Ve tři odpoledne jsem přijela za školy, rychle popadla foťák a šla se projít, než před čtvrtou zapadlo slunce. Je tu zas na pár dní obleva, takže tam, kde se před týdnem hrál na jezeře hokej, je zas skoro jenom voda… A je příjemný na pár dní moct jít ven jenom ve třech a ne pěti vrstvách. Týdamtam. A taky jsem až dneska objevila obří jezero, co je asi tři sta metrů od našich kolejí, jsou kolem něho stromy, tak nebylo vidět… je to jak ňákej preparát pod mikroskopem slunce v 15:40
Zadáním malýho domácího úkolu bylo: “collect and arrange” materiál v krajině. Tohle je na jednom z nezalesněnejch kousků místního kopce na hraně skalnatý vyvýšeniny, kde jsme v žáří několik hodin marně mrzli čekajíc na první polární záři, která nepřišla. V tenhle den jsem taky po dvou týdnech měla čas strávit v místním lese několik hodin a víc pozorovat světlo, který od září zas o hodně kleslo. Tyhle kameny jsou na takovym místě, který chytá slunce ještě pár hodin po východu, a ty boční stíny se zároveň chytaj na druhý, o něco nižší, hraně o dva metry dál. Doufám, že to tam chvíli vydží, je to na takovym pěkně symbolickym i monumentálním místě a z dálky je na to pěknej pohled – kamennejch ploch je tam všude hodně, takže je těžký pohledem rozlišovat tvary – týhle klesající hraně to tak v tý velký kamenný ploše dělá sympatickou konturu.
Severský světlo mě asi nikdy nepřestane fascinovat. V den, co jsme jeli na samotnej Nordkapp, jsme tam nahoře strávili asi pět hodin, během kterejch se světlo změnilo od těsně povýchodovýho až po úplně západový, vlastně tam co do světla běem těch pěti hodin proběhl celej den, takže se to měnilo co deset minut. Další den jsme se šli při východu slunce projít, chtěli jsme jen chvilku chodit s foťákama a jet dál, ale bylo tam tak krásně, že jsme zůstali další dvě hodiny. Během těch dvou hodin to většina lidí směřovala k vodě a já a dva francouzi jsme si řekli, že vylezem co nejvejš to v okolí jde a budem koukat až odtamtud. Po hodině a půl jsme na tu kopcoskálohoru vylezli (nebyl to tak malej kopeček, jako jsme si z dálky mysleli a brodit se sněhem a kamením ve stopách lidí, co maj o metr delší kroky, je překvapivě náročný) a s očekáváním vyšlýho slunce to pro změnu v deset ráno vypadalo jako při západu. Prostě si to slunce dělá co chce, ale shora nesvítí nikdy. Taky musim říct, že jakkoli jsou hory krásný, silný a intenzivní prostředí, jakmile vystupujou z moře, má to celý úplně jinej rozměr. A když se k těm fjordům přidá ještě sníh a po setmění zelená polární záře, tak k tomu prostě neexistuje dost kouzelnejch přívlastků. Překvapivě tam na severu (devět hodin jízdy z Rovaniemi) bylo většinou okolo nuly, o to víc nás překvapilo, když jsme se dostali jenom asi o 200 metrů výš a najednou tam bylo mínus dvanáct. V takový teplotě najednou mlha, sníh a námraza byly něco úplně jinýho. Do Finska jsme se po těch krásnejch třech dnes vrátili s pocitem, že jedem zas domů. A pocit to byl pěknej, že si tu tak fakt připadáme. Obecně byl tenhle výlet fakt pěknym mezníkem půlky semestru tady. sem dávám jen krajinu, fotky lidí jsou na facebooku Zastávka v Inari, kde jsme shodou okolností suverénně nakráčeli i do místního Sámi Parliament s tim, že si to tam chcem prohlídnout, nejdřív na nás civěli, jak kdybychom tam přistáli z vesmíru (bylo nás hodně), ale pak nás velmi mile provedli celou budovou. A že to byla budova krásná – čistý dřevo, ocel a sklo, jemný světla a zajímavý tvary. Útulnější a zároveň dokonale reprezentativní parlamentní budova by se asi na světě hledala těžko. Inari – najdi huskyho!! Přijeli jsme za tmy, takže tuhle ranní krásu jsme viděli až po probuzení – foceno ráno ze dveří Cestou na samotnej konec Evropy, spousta sněhu, výhledy, válení sudů a tak dále… Na Nordkappu Jen co jsme vystoupili, rozběhla jsem se po týhle obří zasněžený planině někam do dálky a bylo to strašně hezký. A k tomuhle jsem doběhla. Noční záře. A ráno v půl osmý východosluncová procházka – požár. A tady už nahoře na tý skále. Tam dole jsme spali. Deset ráno. Jedenáct dopoledne. Jinou cestou zpátky na jih. A najednou bum a mínus devět, pak deset, pak jedenáct, pak dvanáct a po deseti minutách o sto padesát metrů níž zas nula. Zmrzlá mlha. V tenhle moment jsem vyběhla ven jenom ve dvou svetrech, což nebyl dobrej nápad, ale krása to byla naprosto kouzelná. Už zas placatější krajina. Procházka v přístavu.
