Oulu

FOTKY, foto, PROJEKTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

10/15 ZE SEVERU / FROM THE NORTH – výstava

 . Fotograf u kaple ticha v nejrušnější části Helsinek   A photographer at the chapel of silence in the busiest part of Helsinki   . . . Dva ze sloupů v čele katedrály   Two of the columns at the front of the cathedral   . . . Blížili jsme se k moři a já slyšela normální hukot vln, když jsme došli blíž, zjistila jsem, že se na hladině nehýbe ani kapka vody, a to co jsem slyšela byl jen vítr. Prvně jsem viděla moře zamrzlý a přišlo mi to ohromně působivý. Chtěla bych vědět, jakej je to pocit jít po takovym moři třeba deset kilometrů od břehu doprostřed ničeho, ale úplně klidnýho ničeho bez vln, jen se silnym studenym větrem, ale ten k moři asi patří vždycky. Když člověk ztroskotá na opuštěnym ostrově, tak se prostě sebere a dojde zas pěšky domů.  . We were getting closer to the sea and I heard the  rambling waves, when we got closer I realized, there was no movement what so ever on the surface of the sea, that what I heard was just wind. It was the first time I’ve seen the sea frozen and I found it overwhelmingly impressing. I would like to know what it feels like to go maybe ten kilometres from the shore into the middle of nothing, but a really calm nothing, just with the strong wind, which I suppose goes with the sea every time. When you end up on an abandoned island, you just pick up and walk home.   . . . Bílá na finský vlajce symbolizuje sníh, modrá prý jezera, pro mě je v tý modrý ale každej zimní stín týhle země. Tam na severu tomu říkají ‚modrý moment‘. Trvá pár desítek minut před každym západem slunce, kdy se postupně vytrácí oranžová od slunce a před tmou na chvíli zbyde jen tahle intenzivní modrá, co se odráží ve všudypřítomnym sněhu.  . The white on the Finnish flag symbolizes the snow, the blue is supposed to be the lakes, for me there are all o the winter shadows in the blue. Up in the north they call it the ‘blue moment’. It lasts a few tens of minutes just before each sunset and before the darkness, there is a few moments just filled with this intense blue that reflects in the snow all around.   .  . . Malá kaple se hřbitovem na konci Evropy   A little chapel with a graveyard at the very end of Europe   . . . Sochy kážou pozdně letním Helsinkám, když vysvítá slunce po bouřce.   Statues preaching to the late summer Helsinki, once the sun returns after a storm.   . . . Den kdy po drobný oblevě vypadal led na řece jako spod mikroskopu.   A day ofter a little rise in temperature, the ice on the river looked like from a microscope.    . . . V poledne jsme byli na hoře, do tří hodin pod ní, scházeli jsme vlastně stejně rychle, jako slunce zapadalo. Dole už byla tma.   At noon we were at the top of the mountain, by 3pm we were back down, we were walking down in the same speed as the sun was setting, it was already dark at the bottom.    . . . Bydlet v těchhle končinách musí být hroznej boj, ani ne tak se zimou, ale s tím, jak málo lidí, co ještě nezmizeli jižně do měst, je okolo. Maj to ale aspoň částečně vykoupený krásou krajiny.   Living in these far lands must be a big fight, not with the cold, but with the fact of how many people that haven’t already left for the cities, are stll around. Though it is well payed for in the beauty all around.   . . . Šla jsem v listopadu kolem jedný louže – tak jsem jí zvedla a vzala si jí s sebou.   In november, I passed by a puddle of water – so I picked it up and took it with me.   . . . Když se to tříštilo, znělo to jako sklo, i to tak vypadalo. Byl to led a mně nikdy předtím nebyla taková zima na prsty u nohou.   When it shattered, it sounded like glass, it even looked like that. It was ice and my toes have never been so cold.   . . . “Tady si sice budu těžko zvykat na to, jak je všechno placatý, ale nebe je tu pak zase úplně magicky obrovský.”   “It’s going to be hard getting used to how flat everything around is, but then it leaves the sky magicly giant.”   . .  . Kampin kappeli   The Kamppi chapel   . .  . Jen co padla mlha v silnym mrazu, horizontálně to rozdělilo svět na dva.   Once the mist fell in such cold, it horizontaly separated the world in two.   .  . . Poslední zbytky jarních nocí, který je opravdu snadný zaspat. Vlastně podobně jako v prosinci, kdy si člověk o víkendu přispal a budil se po poledni s tím, že už mu ten den zbývá jen půlhodina světla a obědvalo se už za černočerný tmy.   It’s really easy to sleep through the last remnants of the spring nights. It’s similas as in december, when you sleep in during the weekend and you wake up a bit after noon with the fact that there is just a half hour of light remaining that day. We had lunch in complete dark.   .  . . Moment, kdy se veškerá barva ze země zvedla až do vršků hor.   A moment when all the color rose into the mountain tops.   .  . . Věc, o který jsem věděla, že existuje, ale nikdy jsem si nemyslela, že jí uvidim.   A thing I knew existed, but one I never thought I’d see.    . . . Tam, kde už neroste o nic víc než na poušti. Jen je to po většinu roku poušť pokrytá sněhem.   There where grows

