Tak tady je pár dojmů z Helsinek:
Nejdřív jsem chytla megadrahej taxík z letiště, čemuž se v jednu v noci, ve slejváku, v neznámym městě a se spoustou majetků včetně batohu zabalenym v tý letadlový plastový fólii, takže se ani nedal dát na záda, nedalo úplně vyhnout, ale stejně mě ta cena úplně nepotěšila. Obecně je tu dost draho, ale tak ňák jsem se utěšovala, že Helsinky přece jen budou dražší než ten sever. To mi brzo vyvrátili místňáci… že prej je Laponsko nejdražší z celýho Finska. Tak i tak si budu muset odvyknout přepočítávat v hlavě všechno na český koruny. Cena toho jednoho českýho piva na koncertě pořád bolí a ne, nebylo dražší než ty místní. Každopádně, ubytování u fajn lidí, co tvrděj, že bydlej v Helsinkách, ikdyž je to spíš takovej Radotín, tak to tu maj ale ostatně asi všichni, prakticky nikdo tu prej nebydlí přímo ve městě a ranní a večerní procházka na vlak je vlastně celkem sympatická věc.
Ráno jsem si až uvědomila, že je tu o hodinu víc, takže neni po jedenáctý, ale už odpoledne, tak jsem rychle vyrazila do města. První poznatek z centra – místní hlavák je stejně slizkej pofelplatz jako u nás, jenom tu k tomu nemaj ten park, kam by se všichni místní ožralové mohli zašívat. Taky jsem čekala, že tu bude všude víc lidí, ani těch turistů tu zas tolik neni. Večer se teda město zaplnilo, jelikož jsem prý přijela přesně v den, kdy vrcholej místní festivaly a nehledě na počasí jsou všichni místní v ulicích, což se teda potvrdilo – byla celkem zima, foukalo, semtam poprchávalo a všichni se mačkali na těch místech, kam ještě v podvečer dopadalo sluníčko a často se tvářili, že si tam spíš z povinnosti užívaj konec léta před zimou, která je tu obdobím společenskýho mrtva kvůli zákonům o hospodách a alkoholu obecně.
Půlden jsem pak strávila s Julií, místní Finkou, která byla minulej semestr v Praze na Erasmu a já s ní chodila na jeden seminář o jazzu. Je pěkný přijet do cizího města a někoho tu znát. Říkala, že je zpátky teprv dva týdny a pořád si nezvykla na to, jak všem okolo rozumí a asi je to fakt, že když rozumíte jenom anglicky, tak je ten nesrozumitelnej šum všude okolo vlastně tichej a klidnej. Taky jí prej chybí pražský podniky, že si tam jeden oblíbila a jestlipak ho znám, jmenuje se prej Vorzokovna, nebo tak nějak. Na dotaz jestli myslí Vzorkovnu se tvářila potěšeně, že to taky znám. Svět je malej, taky prej byla v létě na prakticky stejnejch místech po Evropě jako já, jenom vždycky o týden dřív.
Udivila mě tu ještě jedna věc, na hrozně moc místech si tu přijdu jako v Praze, ne jako v historickym centru, ale třeba jako na Míráku, třeba dlažba je tu včetně kočičích hlav strašně podobná a i spousta zdobnejch baráků jako na Vinohradech nebo na Žižkově. Je tu všude taková celkem blízká atmosféra. Jen teda to moře a jezera v Praze nemáme. Tady si zas ale budu těžko zvykat na to, jak je tu všechno placatý, nebe je tu pak sice úplně magicky obrovský, ale stejně je to zvláštní, být na takový placce. Celej den jsem se po městě snažila vylézt na jakýkoli místo s rozhledem a výsledek byl zhruba takovej, že i přes pocit chůze do kopce jsem vždycky nakonec skončila stejně nízko. Ráno mi slečna z ubytování řikala, jak se dostat na vlak. Její navigace zněla: doleva, doprava, pak vylezeš na kopec a za nim už to uvidíš. Nevim, jestli jsem šla správně, ale široko daleko byl nejvyšší kopec asi tři metry vysokej…
Města a lidi už tu začínám objevovat, tak jsem ještě zvědavá na tu severskou přírodu. Už tady se člověk cejtí, jako by byl o tisíc metrů vejš, ikdyž je přímo u moře…