03/15 Poslední dva měsíce.

 

Nějakou dobu, docela dlouhou dobu, jsem sem nic nenapsala. Při všem co se dělo jsem na to neměla myšlenky a když se všechno dodělo, tak mi to přestalo připadat důležitý. Taky jsem poslední dva měsíce ve frekvenci dvou až tří týdnů pendlovala z jedný země do druhý mezi Rovaniemi a Prahou s několika nocema strávenýma na helsinkském letišti, nádraží, nebo ve vlaku. Vlastně jsem poslední dva měsíce neměla vůbec žádnou rutinu, resp. vždycky když jsem v jedný zemi zapustila zas trošku kořeny, hned jsem se musela zvednout a odletět do tý druhý. Ale teď už jsem zase tady v Rovaniemi, jsem tu už přes týden a vrací se mi pocit, že jsem tu dlouhodobě a zase tu zajíždim do svejch rytmů místní, oproti Praze asi prostší, existence. Zas mi dochází, jak omezenej počet míst a činností ke trávení času v tomhle městě je a jsem momentálně jedna z mála, který tuhle jednoduchost oceňujou. Ti co jsou tu teprv od ledna jsou pořád v rozpoložení plnym nadšení ze všeho, pořád tu to objevujou, těch se to tak moc netýká, všechno je tu pro ně nový. Za to ti, co už jsou tu od srpna/září se začínaj pomalu ale jistě nudit a nemaj dost peněz na to, aby tu aktivně procestovávali veškerý okolí, protože všechno zajímavý okolí není vlastně úplně okolo, ale dost daleko a často v eště dražších okolních zemích. Já jsem momentálně ráda, že jsem už týden na jednom místě a mám jenom jednu časovou linku každýho kde, kterou musim vymejšlet, což vlastně není tak těžký. Mám sice dva měsíce školy a dalších věcí na dohánění, ale do každýho dne se toho prostě poskládá jen určitý množství a když mám být na dvou místech najednou, tak si prostě vyberu to důležitější a ňák to docela funguje. Taky mi zas takový různý místní drobnosti začínaj připadat zajímavější, tak jsem si řikala, že se tu o nich vám/sobě trochu rozepíšu.

K tomu dohánění – konečně tu začínám místní předměty, tak jsem si řikala, že o nich taky trošku povim. Jelikož už jsem tu byla v listopadu celkem zběhlá, zařídila jsem si i ňáký předměty vedený pro finskou většinu, jo, jsem na takovejch předmětech jediná cizinka a ano, všechno je ve finštině, ale učitelé jsou vstřícný, tak to celkem funguje. Jeden z těhle předmětů je video, ňáká teorie byla ve finštině, z toho ještě moc nemam a budu to nahrazovat konzultacema. Zbytek je ale točení krátkejch filmů s čimž taky konečně brzo začnu. Tam už je všem jazyk šumafuk. Na druhym z těhle předmětů musim teď během dvou týdnů dát dohromady hodinu a půl dlouhej workshop pojící se s jednou z výstav v galerii místního kulturního centra a pak jich několik s různejma skupinama z veřejnosti odvést. Byla jsem k tomu skeptická, ale zatím se nápady rýsujou docela dobře, tak myslim, že když to postavim ňák funkčně, mohla by to být i docela fajn část školní práce. Třetí věc ve finštině mi ve čtvrtek začne, je to kresba a malba, resp. piiruustus ja maalaus, tam jediná cizinka naštěstí nejsem. Pak tu mám zas fotku a dělání výtvarný deníkový knihy a tak, co jsem měla i minulej semestr. K tomu píšu esej o historii finský architektury. Zbytek věcí co mám udělat si teď nepamatuju, je toho dost.

Ještě drobná historka z letu sem: Seděla jsem v polospánku a s hudbou v uších v letadlě a čekala jsem až zastavíme u gatu, koukla jsem kolem sebe a uviděla, že se z těch otrávenejch obličejů najednou všichni strašně smějou, tak jsem si vyndala sluchátka a uslyšla naprosto vysmátou letušku, která už se očividně poněkolikátý snažila do rozhlasu odřikat tu doletovou průpovídku a pásech dokud letadlo zcela nezastaví, kouření a nebezpečí padajících zavazadel z přihrádek nad hlavama. Po dalších třech pokusech byla odmlka, pak už jenom smích, pak zas odmlka a pak to za ní k všeobecnýmu pobavení dořekl letušák, kterej se taky rozesmál a musel si dát pauzičku než to začal celý opakovat ve finštině. Nakonec nám popřál good night a hyvää yötä, všichni jim se smíchem zatleskali za tu snahu a mohlo se vystupovat. Nejsou to roboti! Kdo by to byl čekal…

A jak to tu teď z kraje jara vypadá? První den po návratu byla pořádná vánice, což se v tomhle prakticky bezvětrnym městě často neděje. Taky proto jsem si teprv teď všimla, že při silnym větru tu jeden z mostů zpívá, a to ne že tak, že vyluzuje náhodný zvuky, ale fakt silný a čistý tóny. Když po tom mostě člověk jde ve vánici, je úplně omrzlej, všude to klouže, do obličeje ho bodaj ledový jehličky, je fakt hezký to poslouchat. Pak ale přišlo několik dnů nádhery. Přes den trochu nad nulou se sluníčkem, takže se dá ven na chvíli i jen ve svetru, třeba si ve svetru zaběžkovat a cejtit ten profukující vítr. Taky jsem po dlouhý době vytáhla sluneční brejle, ale v kombinaci s kulichem, šálou a tak mi pořád padaly z hlavy a už nemaj jedno sklo. V noci ale pořád dost silně mrzne, takže se město proměnilo v jednu velkou klouzačku, resp. po ránu klouzačku, odpoledně rybník, protože je to tu dost placka a voda moc nikam neodtejká.

