03/19 Catarata Aquiares

Měla jsem jeden volnej den, tak jsem vyrazila na výlet k náhodnýmu vodopádu. Myslela jsem, že jdu k jinýmu, protože jsem nevěděla, že jsou u týhle vesnice dva různý. Po dvou hodinách v busu ze San José jsem, vybavená na teplo a koupačku, dorazila do města od vodopádu vzdálenýho ještě asi 7-8 km, ale už za vytrvalýho deště. (Mikinu jsem schovala do batohu, aby zůstala suchá na návrat, ale v zápětí se mi tam vylil půllitr vody – víc na foťák a skicák než na mikinu, za což jsem byla ve výsledku ráda, protože foťák to přežil a já aspoň úplně promočená na cestě zpátky nezmrzla.) No každopádně – bus do vesnice k vodopádu jel až za hodinu a půl, na což jsem nechtěla čekat, tak jsem vyrazila do zrovna docela slabýho deště pěšky, každej místní kterýho jsem potkala na mě jen dost udiveně koukal, případně to nějak komentoval. Po nějaký době jsem podle gpsky dorazila na místo, kde už by měl být vodopád, ale nikde nic, tak jsem chvíli bloumala v polích, až mě potkal náhodnej farmář jménem Juan, kterej se mě vyptával, kam tam sama jdu. Myslela jsem, že mířim na celkem populární víkendový výletový místo, tak mi na tom nepřišlo nic zvláštního, ale Juan měl dost starostlivej hlas, že je to nebezpečný tam jít a zvlášť sama a po dešti, kdy všechno klouže a řeka je rozvodněná a tak, ale že jestli chci, tak mi ukáže kudy. Pořád jsem myslela, že jdu na dost běžný a přístupný místo, tak jsem si řikala, že asi přehání… Po pár minutách chůze po polňačce zastavil a ukázal do křoví s tim, že tamtudy vede ta pěšina – viděla jsem jí, až když jsem koukla fakt blízko, moc pěšiny tam nebylo… Zeptal se mě, jestli je ok, když mě dovede jen sem, měl na sobě starý tenisky, kterejm už chyběly tkaničky i jazyky a další kusy, tak by to tam neměl úplně snadný a taky měl asi lepší věci na práci. Ještě mi dal instrukce, že po pěšině dojdu k řece, tu že mám přejít (v ten moment jsem začla pochybovat, ale když už jsem tam byla, tak jsem to nechtěla zas otočit a jít), tam kouknout na vodopád shora, pak najít na tom druhym břehu pěšinu, po který se vydat a že se dostanu dolu pod ten vodopád, kam jsem původně myslela, že mířim. Všechny instrukce byly dost rychlý a ve španělštině jsem si nebyla stopro jistá, že jsem všemu rozuměla správně – teda nejdřív jo, ale pak když jsem se snažila dostat se dolu z bahnitýho srázu držíc se každýho kmene a kořene, kterej čouhal ze země a byl jen trochu pevnej, tak jsem si úplně jistá nebyla. No varoval mě, že je to nebezpečný a že se mu nezdá, abych tam šla sama, ale řekla jsem si, že dojdu kam to půjde a kdyžtak se vrátim.

Tak jsem došla/doklouzala/po kořenech některý kusy spíš doslaňovala k řece, která byla krásná, ale vskutku trochu rozvodněná a obklopená kluzkejma kamenama. Skoro jsem to otočila, s tim že nebudu dělat blbosti, když tam neni ani signál ani nikdo široko daleko, ale do toho bahnitýho svahu se mi nechtělo škrábat se o nic víc, než brodit řeku. Na druhym břehu jsem zahlídla pěšinu, tak jsem si řikala, že jsem asi Juanovi rozuměla a že když se tam dostanu, tak to někam povede. Řeka nebyla široká, ale byl tam celkem velkej proud s kaskádama a oba břehy lemovaný kluzkejma balvanama, takže nějaký přeskakování, ač jsem to nejdřív plánovala, nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsem tam vyhlídla místo, kde by to šlo, sice jsem nakonec byla ve vodě skoro do půl těla (vypadalo to mělčí shora, ale aspoň jsem se umyla od bahna, ikdyž to vydrželo jen tak dalších deset minut), ale nebyl tam takovej proud, kde bych mohla spadnout. Taky jsem hodně nechtěla utopit foťák a telefon, co jsem měla v batohu.

