09/14 Čekání na polární záři

Čas je tu ňákej delší než jinde. Po pár všedních dnech máme pocit, že už jsme tu týdny, protože tempo existence v tomhle městě je zvláštně pomalý… všechno je tu celkem daleko, pěšky bych šla do školy tak hodinu, na kole v ranní cyklozácpě tvořený španělskejma studentama, co si místo jízdy vehementně povídaj to je tak na dvacet minut. Do centra je to jenom o trochu blíž, každopádně bez hromadný dopravy je z celýho města mnohem pomalejší pocit a když chci někoho kontaktovat, musim najít v okolních budovách kde bydlí a zazvonit, jelikož internety mi na koleji stále stagnujou. Záclony do oken byly asi první věc, co si tu každej koupil, na druhou stranu je supr, že je velká část balkónů a oken nasměrovaná do velkýho prostranství upostřed, tak se tu dobře felí, zvlášť, když se zas na pár dní vrátily střípky léta se sluníčkem a na několik chvil během odpoledne tu jde být jenom v tričku bez tisíce dalších vrstev.

Místo přednášek se děl orientation week, takže sestavování rozvrhů (k mýmu údivu mám zatím většinu předmětů v září a v říjnu, takže listopad a prosinec budu asi hlavně bobovat), komentovaný prohlídky školy, placení školních poplatků, zas po dlouhý době obědy v jídelně (kvalita jak v restauraci –  se studentskou kartou talíř salátu + hlavní jídlo a sklenice mléka za 2.60 – už se nedivim, že většina místních studentů jí hlavně oběd a jinak doma skoro nic, taky to tak budem dělat, finský ceny no…). První den byl zakončenej velkou get together party – to že budem v jednu odcházet jako skoro poslední z téměř vylidněnýho podniku jsem nečekala když jsem tam přišla a cpalo se tam 150 lidí, asi tu respektujou školní docházku.

Den předtim jsme si řikali, že bychom měli vyjít na kopec a zkusit počkat na polární záři, když zrovna bylo po dlouhý době jasno (je totiž supr, že stačí jít deset minut za kolej a být v krásnym lese)… místo toho jsme ale usnuli a ráno jenom nešťastně poslouchali nadšený hovory těch co byli o něco líp organizovaní než my a fakt tam šli. Tak jsme si v pondělí v noci cestou z centra řekli, že půjdem na kopec za koleje a budem doufat. Nechali jsme kola pod kopcem a šli nahoru. Tam jsme hodinu nebo dvě klepali kosu, viděli padající hvězdu a víc nic. Tak jsme to před třetí ráno zabalili s vědomím, že jen co usnem, tak to vypukne… Ani vlastně nevim, proč jsme tam mrzli tak dlouho, když to budem za pár týdnů moct pozorovat skoro v době oběda, ale byl to sympaticky strávenej večer. Cestou zpátky na koleje jsme pak svištěli zcela prázdnym městem a jenom si užívali to ticho.

V úterý jsme si v podvečer řekli, že půjdem s pár lidma na kopec, tentokrát už za světla najdem vyhlídkovou věž s ohništěm, opečem něco k jídlu a počkáme do noci. Někdo to ale postnul na facebook a když jsme se po odchodu po minutě otočili, zjistili jsme, že se za nás nabalilo (místo původních sedmi) dalších asi třicet lidí, co zrovna nemělo nic lepšího na práci. Každopádně je strašně  hezký jít po škole trávit odpoledne, večer a část noci na kopec do krásnýho lesa s ohněm, výhledem, hudbou a lidma. Když se okolo jedenáctý konečně trochu setmělo, čekali jsme a čekali, dvacet netrpělivců už odešlo, my jsme byli po předešlym dni odhodlaný být tam klidně celou noc.. Pak se úplně zatáhlo nebe, tak už jsme se skoro sbírali, ale jen co přišla půlnoc a my popřáli jednomu z Francouzů k jednadvacetinám, tak se na kousku oblohy mraky roztáhly a za nima na nás čekala polární záře, dokonce i trochu barevná. Konečně. Tuhle záři jsme si zasloužili.

(tohle je s několikavteřinovou expozicí a bez stativu, takž to vypadá barevnějc a intenzivnějc, než to ve skutečnosti bylo, ale krása to byla tak i tak)

 

d1

 

A lidi:

 

Quebec

 

d2

 

Dominikánská Republika

 

d3

 

Slovensko

d4

 

Francie a finský pivo

d5

 

Rakušanka taky zná hady.

d6

 

Frantíci do lesa k ohni v sáčku a lakýrkách

d7

 

Francouzi – vlevo jedna z mejch spolubydlících, vpravo oslavenec

d8

 

Další Francouz – bylo jich tam asi patnáct z tak třiceti, co jich je tu celkem. (Čechů je tu nakonec jedenáct – stejně jako kanaďanů – asi šestej nejpočetnějc zastoupenej stát z těch 230 co nás je tu celkem, k tomu ještě pár Slováků)

d9

 

Německo

d10

 

Kypr

d11

 

 

d12

 

Jinak celý město tu jezdí na kolech – máločí kolo je ale funkční. Mně osobně skoro nebrzdí, přemrzlá pneumatika praskla už po hodině, moc to neřadí a je to slyšet na kilomety, ale pořád jsem na tom dobře (aspoň mám horský, což za chvíli na sněhu přijde vhod). Většina ostatních kol jsou nedobrovolný fixky – má to spoustu převodů, ale převodovka nefunguje, takže semtam někdo pláče cestou do kopce, nebo naopak někdo na rovině šlape jako křeček a stejně se nehne z místa. Ale je fakt, že bez kola je tu člověk zcela bezradnej, protože pár pochůzek v centru pěšky zabere půl dne. Dva dny v kuse jsme taky na nosičích vozili jednu Korejku, kterou teprve začínáme učit jezdit na kole, protože to nikdy předtim nezkoušela. Do kopců je to celkem náročný (a ano, jednou když jsem jí vezla, skončily jsme v příkopě), ale je pěkný mít si na kole s kym povídat.

Taky všichni objevujem problémy našich kolejí – ten náš je zatím nejhlasitější – pokaždý když vaříme klidně jenom vodu na čaj, spustí se nám v bytě požární poplach (posledně pětkrát za sebou), tak jen čekáme, až začnou jezdit hasiči. Všichni nás zdravěj slovy – Oh, it‘s you guys with the alarm, right? Fix that! Jo a taky je ve městě spousta supr blešáků, takže máme všichni plný byty užitečnýho harampádí, už jsme docela zabydlení.

A jedna divnost na konec: Většina univerzit hrdě prodává mikiny, trička a čepice s logem…. Na Lapin Yliopisto  se takhle vedou  montérky. Každá fakulta má jinou barvu, jsou na nich loga a lidi na nich maj našitý a nalepený značky toho, čeho všeho se ze studentskýho společenskýho života účastnili, takže vlastně svůj společenskej status. Divný ale je, že v tom nechoděj jenom do školy, ale i nakupovat nebo večer na párty. Nijak bych se nedivila, kdyby v tom chodili i do kostela nebo k soudu. Nosej je ale zásadně jenom s rukávama zavázanejma kolem pasu – norní půlku oděvu maj celkem fancy a dole maj prostě popelářský montérky. Když pak člověk potká pár studentů a za nima jde popelář, zcela popravdě je nerozezná. Jiný kraj, jiný mrav…

Leave a Reply

Your email address will not be published.