Všude pořád blízko mrakům.
Lidová tvořivost.
Už v NP.
Tisíc odstínů zelený.
Bohužel koupání v týhle krásný řece zakázáno.
Prales – roste tam strom, na stromu další strom, na tom dalším stromu kytka, na tý kytce mech, na tom mechu další kytka a tak dál…
Pod tenhle vodopád jsme mysleli, že dojdem… nestalo se, cesta dál než k řece nevedla.
Tešim se až přijde den, kdy se naučim ostřit. (Nebo kdy se mi povede dostat písek z objektivu, aby to nedrhlo.)
Krasavci.
Netušim, co je to za rostlinu, ale je skvělá.
Tahle fotka bude s příběhem.. Daleko od idylky. Měli jsme na výběr si ke konci výletu projít ještě jednu stezku, nebo se jít flákat k řece. Pár si nás řeklo, že se ještě projdem, sice byla značená, jako těžká, ale řekli jsme si, že co jsou dva kilometry, ať to bude jaký to bude. Tak jsme se dvě hodiny škrábali svahem po bahnitý stezce, kluzkejch kamenech, v dusnym vzduchu s aspoň 80 procentní vlhkostí, boty se nám zasekávaly o kořeny a liány, každou chvíli někdo padal, když se chtěl někdo přitáhnout nahoru, nebo zachytit při pádu tim, že se chytne kmene blízkýho stromu, buďto sáhl na nějaký slizký zviřátko (nevim, co to bylo a vědět to nechci), nebo skončil s rukou plnou trnů, protože takový mrchy tu stromy jsou. Do toho nás bodaly přerostlí ovádi a komáři, jedna holka si pak podvrtla kotník, když uklouzla na bahně (ano, je překvapující, že si tentokrát podvrtl kotník někdo jinej než já). No a když už člověk fakt hodně nemohl, uklouzl na bahnitym kořenu a skončil přímo v mravenčí dálnici. (jo, to jsem byla já)… A aby to opravdu stálo za to, nahoře nebylo vůůůůbec nic vidět, jen prostě v půlce začla stezka zase klesat. Chyběli jen hadi, pavouci a zkusit se oběsit na liáně. (Dva kilometry to nebyly (výškový skoro) a jeden chudák Mexičan s náma šel omylem v domnění, že jdem k tý řece.) Při posledních šesti kilometrech cesty na bus jsme chtěli nakecat těm flákačům od řeky, jak to bylo supr, ale ani na to už nebyla morálka, taky jsme byli tak špinaví a zničený, že by nám to ani nevěřili. Nedařilo se mi při cestě španělsky vysvětlit sousloví ‘stmelující momenty’, ale řikat si ‘vale la pena’ to docela nahradilo. Taky si rozšiřuju slovní zásobu o pojmy jako bolest (lehce naražeý ruky) a puchýře. Příště místo tenisek pohorky, no neni každej den posvícení, ale zbytek toho parku byl supr, na konci jsme jen vypadali trochu jak navrátivší se váleční veteráni. #zažítprales #kdyžnemůžeštakpřidej
Prodej při cestě.
Návrat na bus.
Fotbalový hřiště místo náměstí.
Kostel v čele náměstí (fotbalovýho hřiště) nechybí.
Místní.
