Kostarika

FOTKY, TEXTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

03/19 Catarata Aquiares

Měla jsem jeden volnej den, tak jsem vyrazila na výlet k náhodnýmu vodopádu. Myslela jsem, že jdu k jinýmu, protože jsem nevěděla, že jsou u týhle vesnice dva různý. Po dvou hodinách v busu ze San José jsem, vybavená na teplo a koupačku, dorazila do města od vodopádu vzdálenýho ještě asi 7-8 km, ale už za vytrvalýho deště. (Mikinu jsem schovala do batohu, aby zůstala suchá na návrat, ale v zápětí se mi tam vylil půllitr vody – víc na foťák a skicák než na mikinu, za což jsem byla ve výsledku ráda, protože foťák to přežil a já aspoň úplně promočená na cestě zpátky nezmrzla.) No každopádně – bus do vesnice k vodopádu jel až za hodinu a půl, na což jsem nechtěla čekat, tak jsem vyrazila do zrovna docela slabýho deště pěšky, každej místní kterýho jsem potkala na mě jen dost udiveně koukal, případně to nějak komentoval. Po nějaký době jsem podle gpsky dorazila na místo, kde už by měl být vodopád, ale nikde nic, tak jsem chvíli bloumala v polích, až mě potkal náhodnej farmář jménem Juan, kterej se mě vyptával, kam tam sama jdu. Myslela jsem, že mířim na celkem populární víkendový výletový místo, tak mi na tom nepřišlo nic zvláštního, ale Juan měl dost starostlivej hlas, že je to nebezpečný tam jít a zvlášť sama a po dešti, kdy všechno klouže a řeka je rozvodněná a tak, ale že jestli chci, tak mi ukáže kudy. Pořád jsem myslela, že jdu na dost běžný a přístupný místo, tak jsem si řikala, že asi přehání… Po pár minutách chůze po polňačce zastavil a ukázal do křoví s tim, že tamtudy vede ta pěšina – viděla jsem jí, až když jsem koukla fakt blízko, moc pěšiny tam nebylo… Zeptal se mě, jestli je ok, když mě dovede jen sem, měl na sobě starý tenisky, kterejm už chyběly tkaničky i jazyky a další kusy, tak by to tam neměl úplně snadný a taky měl asi lepší věci na práci. Ještě mi dal instrukce, že po pěšině dojdu k řece, tu že mám přejít (v ten moment jsem začla pochybovat, ale když už jsem tam byla, tak jsem to nechtěla zas otočit a jít), tam kouknout na vodopád shora, pak najít na tom druhym břehu pěšinu, po který se vydat a že se dostanu dolu pod ten vodopád, kam jsem původně myslela, že mířim. Všechny instrukce byly dost rychlý a ve španělštině jsem si nebyla stopro jistá, že jsem všemu rozuměla správně – teda nejdřív jo, ale pak když jsem se snažila dostat se dolu z bahnitýho srázu držíc se každýho kmene a kořene, kterej čouhal ze země a byl jen trochu pevnej, tak jsem si úplně jistá nebyla. No varoval mě, že je to nebezpečný a že se mu nezdá, abych tam šla sama, ale řekla jsem si, že dojdu kam to půjde a kdyžtak se vrátim. Tak jsem došla/doklouzala/po kořenech některý kusy spíš doslaňovala k řece, která byla krásná, ale vskutku trochu rozvodněná a obklopená kluzkejma kamenama. Skoro jsem to otočila, s tim že nebudu dělat blbosti, když tam neni ani signál ani nikdo široko daleko, ale do toho bahnitýho svahu se mi nechtělo škrábat se o nic víc, než brodit řeku. Na druhym břehu jsem zahlídla pěšinu, tak jsem si řikala, že jsem asi Juanovi rozuměla a že když se tam dostanu, tak to někam povede. Řeka nebyla široká, ale byl tam celkem velkej proud s kaskádama a oba břehy lemovaný kluzkejma balvanama, takže nějaký přeskakování, ač jsem to nejdřív plánovala, nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsem tam vyhlídla místo, kde by to šlo, sice jsem nakonec byla ve vodě skoro do půl těla (vypadalo to mělčí shora, ale aspoň jsem se umyla od bahna, ikdyž to vydrželo jen tak dalších deset minut), ale nebyl tam takovej proud, kde bych mohla spadnout. Taky jsem hodně nechtěla utopit foťák a telefon, co jsem měla v batohu. Na druhym břehu jsem se zas obula (sice jsem si na brodění sundala boty, ale hned po obutí mi sklouzla noha mezi kameny do spousty vody…) a po pěšince jsem se dostala přímo (na metry) nad ten čtyřicetimetrovej vodopád, což musim říct byl krásnej pohled, taky my z toho dost bušilo srdce, jak jsem koukala dolu, bylo to takový že ještě pár kroků a letěla bych dolu taky. Další pěšina mířila dolu, ale byla to spíš bahnitá skluzavka po téměř strmý stráni, naštěstí ale v lese, tak zase bylo často čeho se chytit – tropický druhy stromů maj pevný, pružný, ohebný a hlavně dlouhý větve a kořeny, což přišlo vhod. Když jsem se dostala dolu, bílý tílko už nebylo moc bílý, světlý kraťasy taky ne, ruce trochu odřený a celý od bahna, batoh promočenej – protože po celou tu dobu nepřestalo pršet, foťák od bahna, protože jsem ho občas vyndala a něco fotila těma bahnitejma rukama. No každopádně, dole jsem v takovymhle ne úplně reprezentativním stavu vylezla z lesa, přede mnou krásnej velkej vodopád a na druhym břehu o kus dál skupinka místních na pikniku včetně paní s kořárkem – přišli po tý cestě, po který jsem myslela, že taky půjdu. Tak jsem tu řeku přebrodila zas zpátky (boty tak mokrý, že už jsem je ani nesundavala, tak se aspoň umyly z posledních dvou výletů, taky tentokrát jen po kolena…), chvíli jsem si s nima popovídala snažíc se objasnit, proč vypadám jak vypadám a po tý správný cestě jsem se vydala zas zpátky na autobus míjejíc místní výletníky v žabkách a výbavou na piknik, jen následujících sedm kilometrů a dvě hodiny v autobuse v promočenejch botách a ostatním oblečení nebylo nejsymptatičtějších. Cestou jsem se ještě stihla v opuštěný zemědělský komunitě vyptat podivnýho a ne úplně střízlivě vypadajícího pána na správnej směr, tak mi poradil, ale po minutě se vydal za mnou, z čehož jsem nebyla úplně nadšená, když to bylo uprostřed ničeho a i ten farmář Juan mě varoval, že se mu ani nezdá, abych se pak zpátky vracela sama. Řezák, kterej jsem měla v batohu ze včera z aťáku jsem měla

