I zbytek exkurze byl fajn, před takovou věcí, jako je půlrok v cizí zemi má člověk velký očekávání ohledně všeho možnýho, když jsem ale první den přijela, měla jsem pocit, že vůbec nevim jak začít. Tenhle pětidenní výlet to celkem pěkně vyřešil. Hodili nás jako ryby do vody do místního prostředí a chtěli po nás dost věcí, zároveň ale nebyli daleko pro diskusi a případný rady. Všechny nás to do začátku sympaticky nakoplo. Předposlední den jsme lezli na nejvyšší z místních tunturi (ani kopec ani hora), Pallas – pro místní asi celkem posvátná záležitost. Před cestou jsme každej dostali panáka višňovky, co přivezli čtyři učitelé ze Zlína, co navštěvovali místní univerzitu a stavili se na dva dny i za náma. Na kopci jsme si poslechli povídání o místních rituálech, z čehož jsme jeden i absolvovali a pak jsme zas šli dál jelikož byla hrozná mlha, zima a vítr. I tak to tam bylo krásný – v týhle vejšce neroste už nic krom namodrale zelenejch mechů na kamenech a sem tam nizoučká tráva. V mlze si tam člověk fakt přijde jak na jiný planětě a celý je to tam posetý navršenejma kamenama – zvlášť v tý mlze to tam tak vypadalo jako hřbitov. Cestou zpátky jsme párkrát zahlídli skupinky sobů pobíhajících po kopcích. Jenom ten místní Finskej učitel uměl písknout tak, aby se zastavili, otočili a víceméně s nim komunikovali.
K večeři nám místní podomácky vyudili lososa v místní kotě (tradiční dřevěná kulatá chajda s krbem uprostřed a sobíma kožešinama pokrytejma lavicema po obvodu) – strašně dobrá věc ten losos – s různejma dalšíma místníma kulinářskejma vychytávkama. Před půlnocí začla projekce fotek, diskuse k nim a přednáška. Vůbec to byl dobrej den. Ráno jsme ještě posbírali dírkový komory z krabiček od filmů, co jsme je měli rozmístěný po okolí už od pondělí a fotili s nima s pětidenní expozicí. Bohužel bylo hodně zataženo, ale stejně jsem zvědavá, co z toho vyjde – je tam možnost jednoho oskenování, než světlo ten fotopapír znehodnotí, tak uvidíme. Na dotaz jak dlouho bude trvat cesta zpátky nám bylo odpovězeno – Depending on the raindeer traffic. – nejdřív jsme se smáli, ale po hodině cesty nám došlo, že to bylo myšleno vážně – každou chvíli tam přebíhaj silnici, už jsem jich viděla skoro dvacet. Ještě losa bych chtěla potkat v lese. Prý tu jsou i medvědi, ale ti jsou tak bojácní, že eště nikdy žádnýho neviděl ani ten učitel, co tu žije od narození. Polární záře nakonec vidět nebyla, ale čtyři měsíce je dlouhá doba, tak se to třeba někdy poštěstí. Jinak už taky občas chytám ňáký slova z okolních hovorů ve finštině, už i jedno velmi nadužívaný elementární sprostý, takže asimilace zatím funguje.
Po příjezdu zpátky do Rovaniemi na mě už v bytě čekala spolubydlící, takže jenco jsem otevřela dveře, vyběhla z pokoje typicky extrovertní Španělka, jejíž angličtina není zatím nijak závratná, ale rukama nohama to taky jde, druhá spolubydlící z Francie přijede za dva dny. Ta Španělka tu měla loni kamarády, takže jsem se vrátila do bytu plnýho všemožnejch majetků, máme základní výbavu včetně krabiček bez víček a víček bez krabiček, sady plastovo-papírovýho párty nádobí, obří svíčky na miniaturním svícnu, koštěte co má místo násady klacek a násady od mopu co nemá ten mop, žehličky s prknem a mikrovlnky, kterou budou mít dva měsíce sousedi a pak dva měsíce my – dobře se tu hustlí. :D S červenym kostkovanym ubrusem na stole v kuchyni už si tu přijdem docela domácky, tak je to sympatický. Už po hodině na mě klepali lidi z tý exkurze, že jdou na hangout plac za koleje, kde bylo dalších tak dvacet příchozích. Odjížděli jsme z prázdnýho místa a vrátili jsme se do nacpanýho slumu. :D Tak jsme se chvíli bavili, zjistila jsem, že je tu dohromady asi 7 Čechů a ňáký Slováci a taky že jsme asi jediný dvě evropský země, co dostávaj 500 euro měsíčně na to tady být. Němci, Švýcaři a myslim že i Španělé dostávaj o 200 euro míň. Úplně to nechápu, ale nestěžuju si. Většina lidí se pak zvedla, že jedou taxíkem do centra do klubu na párty zahajující semestr do jedinýho místního otevřenýho studentskýho klubu. Já, dva lidi z exkurze a jeden další Čech jsme vzali kola, přece jen, platit si taxík místo čtvrt hodiny na kole nám přišlo trochu zbytečný… teda měli jsme tři kola na čtyři lidi, ale i tak to jde. Jelikož nám včera po celodennim chození končila přednáška až v půl třetí ráno (ano, Finové si s časem moc hlavu nelámou a když je přednáška dobrá, tak to funguje – což byla), byli jsme dost vyřízený už tak, k tomu byla před Tivoli – tim klubem – třicet metrů dlouhá fronta, drahej vstup, akční vyhazovači a tak narváno, že by tam člověk stejně nepotkal nikoho, s kym by chtěl mluvit. Nebyla jsem jediná, kdo za párty, která i z venku vypadala na nic nechtěl platit drahej vstup a pak eště drahý pití uvnitř, ale byla jsem jediná, kdo se fakt otočil a jel zas zpátky. Noční Rovaniemi je krásná věc a profrčet ho napříč na kole prázdnejma ulicema člověka potěší i v týhle situaci. Přijet na kolej, otevřít schránku, najít dva dopisy (ano, STS funguje i tady a ne jen na pohledy, ale i na dopisy), uvařit si čaj, číst, psát a jít spát po dlouhym dni je nakonec fakt pěkný. Zítra nám začíná orientation week a pak už kolotoč semestru, tak jsem celkem napjatá jaký to bude, protože zatím to exkurzový nastínění místního přístupu ke škole vypadalo fakt sympaticky. Tak dobrou noc. :)