September 2014

FOTKY, TEXTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

09/14 Konec září

Novinky ze světa Novinky z domova   Tak zas jednou jak se mám. Mráz přišel a zase odešel (haha, mám chuť pokračovat textem Sametový, no nic… ) – dalo nám to důvod chovat se jeden večer jako malý děti, koulovat se, stavět sněhuláky, dělat andělíčky a ráno pak driftovat na kolech v náledí a mokrý sněhobřečce cestou do školy, padat jak švestky, ale obecně si užívat překvapivě Vánoční atmosféru, kterou s sebou tohle dvoudenní chumelení přineslo. Stejně tak rychle, jako tady skončilo léto, začal podzim, skončil podzim a začala zima, přišla už po dvou dnech jarní obleva – krom malého kopečku sněhu na místě, kde před čtyřma dny stál sněhulák lidský velikosti už tu není nikde po sněhu ani památka, takže se zas na chvíli vrátily podzimní barvy. Tímhle tempem tu bude tak od čtvrtka zas léto. Je ale třeba dodat, že vidět zářivě žluto oranžovo červenou krajinu bíle zasněženou je pro střední Evropu celkem neobvyklej úkaz, barevně je to překvapivě působivý, takže i v tom mrazu to bylo krásný. Ve snaze užít si jeden z posledních teplotně přijatelnejch volnejch dnů jsme se včera vydali na cykloprojížďku, která skončila už po dvaceti minutách když jedna kanadská kamarádka vylítla ze zatáčky – nic moc závažnýho se jí nestalo, ale když potřebovala rozklepaná u sinice chvíli ležet než se zvedne, co třicet vteřin k nám starostlivě přiběhl někdo z místních připravenej odvézt jí hned do nemocnice a bylo náročný je finskoanglicky přesvědčovat, že tam nikdo neumírá. Tak jsem si po chvíli lehla vedle ní a ostatní se taky usadili, aby to vypadalo, že tam prostě jenom felíme na sluníčku. Každopádně od středy se má zas ochladit, tak je trochu škoda, že se třeba odpoledne sebrat a jít si zahrát basket na venkovní hřiště kousek od kolejí jako před deseti dnama už teďkon spíš nepůjde. Zato se má ale jedno z blízkejch parkovišť na zimu změnit na kluziště – což je paráda, jestli to tak fakt bude!   První sněžný probuzení.   přeexponovanej omyl, ale je to vlastně docela pěkný   A takhle vypadaj naše koleje.       tady lehce zamrzl pošto/balíko/komunikační kanál vedoucí od sousedů do bytu na druhym konci zahrady       tihle tvorečci se usilovně schovávali před chumelením       naše lavička – Až fakt nasněží, postavíme si tu na zahradě igloo s touhle lavičkou uvnitř.   Jinak jsem taky minulou neděli navštívila mši v místním kostele. Po hodině a půl finštiny jsme potkali před kostelem jednu Slovenku co nám s úsměvem oznámila, že tam jeden člověk celou dobu rozdával diktafony se simultánním překladem do angličtiny, no co… Z celý mše se dalo zapojit jen do zpěvu, samozřejmě finsky, se zpěvníkem v ruce, co do přednesů jsem chytala jen jednotlivý základní slova, sem tam ňáký sloveso a pak pokaždý jenom Jesusen Christusen – i tak to ale bylo zajímavý, sympatický a v ten moment v některejch ohledech i vcelku nápomocný.     Taky jsem tu objevila z definice dobrýho učitele. Je tu jeden Američan, co už tu žije dvacet pět let a Erasmáky učí tři předměty, dva forografický, jeden ne. Já jsem u něj zapsaná na jeden foto a pak ten nefoto. Když jsem šla v úterý o půlnoci na mail, měli jsme od něj všichni e-mail s následujícím úvodem: Jeden ze studentů na dnešní přednášce vznesl dotaz, který zprvu vypadal jako vcelku jednoduchý. Když jsem o tom ale cestou domů přemýšlel, uvědomil jsem si, že šlo o dotaz zcela zásadní a odpověď kterou jsem podal tak byla nedostačující. – Následoval stránkovej text adresující vznesenej problém včetně obrazový dokumentace. Na konci se se slovy – Vím že je to dlouhý a je pozdě, ale najděte si pár minut a aspoň to prolítněte, dobrou noc. – rozloučil. Je to taky ten samej učitel, co nás ve svým volnym čase bere fotit na místní kovoskládku, dřevoskládku a tak různě – a to ne tak, že vypíše jeden termín a kdo může, půjde, ale vypíše v jednom týdnu hned čtyři aby měl jistotu, že všichni co o to mají zájem tam budou moct jít. Ňák mám pocit, že se zvlášť k Erasmákům obvykle takhle nepřistupuje a jsem strašně ráda, že je tu někdo, komu i na cizích studentech záleží a v tom krátkym časovym okně co tu trávíme se nám fakt snaží něco předat. Tak jen doufám, že v tomhle ohledu nebude jedinej. Jinak jsem chtěla napsat, že i společenský prožívání místních večerů se snižuje jak v četnosti, tak hlasitosti a velikosti s přibývajícím chladem a pokročilejším stádiem semestru, ale po přečtení ofiko mailu od vedení kolejí se stížnostma na to, jak jsou ty naše dva baráky ubytovávající přes 200 mezinárodních studentů hlasitý a jak si lidi stěžujou, to asi tak úplně napsat nemůžu. Během tohohle prvního měsíce se tu každej obklopil skupinou lidí, která by se dala celkem dobře přirovnat k nejbližší rodině – pro mě tak čtyři až šest lidí, se kterýma mluvim prakticky denně, pak takovejm těm stejně starejm sestřenicím a bratrancům, se kterejma je přece vždycky sranda a člověk je vždycky rád vidí – těch je kopec, a pak k několika takovejm těm tetičkám a strejčkům, ke kterejm člověk semtam zajde na milou večeři, nebo je pozve na milou večeři k sobě. Plus samozřejmě ti, kdo maj štěstí na sousedy, maj eště tuhle část rodiny, se kterou interagujou zásadně přes balkóny, což já asi docela jsem. Obecně si tu tak každej brzo vytvořil okolo sebe takový lidský zázamí jaký potřebuje a je to tak sympatický. A jak se to mnoha lidem překrejvá, vznikaj z toho pak přesně ty situace končící policejníma návštěvama ohledně stížností na množství hluku po desátý. Taky nám tu jeden večer vypli proud v celym městě – hlásili to sice předem, ale hlásili 15-45 minut, ve výsledku to byla po několika výpadcích třeba hodina a půl. Škoda jen, že ten den nebyla záře – tak jasně jako z úplně zhaslýho města jí jen tak neuvidíme. A včera jsme koukali na film, kterej byl sice v angličtině, ale všichni měli tak silnej texaskej přízvuk a furt něco žvejkali, že to s rozuměním úplně slavný nebylo. V ten moment jsem si uvědomila, že se tou permanentní obklopeností francouzštinou – fakt slyšim aspoň dvě tři hodiny francouzskýho hovoru

