11/14 Zas po dlouhé době povídám.

Když jsem sem naposledy něco víc psala, den byl o čtyři hodiny a třicet sedm minut delší  –  bylo to před pěti týdny…

Za poslední měsíc se toho asi dělo míň, než za ty měsíce předtim. Doběhla nás školní rutina, tma i únava, co s tou tmou přišla. Varovali nás, že budem po tomhle koncoříjnovym skoku víc spát a nepůjde s tim nic moc dělat, stejně nás ale trochu zaskočilo, jak z nenadání to přišlo. Už se to asi zas zlepšuje, ikdyž jsou pořád dny, kdy jdu spát naschvál brzo, třeba už po desátý, a stejně se mi nepovede vstát ani v devět. Posledně mě takhle tři hodiny po tom, co mi zvonil budík, probudili až ptáci skotačící na parapetu. Znělo to jako pořádnej déšť, tak jsem eště chvíli nevylezla z postele, a že venku neprší jsem zjistila až když jsem za další hodinu a půl roztáhla záclony. Než se ten den setmělo, stihla jsem pak už jen procházku, sice asi tříhodinovou, ale tim spíš pak ten den začal až po západu slunce. Ale i takový dny uměj být fakt pěkný, takže si asi ani nestěžuju, jen nám to tu vytváří podivný denní rytmy. Taky se mi běžně stává,  že si sednu na postel nebo třeba lehnu a něco čtu a probudim sepo pár hodinách – spolubydlící už si navykla mi zavírat dveře, protože ví, že pořád náhodně usínám – jednou jsem usnula s mobilem v ruce a probudila mě až hudba, co kamarád pouštěl právě z mýho mobilu, aniž bych si všimla, že mi ho vzal. Na jednom mobilu už jsem i pěkně vyblejsklá, nebo  už i probíhaly půlhodinový debaty hned za dveřma dokořán metr a půl ode mě a se mnou to ani nehlo. (A vtipálci začínaj pokoušet to, co všechno můžou okolo mě vyvádět, aniž by mě to vzbudilo…)

Taky zima přišla pořádně až teď, teda snad, je možný, že zas zmizí, ale teď už to vypadá slibně. Nikdy by mě nenapadlo, jak je důležitý, aby napadl sníh – všichni se tu za to modlej už kolik týdnů, ale vždycky když napadl, byl zas do pár dní pryč – ze dne na den se tu vystřídalo patnáct pod nulou a tři nad nulou už aspoň desetkrát. Dokud ale není všechno pokrytý sněhem, je všude hrozně tmavo – je to vždycky strašně velkej rozdíl, když zrovna nasněží. Musim ale říct, že ty ranní cesty do školy za východu slunce (východ tu trvá zhruba dvě hodiny, pak je poledne a pak zas dvouhodinovej západ a čus) s modrym nebem a námrazou všude, byly nádherný. Teď o víkendu cestou do Norska jsme několik hodin nepotkali jedinou vesnici (Není moc čemu se divit, nic tu neni a třeba navigace na Nordkapp před měsícem zněla asi takhle: 4 hodiny rovně, poté zabočte do leva, pět hodin rovně, jste tam.), no každopádně – všechny holky v autě si už stěžovali, jak potřebujou čůrat – od kluků co řídili se ozvalo: tak my vám zastavíme a dojděte si za křoví – jak jsme hned všechny sklaply a vydržely eště hodinu, než jsme narazili na pumpu, když jsme zjistili, že je venku 27 stupňů pod nulou…. Nikdy jsem asi v takový teplotě nebyla a musim říct, že to člověku v prvních minutách ani nepřijde, ale pak si najednu uvědomí, že mu třeba zmrznul nos zevnitř nebo třeba že když mu zaslzí oko při zívnutí, tak ho najednou nemůže otevřít, protože mu přimrzly řasy k sobě. Nevim, jestli se takovýhle teploty dostanou do Vánoc sem do Rovaniemi, skoro bych řekla, že ne, ale jestli pak v lednu a v únoru, tak ty ranní cyklocesty do školy budou eště zajímavý.

