Tak píšu ještě jednou před Vánocema. Je čtvrt na dvě, slunce zapadá za pět minut, ale on to vlastně není rozdíl – dvacet minut po východu už to vypadá úplně stejně jako dvacet minut po západu – tmavá šedá se sněhem na zemi, mlhou a modře šedym nebem. K tomuhle tématu – před pár dny jsem si všimla, že máme ve školní studovně zevnitř u střešních oken zářivě bílý světla, asi aby to navozovalo pocit, že je venku den, když se člověk učí. Musim ale říct, že to celkem funguje a pocitově je to sympatičtější, než kdyby to tam nebylo.
Taky přišla fakt divná obleva – nasněžilo, roztálo, zmrzlo – spoň desetkrát dokola. Výsledek je takovej, že byly všude po městě bazény vody, hlavně na travnatejch plochách se stromama – no a pak těch klidně třicet cenťáků vody zamrzlo, takže byly i dvacetimetrový ledový plochy, ze kterejch všude trčely kmeny stromů.
Taky už tu mám uzavřenej semestr, což je fajn. Měli jsme spoustu kritik po výstavě a jinejch klauzurách – jeden náš učitel nás tam pravidelně držel spousty hodin, jednou to bylo místo dvou hodin osm, napodruhý aspoň přinesl víno. J Ten den jsme měli začínat po pátý, začli jsme před sedmou a místo konce v půl desátý nás až v půl jedný ráno přišla s dvouseteurovou pokutou vykopnout policie, že jsme tim setrváním přes půlnoc spustili alarm. Pak se hodinu brodit mokrym sněhem v chumelenici, sauna už zavřená, ale zas jít po dlouhym mostě přes řeku a mít to na straně lemovaný duhou z polární záře přes celou oblohu… nestěžuju si. Taky to bylo poprvý, co jsem něco reálně vystavovala jako umění. Jsem tu totiž víc ve Fine Arts, než Art Education, nebo aspoň v některejch předmětech… bylo to fajn, výstava celkově povedená, práce s odezvou, ikdyž nevim, jestli je to úplně čistě pro mě.
Taky se to tu v posledních několika dnech strašně vyprázdnilo. Jak všichni bydlíme na jednom místě, je hrozně cejtit, když někdo odjede, zvlášť, když je to několik lidí každej den a všechno sousedi. S každym dalšim odjezdem kamarádů měla ta kolej atmosféru ostrova, ze kterýho postupně skáčou lidi do moře a ty ostatní tam zůstávaj jak trosečníci. Je to zvláštní. Na druhou stranu bylo těch pár dní fakt pěknejch. Nebylo třeba nějakejch obřích loučeních – ikdyž ty teda taky byly, ale třeba jeden večer spontánního kolektivního zpívání, kde se sešlo přesně tech patnáct dvacet lidí, co tam ještě zbyli, do posledního ti, ke kterejm jsem tu měla blízko. Dneska nás tim letadlem z Rovaniemi do Helsinek letí osmnáct společně, ta kolej už musí být fakt prázdná. (Společnýho minibusovýho taxíka jsme za sto euro dohromady platili hrstma drobáků, taxikář měl radost. :D ) Co teprv pak pro těch asi deset lidí, co tam trávěj i Vánoce. Takže jo, plakalo se, loučilo se, sentimentálnit tu o tom budu jenom trošku, přecjen je to pro mě jiný, protože se loučim jenom s lidma, a to jen některejma, pár se jich po Vánocích vrací, ale nemusim se loučit ani s místama, prostředím, atmosférou, barvou místního slunce a tak… Každopádně jsem nečekala, jak krásně kompaktní rodina se tu okolo mě vytvoří. Měla jsem velký štěstí na spolubydlící a na to, že jsme na tom kolejním bytě měli neuvěřitelně domácí atmosféru. Mám to tu/tam ráda s jsem strašně vděčná za to, v jaký atmosféře jsem tu mohla být. Těch pár lidí bylo fakt jak sourozenci a další členi rodiny, to se asi na erasmech ne vždycky povede, tohle ale bylo supr. Jsou to lidi, se kterejma to bude pořád stejný, když je uvidim třeba až za rok. Mám teď trochu pocit, že po Vánocích, až přijede novejch osmdesát nadšenců, spíš se před nima budu schovávat v igloo na zahradě…. :D ale třeba budou taky tak vpohodě, jako ten kolektiv tenhle semestr. Je to zvláštní, ale ani snad s nikym v čechách, jsem nikdy netrávila tolik času za pár měsíců, jako s těma tady. Všechno se děje úplně jinak, když s lidma trávíte každej den skoro celej, nebo minimálně několik hodin. Komunikace funguje rychle, když se lidi pohádaj, rychlejc jsou zase vpohodě, a jak je to jen dočasný, tak se komunikuje obecně mnohem snáz a otevřenějc, je to osvěžující a doufám, že si s sebou tenhle způsob komunikace vemu domů.
A jelikož jsem prolezla i druhou, závěrečnou, zkouškou zkouškou z finštiny, už i oficiálně něco umim. Ne je to fakt pravda, nápisy na ulici dávaj smysl, chytám aspoň témata okolních finskejch konverzací, v obchodě umim automaticky odpovědět a na mši jsem chytala i části vět. Teda na mši to není úplně potřeba, aspoň pro mě, a rytmus některý modlitby jsem stejně poznala, protože maj v češtině stejnej rytmus. Další semestr už finštinu mít nebudu, tohle ale bylo dost na to, do tohohle jazyka nakouknout. Je to překvapivě systematický a blízký češtině a to jak systémem, výslovností, tak i často slovíčkama. Jako jo, je to furt trochu hatmatilka, ale čekala jsem to horší.
A krteček je tu extrémně populární, zná ho každej, všichni na něm vyrůstali a jsou ho plný dětský police v knihkupectví.
Začíná boarding, tak já se loučim. Do Prahy už se těšim strašně moc, musim ale říct, že se sem budu po Vánocích fakt ráda vracet jak domů. A teď doufám, že až vystoupáme nad mraky, eště třeba zahlídnu kousek slunce, ikdyž už zapadlo před půl hodinou. (spíš ale takový štěstí mít nebudu, tak bude doufám slunce v Praze J) Na viděnou!