08/14 Pallas Tunturi I

Chtěla jsem sem něco napsat zas až na konci týdne, ale to by toho asi byla spousta najednou, tak píšu už teď.

Let z Helsinek do Rovaniemi byl jeden z nejkrásnějších, co jsem kdy zažila. Až na to, že lítání s plnejma dutinama je bolestivě mučivý (všichni tu máme rýmu od prvního dne po příletu a jestli to tak bude celou zimu, supr to nebude.) Každopádně bylo už celkem pozdě v noci, ale slunce nad mrakama teprv zapadalo. Takový moře sytejch teplejch barev jsem na nebi ani v nebi ještě neviděla. Jen mě zarazilo, že to v tom letadle kromě mě a jedný paní za mnou vůbec nikoho nezajímalo. Ani jim to většině nestálo za zvednutí hlavy od novin, knížky nebo počítače. Byl to zvláštní pohled, koukat jak to všechno ignorujou.

 

3

 

 

2

 

 

1

 

 

Po příletu do Rovaniemi se dělo všechno rychle – sehnat kolo, sehnat internet, najít školu, najít obchod a taky než jsem se vůbec zabydlela, hned jsem zas balila na týden pryč – strávila jsem tam jen necelých 30 hodin, než mě a pět dalších erasmáků s fakulty umění a designu šoupli do auta a vyrazili jsme na „exkurzi“ – je to taková kombinace chození skrz na skrz místním národním parkem, fotoplenéru, filosofování po večerní sauně a taky ňáká landartová a akvarelová tvorba. Cestou se samozřejmě nemohla vynechat zastávka na kafe – u pokladny krom jinejch typickejch věcí prodávali i plechovky s medvědím masem…prostě sever. Po necelejch čtyřech hodinách cesty byla ještě zastávka na nákup zásob v místní instituci, která funguje jako banka, pošta, bar, karaoke, restaurace, supermarket, turistický informace a pošta zároveň. Nijak bych se nedivila, kdyby měli na půdě knihovnu s hasičárnou a ve sklepě vězení…dneska jsme tam taky byli na povinný ochutnávce místní pizzy se sobím masem.

Na exkurzi je nás jen osm, dva z toho učitelé. Hlavní učitel je ze San Francisca, jen už tu žije 25 let. Ten druhej je Fin a jestli jsou místní všichni takoví, tak jsou to šťastlivci – pokornějšího a pozornějšího člověka jsem mockrát nepotkala. Jinak jsou tu tři frankofonní kanaďani – kdyby mluvili s francouzskym přízvukem, asi bych jim i trochu rozuměla, ale s jejich přízvukem z Montrealu je ta Francouzština o dost náročnější. Pak je tu jeden Němec z okolí Mnichova a jedna korejka ze Soulu. Ta má zatím trochu problém se v celkem výrazný společnosti chytat, ale zvyká si na Evropu rychle. Hned po příjezdu nám byly nality panáky místního salmiaku ve formě likéru. Je to tak výrazný, že člověk ani necejtí těch 25 procent alkoholu – chuť kterou cpou do pití, bombónů, žvejkaček i čokolády. Každý ráno je tu pak započatý místní klasikou – údajně nedobrym kafem (já ho nepila) a velkym hrncem ovesný kaše. Všude je strašně moc borůvek a dalších místních bobulí – jsou tim posetý všechy místní kopce. Od cca pěti set metrů už totiž ještě krom bříz prakticky nic neroste. Vršek osmistovkovýho kopce kam jdem zítra (Pallas tunturi – nejvyšší tohohle NP) je už prý jak měsíc totálně bez rostlin, tak uvidíme, každopádně ty pole obřích borůvek jsou parádní. Kopců je tu nakonec hodně a i docela vysokejch, tečou tu mezi nima řeky, tvořej se jezera, nahoře na kopcích jsou pramínky strašně dobrý vody a člověk si nahoře přijde skoro jak v tom dvoutisícovym sedle v Durmitoru. Jsme mnohem severnějc, než mi ze začátku přišlo, ale na těch postupně klesajících vejškách stromů se to při dlouhý cestě autem dalo vidět dobře.

První výlet jsme hned na kopci rozdělali oheň – při topení suchou břízou to tu všechno chytá do pár vtěřin, takže bylo hned taky uvařený kafe, ochutnali jsme místní speciality, chvíli malovali a pak nás z toho krásnýho výhledu vyhnal déšť do místní roubenky přístupný turistům. Tam každou chvilku přicházeli další a další zmoklí lidi s batohama, co procházej parkem napříč několikadenní cestou. Postupně jich přichází asi osm, tak se nás tam šestnáct mačkalo v boudičce tři na tři metry u krbu. Všichni si navzájem nabízeli kafe a svoje obědy místních klasik. Přišla jsem si jak v Hobitovi, jak se tam všichni slejzali jak trpaslíci na nečekaný dýchánek. Lidská atmosféra je tu mezi všema strašně příjemná. Už i pár sobů by bylo. Jinak co do školy je to tu přínosný už po těch dvou dnech. Za jeden den jsem se o fotce naučila mnohem víc, než během roku v Praze. Je pěkný, že tu s náma o uměleckejch věcech mluvěj ve všech směrech od techniky po filosofii. Taky teda to fotovybavení co máme k dispozici se těžko srovnává.

Jinak už tu začíná suverénní podzim. V Rovaniemi ještě ne, tam je pořád zeleno, ale tady na severu už jde všechno do zlatova. A každej den je tu o deset minut světla míň. Nezdá se to, ale je to strašně moc a trochu strašidelný. Zatím je teda úplná tma až okolo půlnoci, možná ani to ne, takže se ještě nikdy nevečeřelo před desátou, možná i jedenáctou a spát se taky chodí až uprostřed noci. Rovnodennost ještě nebyla, ale po ní to asi půjde dost ostře. Taky čekání na polární zář v kombinaci se saunováním je tu docela koníček. Je frustrující vědět, že tam ta zář je, jen jí není přes mraky vidět. Dneska nakonec vykoukly takový slabý bílý pruhy, ale taková ta pořádná barevná to ještě nebyla ani zdaleka. Koukám, že už je hodně hodin a na programu toho máme zítra milión, tak přeju dobrou noc :) a zas asi brzo napíšu – dojmů je hodně, tak to potřebuju ventilovat.

P.S.: Mám odsud spoustu fotek, ale tak špatnej net, že je budu moct nahrát až za pár dní ze školy.

Leave a Reply

Your email address will not be published.