale třeba i bruslení na kluzišti který před zimou fungovalo buď jako fotbalový, nebo pasepallový hřiště. Byli jsme tam půlhodiny sami a pak se přihrnuly mraky pidižvíků, co jim zrovna skončila škola. Všichni nazuli brusle, holky i kluci popadli hokejky, jen ty holčičky u toho některý eště házely dvojitý a trojitý pirulety a různý další tríčky. My jsme se, po dlouhejch letech zas jednou na ledních bruslích, plácali po okrajích a snažili se odkoukat a vyzkoušet taky nějaký drobný tríčky – naše snaha se za jízdy všemožně točit a poskakovat ve většině případů končila modřinama, takže i to dvojitý otočení na jedný brusli a jízda pozpátku pro mě byly nakonec celkem úspěchy. Dneska jsme se zas byli kouknout kousek od kolejí do arény na hokej (to tak člověk leží ve čtyři odpoledně na posteli a po patnácti minutách už sedí na stadionu a kouká jak padá druhej gól – dobrá změna oproti loňskýmu Lvu na Výstavišti), protože zrovna hrálo ligu Rovaniemi, tak jsme odkoukávali bruslařský dovednosti i tam, takže příště budem na ledě mezi těma dětma zářit.
Další téma – sauna. Už je to stoprocentní – je to prostě nejlepší finskej vynález. Během jedný vtipný přednášky v rámci orientation týdne na začátku září nám rozdali papíry, kde mimo jiné stálo něco jako: „You know you have been in Finland for too long when 5 degrees outside is a super warm day and 70 degrees in a sauna feels horribly chilly.“ A je to pravda, naprostá. Nejdřív jsem myslela, že má průměrná sauna max třeba 80 stupňů. Pak jsem na zdech objevila miniteploměry a zjistila jsem, že je v tý sauně aspoň sto, většinou ale třeba 110, jednou i 115 stupňů. V září to tak nebylo, divně to s přibývající zimou přihřívaj, každopádně už to tak je aspoň měsíc a je to supr. Za ideál bych označila něco mezi 90 a 105. V těch vyšších teplotách už musíme po pár minutách otevírat dvěře a vytápět i přilehlý sprchy a šatny, těch 70, 80 je ale fakt málo. Na začátku prosince bylo v Santově vesničce, kterou mimo jiné prochází polární kruh, slavnostní zahajování vánoční sezóny, tak se tam jela spousta lidí kouknout. Já se celej den učila, tak se mi nechtělo jet busem, ale trochu se protáhnout, tak jsme jeli eště s dalšíma dvěma lidma na kolech. Pár spadlejch řetězů, pár rozbitejch přehazovaček, dvoumetrovej člověk na kole holky, co má metr šedesát, byli jsme prostě komická společnost – 8 kilometrů sněhem trvalo třičtvtně hodiny, dost jsme taky podcenili odění do zimy, pak jsme tam hodinu mrznuli zatímco roztomilý děti zpívaly finský koledy a Santa pronášel proslovy, cestou zpátky byla pak dolu z kopce taková zima, že to přes džíny pálilo – tak zmrzlá jsem tu eště nebyla. Byla mi zima eště po dvaceti minutách v tý stodesetistupňový sauně, ta ten den přišla vhod jak nikdy.
Trávim tu taky moc času s frankofonníma lidma – začínám vynechávat H na začátku slov a naopak to jako oni kompenzovat tim, že ho přidávám tam, tak nepatří. Už se ale těšim, že tu budu mít příští semestr místo finštiny francouzštinu, ikdyž bylo celkem fajn do tohohle severskýho jazyka nakouknout, za tři dny z toho mám závěrečnou zkoušku, tak uvidim, kolik toho pak budu schopná povědět. Ten jazyk celkově funguje mnohem víc jako čeština, než třeba angličtina nebo francouzština. I výslovnost maj stejnou, je to obecně překvapivě blízký.
A s fotoodevzdávkama ve škole jsem objevila supr věc – obří fototiskárnu, ke který máme volnej a na to, co to je, fakt levnej přístup, obří role papírů všeho druhu, několik velkejch MACů pro zobrazování věcí k tisku a tak. Jelikož jsem všechny fotky upravovala jen na svým noťasu, když jsem to pak viděla na tý velký macový obrazovce s tou hlubokou černou, koukala jsem na to okouzleně několik minut. No a pak když jsem to začla tisknout, byla jsem jak malý dítě čekající na zvuk zvoněčku, co hlásí, že přišel Ježíšek. Neměla bych mít k takový tiskárně moc často přístup, jinak by mě to zrujnovalo. Teda ten den, co jsme nainstalovali ve škole malou výstavu, se ta tiskárna definitivně rozbila, což je fakt škoda, ale snad jí ti opraváři co je sem škola importuje z Helsinek, přes Vánoce daj do kupy. Je ale suprotravný, že den, kdy jsem já a několik dalších lidí nutně potřebovala tisknout, spadla v celý škole wifina, což znamenalo, že se v celý budouvě fakulty umění nemohl nikdo přihlásit k jedinýmu počítači, ani učitelé k těm svejm a ani se nedalo přihlásit k těm v printlabu, takže se nedalo tisknout. Podlaha toho printlabu nabídla celkem fajn šlofíka místo tisku. Každopádně pětihvězdičkový systémový propojení.
Jo a prošla jsem se konečně po zamrzlý řece, ale jen po kraji, protože jsem srab. A na zahradě kolejí už fakt na pár dní vyrostlo parádní igloo, ale předevčírem ho nějaký opilí volové celý rozkopali. A mám adventní kalendář s mumínkama. Tralala. A včera v noci seděl chvilku na zahradě na sněhu velkej bílej zajíc! A pardon, zas se dlouze vykecávám, ale myslim, že eště napíšu, třeba při přestupním čekání na letišti v Helsinkách, až budu za deset dní odjíždět. Tyjo, teď už je to fakt za chvilku.
Tak tady už jen pár fotek z procházky k a po řece.
A těšim se na Vánoce v Praze. :) Dobrou noc.