FOTKY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

02/19 budova Museos del Banco Central – San José

Špička místní moderní architektury. Podzemní budova několika muzejních sbírek a galerijního prostoru – budova z přelomu 70. a 80. let.                                                                                 Fikaný vedení TZB.                                                                                                   Ne vždycky se to trefí.          

FOTKY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

03/19 Parque Nacional Tapantí

      Všude pořád blízko mrakům.       Lidová tvořivost.                                           Už v NP.       Tisíc odstínů zelený.                               Bohužel koupání v týhle krásný řece zakázáno.               Prales – roste tam strom, na stromu další strom, na tom dalším stromu kytka, na tý kytce mech, na tom mechu další kytka a tak dál…               Pod tenhle vodopád jsme mysleli, že dojdem… nestalo se, cesta dál než k řece nevedla.   Tešim se až přijde den, kdy se naučim ostřit. (Nebo kdy se mi povede dostat písek z objektivu, aby to nedrhlo.)                                       Krasavci.               Netušim, co je to za rostlinu, ale je skvělá.       Tahle fotka bude s příběhem.. Daleko od idylky. Měli jsme na výběr si ke konci výletu projít ještě jednu stezku, nebo se jít flákat k řece. Pár si nás řeklo, že se ještě projdem, sice byla značená, jako těžká, ale řekli jsme si, že co jsou dva kilometry, ať to bude jaký to bude. Tak jsme se dvě hodiny škrábali svahem po bahnitý stezce, kluzkejch kamenech, v dusnym vzduchu s aspoň 80 procentní vlhkostí, boty se nám zasekávaly o kořeny a liány, každou chvíli někdo padal, když se chtěl někdo přitáhnout nahoru, nebo zachytit při pádu tim, že se chytne kmene blízkýho stromu, buďto sáhl na nějaký slizký zviřátko (nevim, co to bylo a vědět to nechci), nebo skončil s rukou plnou trnů, protože takový mrchy tu stromy jsou. Do toho nás bodaly přerostlí ovádi a komáři, jedna holka si pak podvrtla kotník, když uklouzla na bahně (ano, je překvapující, že si tentokrát podvrtl kotník někdo jinej než já). No a když už člověk fakt hodně nemohl, uklouzl na bahnitym kořenu a skončil přímo v mravenčí dálnici. (jo, to jsem byla já)… A aby to opravdu stálo za to, nahoře nebylo vůůůůbec nic vidět, jen prostě v půlce začla stezka zase klesat. Chyběli jen hadi, pavouci a zkusit se oběsit na liáně. (Dva kilometry to nebyly (výškový skoro) a jeden chudák Mexičan s náma šel omylem v domnění, že jdem k tý řece.) Při posledních šesti kilometrech cesty na bus jsme chtěli nakecat těm flákačům od řeky, jak to bylo supr, ale ani na to už nebyla morálka, taky jsme byli tak špinaví a zničený, že by nám to ani nevěřili. Nedařilo se mi při cestě španělsky vysvětlit sousloví ‘stmelující momenty’, ale řikat si  ‘vale la pena’ to docela nahradilo. Taky si rozšiřuju slovní zásobu o pojmy jako bolest (lehce naražeý ruky) a puchýře. Příště místo tenisek pohorky, no neni každej den posvícení, ale zbytek toho parku byl supr, na konci jsme jen vypadali trochu jak navrátivší se váleční veteráni. #zažítprales  #kdyžnemůžeštakpřidej   Prodej při cestě.   Návrat na bus.           Fotbalový hřiště místo náměstí.   Kostel v čele náměstí (fotbalovýho hřiště) nechybí.       Místní.        

Scroll to Top