Taky už mi teda konečně řekli, že si mě tu nechávaj až do jara. Čekala jsem na to měsíc a půl, tak jsem ráda, že už vim, v jaký ze mi budu trávit další semestr. První věc co udělám je, že si koupim vánoční světýlka do pokojovýho okna – na těch pár týdnů by to za to nestálo, ale když tu budu celou zimu, bude to hned veselejší.  Rok je sice dlouhá doba a je spousta věcí, kvůli kterejm bych chtěla být v Praze, na druhou stranu pořád nemám pocit, že bych to tu chtěla už za čtyři týdny opustit. Zároveň se tu s tim nebudu loučit v tý největší tmě, ale uvidim, jak se to tu na jaře probouzí, praskaj ledy na řekách a jezerech ve městě, stoupá a zas po měsících hřeje slunce, vracej se ptáci z jihu a tak vůbec. Bude ale zvláštní se sem po Vánocích vrátit a mít tu na kolejích sto padesát novejch nadšenejch energickejch lidí, co budou chtít všechny poznat a všechno hned prozkoumat a my už tu budem jako ti místňáci felit ve svým igloo, který má k postavení na zahradě už blízko, jen čekáme na dobrej sníh. Takže to pak budem my, kdo bude volat policii na ty nekončící párty hudby ze začátku semestru, stejně jako místní lidi volali v září policii na nás… Ale i na ty nový lidi se těšim. Spolubydlení mi snad vyjde tak, že budu bydlet s jednou kanaďankou, prvním člověkem, kterýho jsem tu potkala. Druhá možnost je, že mě vystěhujou z mýho bytu a nastěhujou ke dvěma španělkám o patro vejš. Prej jsou fajn, ale to, že když španělé vařej, je pak všechno od oleje a že si pouštěj špatněj pop na plný pecky i ve sprše, a že i jedna malá španělka je schopná dělat hluk za deset, to jsou věci, na který se mi spíš asi zvykat nechce. A taky mi by mi chybělo přelejzání balkónu do zahrady. Tak snad.

Pořád se mi tu líbí, musim ale říct, že věc, která mi bezmezne chybí, je město. Vlastně jakýkoli, ne klidně jen Praha, ikdyž ta obzvlášť. To co je tady, se městem prostě nazvat nedá. Už se strašně těšim, až se budu o Vánocích procházet Prahou ulicema se zástavbou vyšší než pět metrů, ulicema s atmosférou, mezi domama, co nejsou všechny z barevnejch prken, kdy největší anomálie je, když jsou ty prkna jednou vertikálně a ne horizontálně – prostě městem. S tim se pojí i kulturní a večerně noční vyžití. V posledním měsíci a půl se tohle zcela striktně omezilo na naše koleje. Večery jsem v centru v nějakym podniku strávila dva za celou dobu, co jsem tady. První při uvítací párty na začátku semestru a druhej asi před čtrnácti dny, kdy jsme se vypravili kouknout jak vypadá finská Open stage night – taky tam nebylo osmieurovej, ale jen dvoueurovej vstup. Poznatky – ikdyž ty lidi třeba docela na ty kytary uměli, jejich vkus to vždycky naprosto zabil. Byl třeba jeden vzácnej moment, kdy k těm kytarám zrovna nikdo nepředčítal finskou metalovou poezii z textu v mobilu (ano, několikataktový pauzy, než se načte další sloka, byly běžnou praxí) a jen celkem pěkně hráli. Tenhle moment byl v zápětí zabitej tim, že se mikrofonu chopil už celkem nalitej člověk a následovalo patnáct minut hysterickýho křiku do mikrofonu. My jsme civěli s vyvalenejma očima, ale všichni místní finové si to užívali, tak nevim, jestli to bylo jen o sdělení, každopádně akusticky to bylo strašidelně špatný. V jeden moment vyběh na pódium organizátor večera, vytrh tomu pěvci mikrofon z ruky a už už to vypadalo, že ho od tamtud vykopne, ale kdepak – dal mu ten mikrofon na dvoujnásobnou hlasitost a šel si zas sednout ke svýmu pivu a kochal se dál. Když tohle skončilo, nějak se stalo, že jsme se vzájemně vyhecovali a nakonec taky na pódiu předvedli něco z našeho kolektivního pěveckýho umění. Za moc to nestálo, finská společnost reagovala klasicky finsky s kamenejma obličejema, ale my jsme si to strašně užili. Taky je třeba zmínit, že nás tam cizinců bylo jen asi deset, ale nejednou jen pro nás některý vystupující změnili svý proslovy a vystoupení do angličtiny, jen abychom z toho taky vůbec něco měli – ikdyž i z tý finštiny už začínám semtam ňáký slova chytat, zvlášť, když se ne zrovna dvakrát inovativně nekonečně opakujou v textech místního oblíbenýho žánru křičený poezie s hudebním doprovodem – nevim, jak jinak bych to nazvala.

Eště zmínim, že by se mi fakt hodilo, kdyby mi někdo vysvětlil, jak funguje místní měsíc. Tak třeba v podvečer vykouknu z okna a je tam, když pak ale o tři hodiny pozdějc jdu venku ze sauny, je zas na úplně jiný straně. Prostě nikdy není tam, kde ho zrovna čekám, občas není vůbec, občas se během jednoho dne přemístí třeba desetkrát, ale nikdy to nedává smysl. Je každopádně nádherně obrovskej a když je zrovna jasno a venku nasněženo, vede si na svojí kategorii celkem obstojně v suplování slunečního světla.

Bylo by toho eště mnohem víc, přecjen jsem sem nepsala nic víc jak měsíc, ale už i tak se vykecávám dlouze, tak prozatim stačí a třeba zas někdy v dohledný době napíšu. Snad třeba ještě jednou dvakrát, než odsud za měsíc a den zmizim na Vánoce.

Leave a Reply

Your email address will not be published.