Taky jak postupně odtává sníh, objevujou se pod nim vrztvy ledu v barvě betonu, až dneska jsem zjistila, že jsou místa, kde to jako chodník vypadá, ale ten je ve skutečnosti o půl metru níž. Obecně jsme tu co do vejšky pohledu klesli už aspoň o třicet, čtyřicet i padesát centimetrů a ještě jednou tolik přijde. Všechno je najednou mnohem vejš, stejně tak jako toho v prosinci a lednu strašně moc zmizelo. Třeba na dvoře se nám už začínaj objevovat lavičky, tak jsme jednu vykopali a už jí máme šlohlou na poslední dobou celkem často prosluněnym balkóně. Taky se mi stejskalo po ohníh ve sněhu na kopci. Včera jsme tam jeden rozdělali a pak jsme si za pár hodin všimli, že to pod nim roztálo půl metru ledu až na zem. Taky jsem včera zas po několika měsících viděla polární záři. Pravděpodobně taky jednu z posledních, co kdy uvidim, protože polární den se nekompromisně blíží (nestěžuju si, to ani trošku, ale ta dlouhá tma mi taky bude chybět).

Další takovou severskou radostí je plavání v díře v ledu v zamrzlý řece. Je po tom strašně dobrej pocit a překvapivě to není vůbec tak strašný.  Taky člověk plave a pár metrů od něj se na hladině proháněj sněžný skútry. Jo a plave se ve vlněnejch ponožkách a kulichu. Jen rukavice mi chyběly a dost jsem toho litovala.

Taky jsme jeli na dvoudenní exkurzi do Oulu. Přestože jsme trávili hroznýho času v autobuse, bylo to fajn. Bylo krásný počasí, byli jsme oproti Rovaniemi ve městě a hlavně, poprvý v životě jsem viděla zamrzlý moře. Když se totiž potřebujete ve finsku ve městě ubytovat, je zcela normální zařídit si dřevěnou chajdu místo hotelu nebo hostelu. Tak jsme spali jen tak sto padesát metrů od moře z kraje Oulu. Dorazili jsme tam chvíli po západu, ale když jsme si trochu popoběhli, stihli jsme i úplněj zbytek světla z pláže. Když jsem běžela k moři, byla jsem přesvědčená, že slyšim velký vlny, vůbec mi nedošlo, že by to mohlo být zamrzlý. o to větší překvapení pak bylo, když jsem tam doběhla a nikde se nic nehnulo, jenom foukal silnej studenej vítr, kterej mi zdálky zněl jako ty vlny. Zamrzlý moře je strašně krásná věc. Taková velká silná energická a mohutná věc jako je moře se tim najednou stane úplně klidná, posivní a tak nějak překonatelná. Třeba pocit, že by člověk mohl jednoduše pěšky dojít i na fakt vzdálenej ostrov, je strašně zvláštní. A byl tam maják, kterej byl ze všech stran od metru a čtvrt výšky otevřenej, ale uprostřed něho stejně bylo bezvětří, což je pro mě pořád eště naprostá konstrukční záhada. Taky jsme na tý exkurzi procházeli jednu comprehensive school – od předškoláků po 16 ti letý a ikdyž to mělo být zaměřený na umění ve veřejnym prostoru (jo, kachničky co malovaly ty děti byly zajímavnější než to, co nám předváděli od „pravejch umělců“ – hráli jsme celou dobu hru jménem: je tohle umění, produkt výtvarný výchovy, nebo náhodnej předmět na chodbě?), ale pro nás to byla spíš exkurze o tom, jak mohlo vypadat našich devět let na základce, ale ani omylem nevypadalo. Zázemí, vybavení a atmosféru, kterejma tahle škola oplývala, by se u nás daly rozdělit mezi deset škol a pořád by to bylo doooost dobrý. Jo a každej místňák v Oulu se s náma hned začínal milej hovor, hned se nás ptali odkud jsme a jak se nám tu líbí a co tu máme za exkurzi a tak, což bych teda na finskou společnost netipla.

Teď si ještě budu užívat dva tři dny jara, než zas přijde studená a sněhová zima. Takže ještě chvilku hezký prosluněný rána s knížkou a čajem, jako třeba dneska, nebo třeba s Mozartem, kterýho tu spolubydlící občas pouští. A taky chci, aby nědo spravil pedály tomu piánu, co nám stojí na fakultě na chodbě. A shodli jsme se, že jaro v Rovaniemi smrdí jako ryby a výkaly (písek vozenej od moře a …no, psi v tomhle městě taky jsou no… ) – mooooc fajn. A město tu má z jara padesát, možná spíš sto padesát odstínů šedi, ale takový štěrkovo-písčito-bahnitý šedi.

No nic, tak přeju hezký jaro i vám a ikdyž jsem toho moc nenafotila v poslední době, nějaký fotky sem zas po dlouhý době snad ještě dneska nahraju. Zatím. :)

Leave a Reply

Your email address will not be published.