11.10. Už se mi zas nastřádaly věci k povídání, tak jsem si zas jednou sedla a něco napsala. Neoddiskutovatelná rutina, která tu před pár týdny nastala s sebou přinesla jednu dobrou skutečnost – je to tu pořád fajn. Přibývá dnů, kdy se nic zázračnýho nestalo, prostě obyčejnejch sympatickejch dnů – podzimní barvy, mlha nad řekou, zajímavá přednáška, ňáká míň zajímavá přednáška, ňáká ta procházka nebo projížďka, zajímavá knížka, společná večeře s přijemnejma hovorama, hezký světlo venku odpoledne po škole – prostě dobrej standard. Taky jsou samozřejmě i dny, kdy se mi nechce pracovat, učit se, číst, hrát, kreslit, fotit, mluvit ani spát – takový ty podzimní apatie s přibývající tmou, takovjech ale bylo zatim jenom pár. Zima se projevila sympatickou povahou – nechala na sebe eště dva týdny čekat, takže jsme si ještě užívali podzimu, i ňákej ten venkovní basket/fotbal/zahradní pofel a tak. (Při cestě na basket jsem uklouzla, vyvrátila si palec u ruky, místo ledování šla na dvě hodiny hrát a až když byl jeden a půlkrát tak velkej, tak jsem to řešila – hvězdná šikovnost. Po třech dnech co jsem s tim nepohla ani o centimetr jsem šla na narozeninovou oslavu ke dvěma portugalkám co studujou fyzioterapii – jen co jsem vešla do dveří, jedna z nich, v pozdních hodinách už ne úplně střízlivá, mi při hovoru začla tu ruku kroutit na všechny strany s tim, že je potřeba s tim hejbat. Po půlhodině mučení a dvou hodinách ledování to přestalo hrozně bolet, ráno zas pár hodin ledu, ale jo, přiopilý pártyfyzio funguje, už udržim v ruce hrnek s čajem, ikdyž s přehazovačkou na kole pořád nepohnu, k mý radosti je to ale levačka.) Taky mám pár objevů z města – třeba že má městská knihovna velký podzemní hudební patro plný not a nahrávek – spousta křesel v nichž seděj lidi se sluchátkama poklepávající si do rytmu, jinak ticho a sympatická atmosféra. Měla jsem jenom půlhodinu před přednáškou, stejně jsem si ale pár výpůjček odnesla a na takový sympatický místo se budu vracet častějc. Dalším takovym objevem jsou možnosti levnýho kulturního vyžití. Třeba je tu dobrej, obecně uznávanej a oblíbenej komorní orchestr, co má jednou za pár týdnů koncert v místním kulturním domě s galerií, sálem a dalšíma takovejma prostorama. Ty koncerty jsou drahý, ale vždycky když hrajou, maj dopoledne hodinu až dvě dlouhou veřejně přístupnou zkoušku za dvě eura. Musim říct, že se mi klasická hudba málokdy v koncertním sále poslouchala tak sympaticky, jako když je po ránu v publiku toho velkýho sálu roztroušenejch maximálně dvacet lidí, všichni v huňatejch svetrech a teplejch ponožkách místo uhlazenejch šatů, sak, lakýrek a podpatků a všichni v orchestru na pódiu si mezi skladbama povídaj, smějou se, pijou kafe a maj pohodu. Stejnej dům kultury má taky občas Art Thursdays, kdy nechávaj všechny výstavy zdarma přístupný eště dvě hodiny po běžný zavíračce. Ve škole mě mile překvapila možnost chodit každý týden na dvě tři hodiny na večerní otevřenou figuálku. Z Čech ze školy i ze ZUŠek jsem zvyklá na několikahodinovou figurálku s jednou pózou, tak jsem přišla, natáhla baličák, poslechla si řeč učitele co to vedl (finsky samozřejmě) a začla vklidu kreslit. Po pár minutách zapípal budík, model se otočil a začla nová póza, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se jede ňákejch sedmnáct různejch póz od pětiminutovek po pětivteřinovky. Osmnáctou pózu jsem teda nahodila za pár vteřin jako ty