09/14 Soby už nepočítám, záři už nefotim.

Prý už jsem zas chvíli nenapsala, jak se mam…

Ne že bych v posledních čtrnácti dnech ňákýho soba viděla, ale adaptaci do místního prostředí to docela dobře vystihuje. Polární záře, ikdyž v posledních dnech ustala, vždycky okouzlí, ale už jsme přestali být turisti. Chtěla bych ještě během zimy vzít polární záři na time laps, ale jinak už se radši kochám, než dokumentuju. Začínáme trávit o něco míň času u ohně a o něco víc času ve škole a na kolejích – možná s tim bude mít taky něco do činění to, že se tu celkem nekompromisně ochlazuje. Poslední večery jsme trávili tak v šesti až osmi stupních, což jde, ale od pondělí to má jít pod nulu a během týdne i sněžit – ano, všichni z jižní Evropy, Jižní Ameriky a Afriky pláčou, že jim maminky vyprávěj, jaký tam maj vedro. S tim, že podzim začal na konci srpna jsem se celkem ráda smířila – přineslo to pěkný barvy, ale s tim, že bude sněžit už teď, je to trošku jinak, ikdyž všichni si přejem radši sníh, než takovej ten studenej sněho déšť co se děje, když je nula a míň ne. Včera jsme v něčem podobnym jeli na kolech ze školy po celym odpoledni strávenym procházením se po přírodě v lehkym deštíku a vůbec to tak supr nebylo. Jinak teda škola se projevuje jako celkem všestranná instituce. Včera přistavili zadara k hlavní budouvě dva autobusy a kdo chtěl mohl nastoupit, dali nám instruktáž jak se zachovat, když potkáme soba v říji – Find a tree to hide behind, preferably a strong one. – dovezli nás čtyřicet minut za město do přírody, kde jsme se prošli asi desetikilometrovou procházkou, poseděli u ohně, trochu zmokli, pokochali se přírodou a zas nás vzali zpátky.

 

Tady trochu přírody.

g1

 

 

g2

 

 

g3

 

 

g4

 

 

g5

 

 

g6

 

 

 

 

g7

 

 

g8

 

 

g9

 

 

 

I večery se pomalu přesouvaj z venku dovnitř. Navzájem se zvem na společný večeře, takže tu permanentně někdo vaří a peče svoje domácí speciality – jen je problém, že nacpat víc jak deset lidí do kolejní kuchyně je prakticky nemožný – tak jsme se včera nacpali do jednoho pokoje asi v patnácti, ale až po tom, co byla postel postavená na čelo ke zdi a všechny majetky vystěhovaný. Společenštější místo tu nemáme, tak to asi bude běžná praxe během zimy, až už to venku nepůjde vůbec. Taky zjišťuju, že bez ostatních lidí by život v tomhle městě vůbec nefungoval. Město je to malý, neděje se tu závratný množství věcí a podstatná část toho, co se tu děje, se děje draze. Bez lidí tu jde sympaticky trávit čas jenom bloumáním po přírodě, jinak si to moc představit neumim. Taky to že bylo pár dní sychravo mi došlo až zpětně, protože jsem ňák netrávila dost času sama na to, aby mě to začlo ovlivňovat. Až přijde tma, budou lidi potřeba eště víc. Je tu ze všech Finů i cizinců cejtit, že jakkoli je místní prostředí společnym nepřítelem, je to i věc, která tu lidi strašně spojuje. Těžko se to konkrétně pojmenovává, ale i tim, jak je v tomhle městě relativně málo lidí, to tu tvoří silnou atmosféru pospolitosti. Jenom mezi exchange studentama to působí tak, jakoby nás někdo sebral z náhodnejch velkoměst, odvezl někam hodně daleko a tam nás nechal přežívat. Všichni co sem přijeli sem přijeli hodně podobně naladěný, je to přece jen celkem specifický prostředí, jaký se dá zvolit mei běžnejma Erasmovejma destinacema.  Místní jsou tu hrozně nápomocný a to takovym způsobem, že když se jenom zeptáte ohledně ňákýho problému, vemou tenhle problém na sebe a řešej ho až do konce, místo aby vám třeba jenom ukázali přibližnej směr, kam jít.  Zeptala jsem se náhodný finsky vypadající studentky ve škole jestli neví, kde si můžu něco vytisknout – taky tam byla nová, ale hledala se mnou funkční tiskárnu asi patnáct minut – a takhle je to neustále a se všim. Finové jsou taky nejpřímější lidi, co jsem potkala. Nikdo tu nic neobchází, prostě to řeknou jak to je a řeknou to hned. Tolik toho nenamluvěj, ale nikdy nic jen tak neplácnou. Komunikovat s takovejma lidma je osvěžující, funkční konverzační ticho je sympatická věc a stejně tak místní smysl pro humor – Finové se nezdaj.

