Zas budu občas psát.
Ve Finsku jsem poprvý něco veřejně psala a dávala to sem. Psala jsem se záminkou, byla jsem v cizině, bylo to tam zajímavý a lidem doma neznámý, tak jsem o tom chtěla dávat vědět. Akorát že jsem v reálu nepsala o nějakejch supr zajímavejch věcech, ale víceméně mi to dalo možnost vyjadřovat se k úplně normálním dennodenním věcem, akorát zasazenejm do cizího prostředí. No a tim že jsem se vrátila, jsem ztratila tu záminku proč psát a hlavně proč by to měl někdo chtít číst, když jsou v Praze všichni ve stejnym prostředí jako já. Ale nedávno jsem zjistila, že mi to psaní docela chybí, a že si různý věci formuluju v hlavě do takovýhle textový podoby, nebo si to třeba někam i napíšu, ale už to pak nedopisuju a nikam nepublikuju a sama už si to pak taky moc nečtu. Tak jsem si řekla, že sem zas začnu občas něco psát, když budu mít pocit, že mám trošku o čem, a třeba si v tom někdy někdo i rád počte. Našla jsem i pár takovejch drobnejch textovejch záznamů eště z loňska z Rovaniemi, co mi ale nezapadaly do toho původního fotko-blogovýho formátu, tak je sem taky dám.
Začnu teda několika takovejma krátkejma útržkama toho, co jsem porůznu našla ještě z loňska, nebo co jsem si někam zapsala v posledních měsících.
27.11.2014, Rovaniemi – Barva
(Šla jsem do školy, viděla jsem krásnou barvu, kterou jsem si chtěla zaznamenat a pamatovat, ale neměla jsem po ruce žádný pastelky nebo nic barevnýho, tak jsem si jí pak ve škole popsala textově – a jsem docela mile potěšená, že si tu scénu i teď po roce dost přesně vybavuju, tak to asi fungovalo… tady je to přepsaný z papíru.)
“Nemám u sebe žádnou barvu, ale chtěla jsem to zaznamenat. Po ránu (po jedenáctý) byla všude ve vzduchu zmrzlá mlha. Za ní bylo asi jasno, protože skrz ten opar prosvítalo slunce; teda ne paprsky, vlastně ani ne moc světla, spíš jen ta barva. Jinak bylo skoro všechno ve stínu, takže zbarvený do tý typický modrý barvy. Jen dneska byla ta modrá prozářená tim mlhou tlumenym světlem. Byla to hlavně oranžová, sytě, ale ta mlha z toho dělala víc pastelovou. Občas se zdálo, že víc do růžova, občas spíš do meruňkova, k tomu se přidalo spektrum šedejch, hnědejch a okrovejch na silnici a cykloztezkochodníku. A pak ještě tmavá modrá vodní hladiny s oranžovejma odrazama tam, kde nebyl led a sníh. Takže tak. To byla cesta do školy 27. listopadu 2014.”
10.12.2014, Rovaniemi – Modlitba ke slunci
(Další rok stará věc částečně přepsaná z papíru z doby, kdy bylo přes dvacet hodin tmy denně a pořád zataženo a ten den skoro po měsíci asi na pět minut vykouklo slunce, všichni na ulici se zastavili, otočili se tváří směrem k tomu slunci a kamkoli měli namířeno, bylo to všem jedno a prostě si pár minut užívali, že je světlo a barevno. Nejlepší na tom bylo, jak krásně kolektivní ta situace byla – zaprvý to byli všichni cizí lidi, kteří ale úplně stejně silně prožívali takovouhle maličkost a zadruhý bylo zajímavý tušit, že se takhle zastavili pravděpodobně všichni ve městě s aspoň minimálním výhledem.)
Ten moment, když vyjde slunce a všechno se zastaví, je to jako výhled z výšky – jen ne tolik adrenalinu, ale silnější v tom, jak zdánlivě bezvýznamný to je. V ten moment mi to přišlo vzácnější, než polární záře – jít ze školy s polární září nad hlavou je neuvěřitelný, ale vidět slunce po takový době, když ho člověk nečeká… Člověk jede šedou… nejde, plave… (Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem se deset minut předtim zas hrozně rozmázla na kole na ledu a s foťákem přes rameno. :D ) a pak najednou barva – ne vykouklá z rohu, ale zas je to jako skok do bazénu. Oranžová, růžová, žlutá, červená, škála modrý, fialový. A lidi to cejtěj, cejtěj to hned, ikdyž v týhle roční době ani nehřeje, stejně je to cejtiit na kůži obličeje, je to cítit i přes víčka. Najednou se všichni zastavili, ztichli – každej tam byl sám, sám se sebou, ale všichni na tom mostě, kde jsem byla já a v okolních ulicích. Přišlo mi to, jako taková modlitba, u tý jsou taky všichni v jeden moment na jednom místě, třeba v kostele, ale když se modlej, tak je tam v tu chvíli každej víc sám se sebou, než s ostatníma. Na lidi okolo se nikdo moc nekoukal, neusmíval, neřešil je, ale vzájemnost a společnost toho momentu byla hrozně silně cítit.
14.12.2014, Rovaniemi – Vnímavost
(Tohle je taky loňský a taky částečně přepsaný z papíru.)
