10/14 Povídám.

11.10.

Už se mi zas nastřádaly věci k povídání, tak jsem si zas jednou sedla a něco napsala.

Neoddiskutovatelná rutina, která tu před pár týdny nastala s sebou přinesla jednu dobrou skutečnost – je to tu pořád fajn. Přibývá dnů, kdy se nic zázračnýho nestalo, prostě obyčejnejch sympatickejch dnů – podzimní barvy, mlha nad řekou, zajímavá přednáška, ňáká míň zajímavá přednáška, ňáká ta procházka nebo projížďka, zajímavá knížka, společná večeře s přijemnejma hovorama, hezký světlo venku odpoledne po škole – prostě dobrej standard. Taky jsou samozřejmě i dny, kdy se mi nechce pracovat, učit se, číst, hrát, kreslit, fotit, mluvit ani spát – takový ty podzimní apatie s přibývající tmou, takovjech ale bylo zatim jenom pár. Zima se projevila sympatickou povahou – nechala na sebe eště dva týdny čekat, takže jsme si ještě užívali podzimu, i ňákej ten venkovní basket/fotbal/zahradní pofel a tak. (Při cestě na basket jsem uklouzla, vyvrátila si palec u ruky, místo ledování šla na dvě hodiny hrát a až když byl jeden a půlkrát tak velkej, tak jsem to řešila – hvězdná šikovnost. Po třech dnech co jsem s tim nepohla ani o centimetr jsem šla na narozeninovou oslavu ke dvěma portugalkám co studujou fyzioterapii – jen co jsem vešla do dveří, jedna z nich, v pozdních hodinách už ne úplně střízlivá, mi při hovoru začla tu ruku kroutit na všechny strany s tim, že je potřeba s tim hejbat. Po půlhodině mučení a dvou hodinách ledování to přestalo hrozně bolet, ráno zas pár hodin ledu, ale jo, přiopilý pártyfyzio funguje, už udržim v ruce hrnek s čajem, ikdyž s přehazovačkou na kole pořád nepohnu, k mý radosti je to ale levačka.)

Taky mám pár objevů z města – třeba že má městská knihovna velký podzemní hudební patro plný not a nahrávek – spousta křesel v nichž seděj lidi se sluchátkama poklepávající si do rytmu, jinak ticho a sympatická atmosféra. Měla jsem jenom půlhodinu před přednáškou, stejně jsem si ale pár výpůjček odnesla a na takový sympatický místo se budu vracet častějc. Dalším takovym objevem jsou možnosti levnýho kulturního vyžití. Třeba je tu dobrej, obecně uznávanej a oblíbenej komorní orchestr, co má jednou za pár týdnů koncert v místním kulturním domě s galerií, sálem a dalšíma takovejma prostorama. Ty koncerty jsou drahý, ale vždycky když hrajou, maj dopoledne hodinu až dvě dlouhou veřejně přístupnou zkoušku za dvě eura. Musim říct, že se mi klasická hudba málokdy v koncertním sále poslouchala tak sympaticky, jako když je po ránu v publiku toho velkýho sálu roztroušenejch maximálně dvacet lidí, všichni v huňatejch svetrech a teplejch ponožkách místo uhlazenejch šatů, sak, lakýrek a podpatků a všichni v orchestru na pódiu si mezi skladbama povídaj, smějou se, pijou kafe a maj pohodu. Stejnej dům kultury má taky občas Art Thursdays, kdy nechávaj všechny výstavy zdarma přístupný eště dvě hodiny po běžný zavíračce.

Ve škole mě mile překvapila možnost chodit každý týden na dvě tři hodiny na večerní otevřenou figuálku. Z Čech ze školy i ze ZUŠek jsem zvyklá na několikahodinovou figurálku s jednou pózou, tak jsem přišla, natáhla baličák, poslechla si řeč učitele co to vedl (finsky samozřejmě) a začla vklidu kreslit. Po pár minutách zapípal budík, model se otočil a začla nová póza, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se jede ňákejch sedmnáct různejch póz od pětiminutovek po pětivteřinovky. Osmnáctou pózu jsem teda nahodila za pár vteřin jako ty předchozí a už otáčela papír na další, ale nic se nedělo – všichni soustředěně kreslili dál, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se pokračuje dvacetiminutovkama… tak jsem do tý svý pětivteřinový čmáranice zmateně pokračovala dál. Každopádně to bylo supr a celkově mnohem přínosnější, než ty utahaný tříhodinový figury s jednou pózou. (A překvapilo mě, o kolik težší je nahodit za deset vteřin jednu samotnou ruku, než celou figuru.) Cestou z tý figury jsem pak potkala dva Izraelský spolužáky jak jdou s kuframa na nádraží, jako jedni z mála odjížděli na pár dní domů do Izraele, na rozdíl ale třeba od jedný Italky co jela domů slavit svý narozeniny, oni jeli kvůli povinnostem v armádě.

