August 2014

I zbytek exkurze byl fajn, před takovou věcí, jako je půlrok v cizí zemi má člověk velký očekávání ohledně všeho možnýho, když jsem ale první den přijela, měla jsem pocit, že vůbec nevim jak začít. Tenhle pětidenní výlet to celkem pěkně vyřešil. Hodili nás jako ryby do vody do místního prostředí a chtěli po nás dost věcí, zároveň ale nebyli daleko pro diskusi a případný rady. Všechny nás to do začátku sympaticky nakoplo. Předposlední den jsme lezli na nejvyšší z místních tunturi (ani kopec ani hora), Pallas – pro místní asi celkem posvátná záležitost. Před cestou jsme každej dostali panáka višňovky, co přivezli čtyři učitelé ze Zlína, co navštěvovali místní univerzitu a stavili se na dva dny i za náma. Na kopci jsme si poslechli povídání o místních rituálech, z čehož jsme jeden i absolvovali a pak jsme zas šli dál jelikož byla hrozná mlha, zima a vítr. I tak to tam bylo krásný – v týhle vejšce neroste už nic krom namodrale zelenejch mechů na kamenech a sem tam nizoučká tráva. V mlze si tam člověk fakt přijde jak na jiný planětě a celý je to tam posetý navršenejma kamenama – zvlášť v tý mlze to tam tak vypadalo jako hřbitov. Cestou zpátky jsme párkrát zahlídli skupinky sobů pobíhajících po kopcích. Jenom ten místní Finskej učitel uměl písknout tak, aby se zastavili, otočili a víceméně s nim komunikovali.     K večeři nám místní podomácky vyudili lososa v místní kotě (tradiční dřevěná kulatá chajda s krbem uprostřed a sobíma kožešinama pokrytejma lavicema po obvodu) – strašně dobrá věc ten losos – s různejma dalšíma místníma kulinářskejma vychytávkama. Před půlnocí začla projekce fotek, diskuse k nim a přednáška. Vůbec to byl dobrej den. Ráno jsme ještě posbírali dírkový komory z krabiček od filmů, co jsme je měli rozmístěný po okolí už od pondělí a fotili s nima s pětidenní expozicí. Bohužel bylo hodně zataženo, ale stejně jsem zvědavá, co z toho vyjde – je tam možnost jednoho oskenování, než světlo ten fotopapír znehodnotí, tak uvidíme. Na dotaz jak dlouho bude trvat cesta zpátky nám bylo odpovězeno – Depending on the raindeer traffic. – nejdřív jsme se smáli, ale po hodině cesty nám došlo, že to bylo myšleno vážně – každou chvíli tam přebíhaj silnici, už jsem jich viděla skoro dvacet. Ještě losa bych chtěla potkat v lese. Prý tu jsou i medvědi, ale ti jsou tak bojácní, že eště nikdy žádnýho neviděl ani ten učitel, co tu žije od narození. Polární záře nakonec vidět nebyla, ale čtyři měsíce je dlouhá doba, tak se to třeba někdy poštěstí. Jinak už taky občas chytám ňáký slova z okolních hovorů ve finštině, už i jedno velmi nadužívaný elementární sprostý, takže asimilace zatím funguje. Po příjezdu zpátky do Rovaniemi na mě už v bytě čekala spolubydlící, takže jenco jsem otevřela dveře, vyběhla z pokoje typicky extrovertní Španělka, jejíž angličtina není zatím nijak závratná, ale rukama nohama to taky jde, druhá spolubydlící z Francie přijede za dva dny. Ta Španělka tu měla loni kamarády, takže jsem se vrátila do bytu plnýho všemožnejch majetků, máme základní výbavu včetně krabiček bez víček a víček bez krabiček, sady plastovo-papírovýho párty nádobí, obří svíčky na miniaturním svícnu, koštěte co má místo násady klacek a násady od mopu co nemá ten mop, žehličky s prknem a mikrovlnky, kterou budou mít dva měsíce sousedi a pak dva měsíce my – dobře se tu hustlí. :D S červenym kostkovanym ubrusem na stole v kuchyni už si tu přijdem docela domácky, tak je to sympatický. Už po hodině na mě klepali lidi z tý exkurze, že jdou na hangout plac za koleje, kde bylo dalších tak dvacet příchozích. Odjížděli jsme z prázdnýho místa a vrátili jsme se do nacpanýho slumu.  :D Tak jsme se chvíli bavili, zjistila jsem, že je tu dohromady asi 7 Čechů a ňáký Slováci a taky že jsme asi jediný dvě evropský země, co dostávaj 500 euro měsíčně na to tady být. Němci, Švýcaři a myslim že i Španělé dostávaj  o 200 euro míň. Úplně to nechápu, ale nestěžuju si. Většina lidí se pak zvedla, že jedou taxíkem do centra do klubu na párty zahajující semestr do jedinýho místního otevřenýho studentskýho klubu. Já, dva lidi z exkurze a jeden další Čech jsme vzali kola, přece jen, platit si taxík místo čtvrt hodiny na kole nám přišlo trochu zbytečný… teda měli jsme tři kola na čtyři lidi, ale i tak to jde. Jelikož nám včera po celodennim chození končila přednáška až v půl třetí ráno (ano, Finové si s časem moc hlavu nelámou a když je přednáška dobrá, tak to funguje – což byla), byli jsme dost vyřízený už tak, k tomu byla před Tivoli – tim klubem – třicet metrů dlouhá fronta, drahej vstup, akční vyhazovači a tak narváno, že by tam člověk stejně nepotkal nikoho, s kym by chtěl mluvit. Nebyla jsem jediná, kdo za párty, která i z venku vypadala na nic nechtěl platit drahej vstup a pak eště drahý pití uvnitř, ale byla jsem jediná, kdo se fakt otočil a jel zas zpátky. Noční Rovaniemi je krásná věc a profrčet ho napříč na kole prázdnejma ulicema člověka potěší i v týhle situaci. Přijet na kolej, otevřít schránku, najít dva dopisy (ano, STS funguje i tady a ne jen na pohledy, ale i na dopisy), uvařit si čaj, číst, psát a jít spát po dlouhym dni je nakonec fakt pěkný. Zítra nám začíná orientation week a pak už kolotoč semestru, tak jsem celkem napjatá jaký to bude, protože zatím to exkurzový nastínění místního přístupu ke škole vypadalo fakt sympaticky. Tak dobrou noc. :)

Chtěla jsem sem něco napsat zas až na konci týdne, ale to by toho asi byla spousta najednou, tak píšu už teď. Let z Helsinek do Rovaniemi byl jeden z nejkrásnějších, co jsem kdy zažila. Až na to, že lítání s plnejma dutinama je bolestivě mučivý (všichni tu máme rýmu od prvního dne po příletu a jestli to tak bude celou zimu, supr to nebude.) Každopádně bylo už celkem pozdě v noci, ale slunce nad mrakama teprv zapadalo. Takový moře sytejch teplejch barev jsem na nebi ani v nebi ještě neviděla. Jen mě zarazilo, že to v tom letadle kromě mě a jedný paní za mnou vůbec nikoho nezajímalo. Ani jim to většině nestálo za zvednutí hlavy od novin, knížky nebo počítače. Byl to zvláštní pohled, koukat jak to všechno ignorujou.               Po příletu do Rovaniemi se dělo všechno rychle – sehnat kolo, sehnat internet, najít školu, najít obchod a taky než jsem se vůbec zabydlela, hned jsem zas balila na týden pryč – strávila jsem tam jen necelých 30 hodin, než mě a pět dalších erasmáků s fakulty umění a designu šoupli do auta a vyrazili jsme na „exkurzi“ – je to taková kombinace chození skrz na skrz místním národním parkem, fotoplenéru, filosofování po večerní sauně a taky ňáká landartová a akvarelová tvorba. Cestou se samozřejmě nemohla vynechat zastávka na kafe – u pokladny krom jinejch typickejch věcí prodávali i plechovky s medvědím masem…prostě sever. Po necelejch čtyřech hodinách cesty byla ještě zastávka na nákup zásob v místní instituci, která funguje jako banka, pošta, bar, karaoke, restaurace, supermarket, turistický informace a pošta zároveň. Nijak bych se nedivila, kdyby měli na půdě knihovnu s hasičárnou a ve sklepě vězení…dneska jsme tam taky byli na povinný ochutnávce místní pizzy se sobím masem. Na exkurzi je nás jen osm, dva z toho učitelé. Hlavní