Jeli jsme ráno na kole s kamarádem do kostela, on protože je věřící, já protože mám ráda občas vstát mnohem dřív, než bych běžně vstala a s takovym napůl svátečním pocitem někam eště úplně klidnym, zamlženym a tichym ránu jít/jet, moc nemluvit, spíš mít chvíli si tak popřemejšlet. Taky jsem byla zvědavá, jak zní a vypadá mše ve finštině. Už jsme tam takhle šli podruhý. Teda já, on tam chodil častějc. Na mši se toho moc nenamluví, já věřící nejsem, ale i pro mě je ze zvyku od mala mše sváteční. Každopádně se s těma okolo moc nekomunikuje, každej si tam v klidu sám přemejšlí, je tam ze svýho důvodu, s těma okolo si vymění pár letmejch pohledů, posunků, i s těma co zná. A jak je běžný, ke konci mše, obcházela lidi paní s košíčkem na dobrovolný příspěvky, kam každej hodil ňákou minci. Posledně jsem u sebe žádnou neměla, teďkon napodruhý jsem si taky zapomněla ňákou vzít, tak jsem si jen tak letmo sáhla do kapsy, jestli u sebe přecjen nějakou nemám. Jak jsme celou tu dobu přes hodinu neřekli ani slovo, tak mě vůbec nenapadlo, že mě ten kamarád vnímá, když po chvilince z ničeho nic naznačil, aniž by se na mě předtim reálně podíval, ať nastavim ruku a na můj nechápavej pohled mi s pobízejícím výrazem dal do ruky jednu minci a zas se otočil ke čtení nebo zpěvu nebo co se zrovna dělo. Hrozně mě zaskočilo, s jakou vnímavou jistotou a starostlivostí úplně automaticky to gesto udělal. Že úplně přesně, nenuceně a taktně vytuušil a zareagoval na ten nepříjemnej pocit, co ve mě absence mince v mý kapse vyvolala, ale pocit, u kterýho jsem nemyslela, že bych ho nějak navenek projevila. No prostě se taková milá vnímavost často nevídá a v ten moment mě to hodně překvapilo a potěšilo, zvlášť když jsem měla pocit, že se celou dobu soustředil na něco úplně jinýho.
prosinec 2015 – Krásný děti
Nedávno jsem fotila každýho člena oddílu na průkazky. Doma jsem se pak hrabala tim množstvím portrétů a byla jsem hrozně radostně okouzlená tim, jak krásný máme v oddíle děti. Ačkoli s tim má fyzická krása určitě taky něco do činění, to o čem ale mluvim, co mě upoutalo, byl charakter jejich pohledů. když jich na akci okolo pobíhá 30, 40, 50, 60, …, málo kdy má člověk čas se na ně jednotlivě tak pozorně podívat. Když jsem pak ale musela věnovat pozornost při upravování každý jedný fotce, byla jsem některejma z nich zvláště okouzlená, některejma tak, že jsem na ně zírala i několik minut. Některý děti, zvlášť ty starší, prostě nahodily pózu, o těch nemluvim, ani o těch rádoby hezkejch pózách. Některý nahodily třeba pět póz, ale pak jsem je chytla jednou úplně obyčejně hledící. Většinou mě ale překvapily spíš ty mladší děti, protože u některejch, když jsem jim koukla do očí, měla jsem intenzivní pocit, že na mě kouká někdo mnohem starší. Starší ne o pár lět, ale třeba i o pár desítek let. Měla jsem s nima chuť začít debatovat, mluvit s nima, jako s váženejma, světaznalejma dospělákama. Pak mi zas zpátky došlo, že je jim šest, ale ten pocit, že mě ty šestiletý oči úplně s klidem přechytračej, tam byl pořád. U některých těch dětí jsem prostě cítila, že sice jen koukaj do foťáku, ale přitom všechno hrozně pozorně sledujou a v hlavě se jim toho v ten moment, asi v každej libovolnej moment, odehrává strašně moc. Víc jsem ale byla překvapená tim, jak, až i esteticky krásný, jsem je kvůli tomu vnímala. Ať je to jak chce, strašně mě to potěšilo a vyvolalo ve mě pocit, že máme v oddíle strašně krásný děti.
leden 2016 – Na kůň!
Jsem ráda, že je konečně zima, sníh, bílo, klouzavo, klidno – ale jak je tomu běžný, s příchodem zimy se zamejšlim nad létem, konkrétně teď po rádcáku nad odjezdem na tábor. Uvědomila jsem si, že se hrozně těšim na ten moment na nádraží těsně před odjezdem. K odjezdu na tábor má člověk potřebu se tak nějak vyzbrojit, připravit víc než jen tim, že si nezapomene zabalit bavlněnou prádelku a udělat vlastní oběd, jakoby skoro i svátečně oháknout, kdyby to bylo jen trochu praktický a člověk nejel do lesa, potoka, bahna. :D No ale proč mám tenhle moment ráda, je ta silná koncentrace napětí a očekávání, se kterejma tam všichni přicházej. Nový a nejmenší děti nevědí do čeho jdou, nejsou si jistý ničim, zvlášť v takový mase lidí. Některý pláčou, většina se drží u rodičů a rodiče si je držej u sebe, protože taky nevědí, do čeho je posílaj. Ostřílený malý děti pobíhaj úplně všude a dělaj blbůstky. Velký členi se pak shlukujou, kolektivně se smějou, klábosej, taky dělaj blbosti, obecně možná v těšení na to, že teď spolu budou moct bejt několit týdnů samostatný a dospělý. My jsme ve shonu oficialit, kterej pak pomine a pár minut člověk sleduje tohle výborný dění okolo, než se zakřičí Na kůň! a celá tahle, letos to bude snad víc než stohlavá, masa lidí se zvedne a vydá se pryč, jak když by táhla do boje. Tohle napětí trvá až do momentu, kdy se po chaotickejch přestupech, cestě, krátkym odpočinku a obědě na tý úplně hladký rozlehlý prázdný louce vybubnuje první nástup, všichni si stoupnou do kruhu, takže se vlastně ten den poprvý všichni vzájemně viděj a zjistěj, kdo tam vlastně všechno s nima na ten následující měsíc je.