FOTKY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

03/15 Poslední dva měsíce ve fotkách

Pláž v Nallikari v Oulu – ten kouzelnej ze všech stran otevřenej a přitom závětří skýtající maják.     z exkurze do Oulu   ve Finsku klasika   něčí náhodná bunda na věšáku medvěd v muzeu jaro         včera cestou do obchodu v Rovaniemi       dlouhý severský stíny, ale už kratší než byly   ten beton co jsem zjistila že je ve skutečnosti led až když začal tát         Rovaniemi z vyhlídky oheň na sněhu   long time no see tentokrát aktivní králík na konec :)

TEXTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

03/15 Poslední dva měsíce.

  Nějakou dobu, docela dlouhou dobu, jsem sem nic nenapsala. Při všem co se dělo jsem na to neměla myšlenky a když se všechno dodělo, tak mi to přestalo připadat důležitý. Taky jsem poslední dva měsíce ve frekvenci dvou až tří týdnů pendlovala z jedný země do druhý mezi Rovaniemi a Prahou s několika nocema strávenýma na helsinkském letišti, nádraží, nebo ve vlaku. Vlastně jsem poslední dva měsíce neměla vůbec žádnou rutinu, resp. vždycky když jsem v jedný zemi zapustila zas trošku kořeny, hned jsem se musela zvednout a odletět do tý druhý. Ale teď už jsem zase tady v Rovaniemi, jsem tu už přes týden a vrací se mi pocit, že jsem tu dlouhodobě a zase tu zajíždim do svejch rytmů místní, oproti Praze asi prostší, existence. Zas mi dochází, jak omezenej počet míst a činností ke trávení času v tomhle městě je a jsem momentálně jedna z mála, který tuhle jednoduchost oceňujou. Ti co jsou tu teprv od ledna jsou pořád v rozpoložení plnym nadšení ze všeho, pořád tu to objevujou, těch se to tak moc netýká, všechno je tu pro ně nový. Za to ti, co už jsou tu od srpna/září se začínaj pomalu ale jistě nudit a nemaj dost peněz na to, aby tu aktivně procestovávali veškerý okolí, protože všechno zajímavý okolí není vlastně úplně okolo, ale dost daleko a často v eště dražších okolních zemích. Já jsem momentálně ráda, že jsem už týden na jednom místě a mám jenom jednu časovou linku každýho kde, kterou musim vymejšlet, což vlastně není tak těžký. Mám sice dva měsíce školy a dalších věcí na dohánění, ale do každýho dne se toho prostě poskládá jen určitý množství a když mám být na dvou místech najednou, tak si prostě vyberu to důležitější a ňák to docela funguje. Taky mi zas takový různý místní drobnosti začínaj připadat zajímavější, tak jsem si řikala, že se tu o nich vám/sobě trochu rozepíšu. K tomu dohánění – konečně tu začínám místní předměty, tak jsem si řikala, že o nich taky trošku povim. Jelikož už jsem tu byla v listopadu celkem zběhlá, zařídila jsem si i ňáký předměty vedený pro finskou většinu, jo, jsem na takovejch předmětech jediná cizinka a ano, všechno je ve finštině, ale učitelé jsou vstřícný, tak to celkem funguje. Jeden z těhle předmětů je video, ňáká teorie byla ve finštině, z toho ještě moc nemam a budu to nahrazovat konzultacema. Zbytek je ale točení krátkejch filmů s čimž taky konečně brzo začnu. Tam už je všem jazyk šumafuk. Na druhym z těhle předmětů musim teď během dvou týdnů dát dohromady hodinu a půl dlouhej workshop pojící se s jednou z výstav v galerii místního kulturního centra a pak jich několik s různejma skupinama z veřejnosti odvést. Byla jsem k tomu skeptická, ale zatím se