předchozí a už otáčela papír na další, ale nic se nedělo – všichni soustředěně kreslili dál, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se pokračuje dvacetiminutovkama… tak jsem do tý svý pětivteřinový čmáranice zmateně pokračovala dál. Každopádně to bylo supr a celkově mnohem přínosnější, než ty utahaný tříhodinový figury s jednou pózou. (A překvapilo mě, o kolik težší je nahodit za deset vteřin jednu samotnou ruku, než celou figuru.) Cestou z tý figury jsem pak potkala dva Izraelský spolužáky jak jdou s kuframa na nádraží, jako jedni z mála odjížděli na pár dní domů do Izraele, na rozdíl ale třeba od jedný Italky co jela domů slavit svý narozeniny, oni jeli kvůli povinnostem v armádě. Ikdyž tuhá zima a permanentní tma ještě z daleka nepřišly, Finové už se na to ale aktivně připravujou. Čim dál častějc slyšim projíždět auto s charakteristickym zvukem kovovejch hřebíčků na kolech, který jsou určený na sníh, ale předčasný Finové je nazuli už teď, kdy se eště sníh na silnici zdaleka nedrží a rejou s nima do holýho betonu. Taky na ofiko facebookovou skupinu mezinárodních studentů a jejich koordinátorů píše hlavní koordinátorka přispěvky o tom, ať s rychle ubývajícím světlem berem dostatečný množství vitamínu D, ať cvičíme, ať pijem mlíko, že tu do něj různý vitamíny přidávaj navíc, ať si pořídíme pořádný baterky na kola, ať si seženem přinejmenším horský, ale spíš pořádný zimní pneumatiky, ať si dáváme po ránu bacha na zamrzlý brzdy a náledí a tak dále. A když jsme se tomu americkýmu učiteli zmínili, že jedem za týden na tři dny na Nordkapp, hned naléhal ať máme v autech dost dek/spacáků, všechnny telefony nabitý, přinejlepším i něco na vyhrabávání auta ze sněhu a tak – to je ale dobrá rada, od Rovaniemi na sever přibývá sněhu a sněhovejch bouří dost rychle už teď v říjnu. Co do tohodle výletu nám udělaly celkem čáru přes rozpočet místní řidičský pravidla – jede nás spousta a většina s řidičákama, bohužel nemůže auto z půjčovny řídit nikdo, komu je pod jednadvacet (a já se na to těšila…), kdo má řidičák míň jak rok, kdo má řidičák ze země s automatama, nebo ze země, kde se jezdí vlevo a tak dále a tak dále, takže z lidí s řidičákem může za volant jenom asi půlka. Jo a taky asi nechám pod teploměrem co mi visí v pokoji na zdi permanentně zapálenou svíčku, abych si mohla namlouvat, že mi přece podle toho co ten teploměr ukazuje nemůže být zima. (Když se člověk v sedě u stolu učí víc jak dvě hodiny, další svetr, šála, občas i čepice a litry horkýho čaje jsou nutností, tomu teploměru co mi tu ukazuje většinou 20-21 stupňů se podle mě nedá věřit.) Jo a eště jedna věc na kterou si budu muset zvyknout – mám obří okno v pokoji, což je během dne supr, ale s přibývající tmou se čim dál častějc stává, že někdo
Tak tady výsledek prvního pokusu s dírkovou komorou ze srpnový exkurze na miniformát – jenom krabička od filmu, proto to kulatý zkreslení. Expozice byla necelý čtyři dny – doufali jsme, že tam budou klesající trajektorie slunce za ty čtyři dny, ale počasí bylo pod psa – jasno bylo jen jeden den, proto jenom ta jedna sluneční trasa. Spodní půlka je vodní hladina, kde jsem taky doufala v aspoň minimální stopu, ale i na to bylo moc málo světla. Chci jich rozmístit víc a některý nechat týden, jiný do Vánoc a jiný snad až do jara. Každopádně do Vánoc se mi třeba povede zachytit, jak málo nad obzor to slunce ve skutečnosti leze a jakou tu budem mít tmu.