Ikdyž tuhá zima a permanentní tma ještě z daleka nepřišly, Finové už se na to ale aktivně připravujou. Čim dál častějc slyšim projíždět auto s charakteristickym zvukem kovovejch hřebíčků na kolech, který  jsou určený na sníh, ale předčasný Finové je nazuli už teď, kdy se eště sníh na silnici zdaleka nedrží a rejou s nima do holýho betonu. Taky na ofiko facebookovou skupinu mezinárodních studentů a jejich koordinátorů píše hlavní koordinátorka přispěvky o tom, ať s rychle ubývajícím světlem berem dostatečný množství vitamínu D, ať cvičíme, ať pijem mlíko, že tu do něj různý vitamíny přidávaj navíc, ať si pořídíme pořádný baterky na kola, ať si seženem přinejmenším horský, ale spíš pořádný zimní pneumatiky, ať si dáváme po ránu bacha na zamrzlý brzdy a náledí a tak dále. A když jsme se tomu americkýmu učiteli zmínili, že jedem za týden na tři dny na Nordkapp, hned naléhal ať máme v autech dost dek/spacáků, všechnny telefony nabitý, přinejlepším i něco na vyhrabávání auta ze sněhu a tak – to je ale dobrá rada, od Rovaniemi na sever přibývá sněhu a sněhovejch bouří dost rychle už teď v říjnu. Co do tohodle výletu nám udělaly celkem čáru přes rozpočet místní řidičský pravidla – jede nás spousta a většina s řidičákama, bohužel nemůže auto z půjčovny řídit nikdo, komu je pod jednadvacet (a já se na to těšila…), kdo má řidičák míň jak rok, kdo má řidičák ze země s automatama, nebo ze země, kde se jezdí vlevo a tak dále a tak dále, takže z lidí s řidičákem může za volant jenom asi půlka.

Jo a taky asi nechám pod teploměrem co mi visí v pokoji na zdi permanentně zapálenou svíčku, abych si mohla namlouvat, že mi přece podle toho co ten teploměr ukazuje nemůže být zima. (Když se člověk v sedě u stolu učí víc jak dvě hodiny, další svetr, šála, občas i čepice a litry horkýho čaje jsou nutností, tomu teploměru co mi tu ukazuje většinou 20-21 stupňů se podle mě nedá věřit.)

Jo a eště jedna věc na kterou si budu muset zvyknout – mám obří okno v pokoji, což je během dne supr, ale s přibývající tmou se čim dál častějc stává, že někdo stojí přímo za tim oknem, u kterýho sedim u stolu, a já ho vůbec nevidim, jak mám v pokoji světlo a ty okna jsou dvouvrstvý. No a jeden kamarád co bydlí hned vedle, takže stejně jako my používá balkón do zahrady místo vtupních dveří, si už všiml, jak je strašně snadný mě vylekat a neúnavně se tim baví. (A já myslela, že jsem od týhle bratrovský domácí šikany utekla. :D )

Tak přeju pěknej zbytek víkendu, já se jdu ještě na pár hodin vrátit k historii finský architektury ze který mám ve čtvrtek první větší zkoušku. Adios.

 

Tady přeživší ptáček po pádu ze střechy a vysoce profesionální záchranný akci.


i1

 

Podzimní výhled od učení v knihovně. (Ano, s touhle mikinou na sobě se ten Kepler odráží v každym okně.)

i2

 

Tady jedna od řeky, když jsem měla volnou hodinu před Café Lingua – hodinový pokecy v kavárně, kde se vždycky mluví jednou cizí řečí, je to pro lidi, co se chtěj tu řeč učit, tak tam chodim konverzovat francouzsky, vzhledem k tomu, kolik francouzštiny tu okolo sebe mám….

i3

 

 

Pohled z mýho pokoje – už se mi daří zaplňovat si svuj celkem velkej a na začátku prakticky prázdnej pokoj. Ale nástěnka je pořád prázdná, jelikož jsem si eště nekoupila špendlíky.

i4

 

Už jsem asi taky jeden z lidí, co fotěj to co pečou, ale byla jsem na sebe hrdá, když to byl první štrůdl, co jsem kdy pekla.

i5

Leave a Reply

Your email address will not be published.