FOTKY, foto, PROJEKTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

09/14 Kovová krajina / Metal Land

Tak tady jsou fotky z první z mnoha nadcházejících návštěv místní celolaponský kovosběrny, k tomu dvě fotky z celolaponskýho skladu dřeva, co je jenom kousek odtamtud. Jak napadl sníh, člověk si mezi těma kovovejma kopcema přišel jako v horách.                                                                                                   A ještě tři v barvě.               To je prozatim vše – ale tohle je místo, na který se s foťákem ještě určitě budu vracet.

FOTKY, TEXTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

09/14 Soby už nepočítám, záři už nefotim.

Prý už jsem zas chvíli nenapsala, jak se mam… Ne že bych v posledních čtrnácti dnech ňákýho soba viděla, ale adaptaci do místního prostředí to docela dobře vystihuje. Polární záře, ikdyž v posledních dnech ustala, vždycky okouzlí, ale už jsme přestali být turisti. Chtěla bych ještě během zimy vzít polární záři na time laps, ale jinak už se radši kochám, než dokumentuju. Začínáme trávit o něco míň času u ohně a o něco víc času ve škole a na kolejích – možná s tim bude mít taky něco do činění to, že se tu celkem nekompromisně ochlazuje. Poslední večery jsme trávili tak v šesti až osmi stupních, což jde, ale od pondělí to má jít pod nulu a během týdne i sněžit – ano, všichni z jižní Evropy, Jižní Ameriky a Afriky pláčou, že jim maminky vyprávěj, jaký tam maj vedro. S tim, že podzim začal na konci srpna jsem se celkem ráda smířila – přineslo to pěkný barvy, ale s tim, že bude sněžit už teď, je to trošku jinak, ikdyž všichni si přejem radši sníh, než takovej ten studenej sněho déšť co se děje, když je nula a míň ne. Včera jsme v něčem podobnym jeli na kolech ze školy po celym odpoledni strávenym procházením se po přírodě v lehkym deštíku a vůbec to tak supr nebylo. Jinak teda škola se projevuje jako celkem všestranná instituce. Včera přistavili zadara k hlavní budouvě dva autobusy a kdo chtěl mohl nastoupit, dali nám instruktáž jak se zachovat, když potkáme soba v říji – Find a tree to hide behind, preferably a strong one. – dovezli nás čtyřicet minut za město do přírody, kde jsme se prošli asi desetikilometrovou procházkou, poseděli u ohně, trochu zmokli, pokochali se přírodou a zas nás vzali zpátky.   Tady trochu přírody.                                           I večery se pomalu přesouvaj z venku dovnitř. Navzájem se zvem na společný večeře, takže tu permanentně někdo vaří a peče svoje domácí speciality – jen je problém, že nacpat víc jak deset lidí do kolejní kuchyně je prakticky nemožný – tak jsme se včera nacpali do jednoho pokoje asi v patnácti, ale až po tom, co byla postel postavená na čelo ke zdi a všechny majetky vystěhovaný. Společenštější místo tu nemáme, tak to asi bude běžná praxe během zimy, až už to venku nepůjde vůbec. Taky zjišťuju, že bez ostatních lidí by život v tomhle městě vůbec nefungoval. Město je to malý, neděje se tu závratný množství věcí a podstatná část toho, co se tu děje, se děje draze. Bez lidí tu jde sympaticky trávit čas jenom bloumáním po přírodě, jinak si to moc představit neumim. Taky to že bylo pár dní sychravo mi došlo až zpětně, protože jsem ňák netrávila dost času sama na to, aby mě to začlo ovlivňovat. Až přijde tma, budou lidi potřeba eště víc. Je tu ze všech Finů i cizinců cejtit, že jakkoli je místní prostředí společnym nepřítelem, je to i věc, která tu lidi strašně spojuje. Těžko se to konkrétně pojmenovává, ale i tim, jak je v tomhle městě relativně málo lidí, to tu tvoří silnou atmosféru pospolitosti. Jenom mezi exchange studentama to působí tak, jakoby nás někdo sebral z náhodnejch velkoměst, odvezl někam hodně daleko a tam nás nechal přežívat. Všichni co sem přijeli sem přijeli hodně podobně naladěný, je to přece jen celkem specifický prostředí, jaký se dá zvolit mei běžnejma Erasmovejma destinacema.  