 

Tady naše prvotřídní stolování na jedenácti metrech čtverečních.

g11

 

 

g12

 

 

 

 

g10

 

 

Řikala jsem si, že taky trochu přiblížim, jaká je tu vlastně škola, když už proběhly první přednášky tak dvou třetin předmětů – zbytek začíná až v říjnu. Je to tu celkem spontánní – nevim jestli jen fakulta umění, ale skoro to tak působí všude. Například budou průběžně vypisovat předměty a workshopy podle toho, jaký bude počasí – když třeba napadne správnej sníh, vypisujou se Ice and snow sculpting předměty. Během příštího týdne nás zas jeden z učitelů bere fotit do obří kovoskládky, kam se sváží kov z celýho finskýho Laponska, tak jsem docela zvědavá. Zatim mi začla většina spíš praktickejch předmětů a jen některý teoretický. Mám tu Lantern design a Fire sculpture workshop – výsledky obou předmětů budou součástí velkýho River lights festivalu na konci října. Jak to bude vypadat se musim i já nechat překvapit, z toho co jsem viděla to ale bude působivý. Pak tu mám předmět samostatnýho fotoprojektu – je to bez přednášek, jen se seminářema a konzultacema. Další co tu mám je Adaptation charting – je to předmět jehož cílem je dokumentovat adaptaci do novýho prostředí skrz každodenní příspěvky v libovolný umělecký formě. Výsledek tadytěch deníkovejch záznamů z celýho semestru pak svážem do knih. Pak mám přednášky Art and Visual Culture in the North – což je celkem zajímavá záležitost. Každou přednášku má jinej přednášející, posledně jsme koukali na střípky finský filmový tvorby, předtim to byla přednáška o Laponcích a místní tradiční kultuře, jindy dokument o sauně a předtim zas přednáška o severskejch fotografech – prostě všestranný a dobrý. Pak mám History of Architecture in Finland – tenhle přemět mě zklamal – těšila jsem se na zajímavý přednášky, ale je to ve výsledku jenom předmět samostudiem – buďto zkouška na základě literatury, nebo psaní eseje. Tak i tak to zajímavý bude, ale těch přednášek je škoda. Obecně jsou tu předměty plněný samostudiem hodně častou věcí – velká část právníků chodí zatim do školy jen na jeden předmět a u zbytku hlavně čtou a píšou. V neposlední řadě tu taky mám dvakrát týdně Finštinu. Už začínám chytat základní slova v okolních konverzacích, v davu na blešácích hlásim Anteeksi místo Excuse me, Finům řikám v odpovědích Kiitos místo Thanks a na věty který úplně nechytám, odpovídám Siistiä (cool)… ne už zvládám i ňákou gramatiku. Zbytek předmětů začne až tenhle nebo další týden, tak o těch až pozdějc, ty teoretický vypadaj zajímavě.

Taky pořád lovíme v místních sekáčích a blešácích – zaprvý začíná být chladno a svetrů neni nikdy dost a za druhý – čm víc majetků máme, tim víc se tu cejtíme jako doma – takže už mám i klasický finský pletený papuče, nástěnku nebo třeba kopu starejch pohledů a tříeurovej kabát.

Tady ve snaze naložit všechny nový majetky na nociše a dojet na kolej přes půlku města….

 

g13

 

Tady na tý pláži se bude dít ta ohňovo světelná událost.

g14

 

Několik pohledů na řeku, jak jí vidim když jezdim do školy, ze školy, z jedný školy do druhý a tak.

g17

 

 

 

g15

 

 

g16

 

A eště montérková armáda myslim z právnický fakulty při vítání prváků nebo tak něčem.

g18

 

To je vše. Zatim.

Leave a Reply

Your email address will not be published.