Na druhym břehu jsem se zas obula (sice jsem si na brodění sundala boty, ale hned po obutí mi sklouzla noha mezi kameny do spousty vody…) a po pěšince jsem se dostala přímo (na metry) nad ten čtyřicetimetrovej vodopád, což musim říct byl krásnej pohled, taky my z toho dost bušilo srdce, jak jsem koukala dolu, bylo to takový že ještě pár kroků a letěla bych dolu taky. Další pěšina mířila dolu, ale byla to spíš bahnitá skluzavka po téměř strmý stráni, naštěstí ale v lese, tak zase bylo často čeho se chytit – tropický druhy stromů maj pevný, pružný, ohebný a hlavně dlouhý větve a kořeny, což přišlo vhod.

Když jsem se dostala dolu, bílý tílko už nebylo moc bílý, světlý kraťasy taky ne, ruce trochu odřený a celý od bahna, batoh promočenej – protože po celou tu dobu nepřestalo pršet, foťák od bahna, protože jsem ho občas vyndala a něco fotila těma bahnitejma rukama. No každopádně, dole jsem v takovymhle ne úplně reprezentativním stavu vylezla z lesa, přede mnou krásnej velkej vodopád a na druhym břehu o kus dál skupinka místních na pikniku včetně paní s kořárkem – přišli po tý cestě, po který jsem myslela, že taky půjdu. Tak jsem tu řeku přebrodila zas zpátky (boty tak mokrý, že už jsem je ani nesundavala, tak se aspoň umyly z posledních dvou výletů, taky tentokrát jen po kolena…), chvíli jsem si s nima popovídala snažíc se objasnit, proč vypadám jak vypadám a po tý správný cestě jsem se vydala zas zpátky na autobus míjejíc místní výletníky v žabkách a výbavou na piknik, jen následujících sedm kilometrů a dvě hodiny v autobuse v promočenejch botách a ostatním oblečení nebylo nejsymptatičtějších.

Cestou jsem se ještě stihla v opuštěný zemědělský komunitě vyptat podivnýho a ne úplně střízlivě vypadajícího pána na správnej směr, tak mi poradil, ale po minutě se vydal za mnou, z čehož jsem nebyla úplně nadšená, když to bylo uprostřed ničeho a i ten farmář Juan mě varoval, že se mu ani nezdá, abych se pak zpátky vracela sama. Řezák, kterej jsem měla v batohu ze včera z aťáku jsem měla v kapse, ale spíš pro pocit, takovou věcí bych se stejně spíš zranila sama, než si nějak pomohla… a pepřák jsem s sebou tentokrát neměla. Naštěstí pán prostě jen zrovna taky šel do města, tak jsem ho nechala jít napřed, chvíli počkala a šla už v klidu dál.

Poslední dva kilometry byl pořádnej slejvák a já měla před sebou ještě pár hodin cesty zpátky domů, ale naštěstí tam jel nějakej bus, kterej mě svezl do města – ještě že maj aspoň nejmenší bankovky plastový, zrovna to přišlo vhod. Na nádraží jsem si koupila ještě nějaký tropický ovoce k obědu, kterej jsem v tom bahnitym zápalu vynechala a pak cestou v autobuse jsem usnula tak tvrdě, že mě probudilo až to, když mi hlava spadla na rameno pána vedle mě, z čehož nevypadal dvakrát nadšeně. :D

 

 

Tohle je úplnej blábol, v týhle zemi nehraje baseball ani soft prakticky nikdo a v tomhle zapadákove už vůbec ne.

 

 

 

Objevila jsem aspoň kus místního venkova.

 

 

 

 

 

 

 

Polňačka, kde jsem potkala Juana.

 

 

Tudy jsem k tý řece ‘přišla’.

 

 

 

Tam shora toho velkýho kamene vzadu jsem to přebrodila.

 

Takovej docela adrenalinovej pohled.

 

Ticho před bouří.

 

Tam dolu jsem se potřebovala dostat.

 

Tudy.

 

Odměna. :)

 

Pod vodopádem se nedalo moc fotit, ani moc být, protože od něj lítala voda desítky metrů daleko, že i to, co na mě do tý doby bylo suchý, už potom nebylo. Ale barvy naprosto krásný! Fakt byly takhle zářivý.

 

 

Zas ty barvy :)

 

 

 

Po kolena ve vodě brodíc řeku zase nazpátek.

 

I uprostřed řeky, když jsem se chtěla přidržet větve, jsem sáhla do malýho mraveniště…

 

 

Malebná pěšinka zpátky.

 

 

 

Tahle rostlina i v mlze a dešti takhle úplně zářivě žlutá.

 

 

 

 

Ještě jeden minivodopádík cestou zpátky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočky?

 

Netušim, jak se tam ta květina dostala.

 

 

Mini super, jakože mini supermarket, je tu populární věc, ale výbava spíš jako trafika.

Leave a Reply

Your email address will not be published.