nápady rýsujou docela dobře, tak myslim, že když to postavim ňák funkčně, mohla by to být i docela fajn část školní práce. Třetí věc ve finštině mi ve čtvrtek začne, je to kresba a malba, resp. piiruustus ja maalaus, tam jediná cizinka naštěstí nejsem. Pak tu mám zas fotku a dělání výtvarný deníkový knihy a tak, co jsem měla i minulej semestr. K tomu píšu esej o historii finský architektury. Zbytek věcí co mám udělat si teď nepamatuju, je toho dost. Ještě drobná historka z letu sem: Seděla jsem v polospánku a s hudbou v uších v letadlě a čekala jsem až zastavíme u gatu, koukla jsem kolem sebe a uviděla, že se z těch otrávenejch obličejů najednou všichni strašně smějou, tak jsem si vyndala sluchátka a uslyšla naprosto vysmátou letušku, která už se očividně poněkolikátý snažila do rozhlasu odřikat tu doletovou průpovídku a pásech dokud letadlo zcela nezastaví, kouření a nebezpečí padajících zavazadel z přihrádek nad hlavama. Po dalších třech pokusech byla odmlka, pak už jenom smích, pak zas odmlka a pak to za ní k všeobecnýmu pobavení dořekl letušák, kterej se taky rozesmál a musel si dát pauzičku než to začal celý opakovat ve finštině. Nakonec nám popřál good night a hyvää yötä, všichni jim se smíchem zatleskali za tu snahu a mohlo se vystupovat. Nejsou to roboti! Kdo by to byl čekal… A jak to tu teď z kraje jara vypadá? První den po návratu byla pořádná vánice, což se v tomhle prakticky bezvětrnym městě často neděje. Taky proto jsem si teprv teď všimla, že při silnym větru tu jeden z mostů zpívá, a to ne že tak, že vyluzuje náhodný zvuky, ale fakt silný a čistý tóny. Když po tom mostě člověk jde ve vánici, je úplně omrzlej, všude to klouže, do obličeje ho bodaj ledový jehličky, je fakt hezký to poslouchat. Pak ale přišlo několik dnů nádhery. Přes den trochu nad nulou se sluníčkem, takže se dá ven na chvíli i jen ve svetru, třeba si ve svetru zaběžkovat a cejtit ten profukující vítr. Taky jsem po dlouhý době vytáhla sluneční brejle, ale v kombinaci s kulichem, šálou a tak mi pořád padaly z hlavy a už nemaj jedno sklo. V noci ale pořád dost silně mrzne, takže se město proměnilo v jednu velkou klouzačku, resp. po ránu klouzačku, odpoledně rybník, protože je to tu dost placka a voda moc nikam neodtejká. Taky jak postupně odtává sníh, objevujou se pod nim vrztvy ledu v barvě betonu, až dneska jsem zjistila, že jsou místa, kde to jako chodník vypadá, ale ten je ve skutečnosti o půl metru níž. Obecně jsme tu co do vejšky pohledu klesli už aspoň o třicet, čtyřicet i padesát centimetrů a ještě jednou tolik přijde. Všechno je najednou mnohem vejš, stejně tak jako toho v prosinci a lednu strašně moc zmizelo. Třeba na dvoře se nám už začínaj objevovat lavičky, tak jsme jednu vykopali a už jí máme šlohlou na poslední dobou celkem často prosluněnym balkóně. Taky se mi stejskalo po ohníh ve sněhu na kopci. Včera jsme tam jeden rozdělali a pak jsme si za pár hodin všimli, že to pod nim roztálo půl metru ledu až na zem. Taky jsem včera zas po několika měsících viděla polární záři. Pravděpodobně taky jednu z posledních, co kdy uvidim, protože polární den se nekompromisně blíží (nestěžuju si, to ani trošku, ale ta dlouhá tma mi taky bude chybět). Další takovou severskou radostí je plavání v díře v ledu v zamrzlý řece. Je

Scroll to Top