učitel je ze San Francisca, jen už tu žije 25 let. Ten druhej je Fin a jestli jsou místní všichni takoví, tak jsou to šťastlivci – pokornějšího a pozornějšího člověka jsem mockrát nepotkala. Jinak jsou tu tři frankofonní kanaďani – kdyby mluvili s francouzskym přízvukem, asi bych jim i trochu rozuměla, ale s jejich přízvukem z Montrealu je ta Francouzština o dost náročnější. Pak je tu jeden Němec z okolí Mnichova a jedna korejka ze Soulu. Ta má zatím trochu problém se v celkem výrazný společnosti chytat, ale zvyká si na Evropu rychle. Hned po příjezdu nám byly nality panáky místního salmiaku ve formě likéru. Je to tak výrazný, že člověk ani necejtí těch 25 procent alkoholu – chuť kterou cpou do pití, bombónů, žvejkaček i čokolády. Každý ráno je tu pak započatý místní klasikou – údajně nedobrym kafem (já ho nepila) a velkym hrncem ovesný kaše. Všude je strašně moc borůvek a dalších místních bobulí – jsou tim posetý všechy místní kopce. Od cca pěti set metrů už totiž ještě krom bříz prakticky nic neroste. Vršek osmistovkovýho kopce kam jdem zítra (Pallas tunturi – nejvyšší tohohle NP) je už prý jak měsíc totálně bez rostlin, tak uvidíme, každopádně ty pole obřích borůvek jsou parádní. Kopců je tu nakonec hodně a i docela vysokejch, tečou tu mezi nima řeky, tvořej se jezera, nahoře na kopcích jsou pramínky strašně dobrý vody a člověk si nahoře přijde skoro jak v tom dvoutisícovym sedle v Durmitoru. Jsme mnohem severnějc, než mi ze začátku přišlo, ale na těch postupně klesajících vejškách stromů se to při dlouhý cestě autem dalo vidět dobře. První výlet jsme hned na kopci rozdělali oheň – při topení suchou břízou to tu všechno chytá do pár vtěřin, takže bylo hned taky uvařený kafe, ochutnali jsme místní speciality, chvíli malovali a pak nás z toho krásnýho výhledu vyhnal déšť do místní roubenky přístupný turistům. Tam každou chvilku přicházeli další a další zmoklí lidi s batohama, co procházej parkem napříč několikadenní cestou. Postupně jich přichází asi osm, tak se nás tam šestnáct mačkalo v boudičce tři na tři metry u krbu. Všichni si navzájem nabízeli kafe a svoje obědy místních klasik. Přišla jsem si jak v Hobitovi, jak se tam všichni slejzali jak trpaslíci na nečekaný dýchánek. Lidská atmosféra je tu mezi všema strašně příjemná. Už i pár sobů by bylo. Jinak co do školy je to tu přínosný už po těch dvou dnech. Za jeden den jsem se o fotce naučila mnohem víc, než během roku v Praze. Je pěkný, že tu s náma o uměleckejch věcech mluvěj ve všech směrech od techniky po filosofii. Taky teda to fotovybavení co máme k dispozici se těžko srovnává. Jinak už tu začíná suverénní podzim. V Rovaniemi ještě ne, tam je pořád zeleno, ale tady na severu už jde všechno do zlatova. A každej den je tu o deset minut světla míň. Nezdá se to, ale je to strašně moc a trochu strašidelný. Zatím je teda úplná tma až okolo půlnoci, možná ani to ne, takže se ještě nikdy nevečeřelo před desátou, možná i jedenáctou a spát se taky chodí až uprostřed noci. Rovnodennost ještě nebyla, ale po ní to asi půjde dost ostře. Taky čekání na polární zář v kombinaci se saunováním je tu docela koníček. Je frustrující vědět, že tam ta zář je, jen jí není přes mraky vidět. Dneska nakonec vykoukly takový slabý bílý pruhy, ale taková ta pořádná barevná to ještě nebyla ani zdaleka. Koukám, že už je hodně hodin a na programu toho máme zítra milión, tak přeju dobrou noc :) a zas asi brzo napíšu – dojmů je hodně, tak to potřebuju ventilovat. P.S.: Mám odsud spoustu fotek, ale tak špatnej net, že je budu moct nahrát až za pár dní ze školy.