Místní jsou tu hrozně nápomocný a to takovym způsobem, že když se jenom zeptáte ohledně ňákýho problému, vemou tenhle problém na sebe a řešej ho až do konce, místo aby vám třeba jenom ukázali přibližnej směr, kam jít.  Zeptala jsem se náhodný finsky vypadající studentky ve škole jestli neví, kde si můžu něco vytisknout – taky tam byla nová, ale hledala se mnou funkční tiskárnu asi patnáct minut – a takhle je to neustále a se všim. Finové jsou taky nejpřímější lidi, co jsem potkala. Nikdo tu nic neobchází, prostě to řeknou jak to je a řeknou to hned. Tolik toho nenamluvěj, ale nikdy nic jen tak neplácnou. Komunikovat s takovejma lidma je osvěžující, funkční konverzační ticho je sympatická věc a stejně tak místní smysl pro humor – Finové se nezdaj.   Tady naše prvotřídní stolování na jedenácti metrech čtverečních.                 Řikala jsem si, že taky trochu přiblížim, jaká je tu vlastně škola, když už proběhly první přednášky tak dvou třetin předmětů – zbytek začíná až v říjnu. Je to tu celkem spontánní – nevim jestli jen fakulta umění, ale skoro to tak působí všude. Například budou průběžně vypisovat předměty a workshopy podle toho, jaký bude počasí – když třeba napadne správnej sníh, vypisujou se Ice and snow sculpting předměty. Během příštího týdne nás zas jeden z učitelů bere fotit do obří kovoskládky, kam se sváží kov z celýho finskýho Laponska, tak jsem docela zvědavá. Zatim mi začla většina spíš praktickejch předmětů a jen některý teoretický. Mám tu Lantern design a Fire sculpture workshop – výsledky obou předmětů budou součástí velkýho River lights festivalu na konci října. Jak to bude vypadat se musim i já nechat překvapit, z toho co jsem viděla to ale bude působivý. Pak tu mám předmět samostatnýho fotoprojektu – je to bez přednášek, jen se seminářema a konzultacema. Další co tu mám je Adaptation charting – je to předmět jehož cílem je dokumentovat adaptaci do novýho prostředí skrz každodenní příspěvky v libovolný umělecký formě. Výsledek tadytěch deníkovejch záznamů z celýho semestru pak svážem do knih. Pak mám přednášky Art and Visual Culture in the North – což je celkem zajímavá záležitost. Každou přednášku má jinej přednášející, posledně jsme koukali na střípky finský filmový tvorby, předtim to byla přednáška o Laponcích a místní tradiční kultuře, jindy dokument o sauně a předtim zas přednáška o severskejch fotografech – prostě všestranný a dobrý. Pak mám History of Architecture in Finland – tenhle přemět mě zklamal – těšila jsem se na zajímavý přednášky, ale je to ve výsledku jenom

FOTKY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

09/14 Jenom další záře

Tentokrát nejdřív z fotbalovýho hřiště, kam jsme doběhli jen pár minut po tom, co byla prý vidět i fialová, ale stejně to byla nádhera. Úplně mokrý jsme pak šli zpátky, ale neni možný jít spát, když se tohle děje nad váma, tak jsme ještě vylezli na střechu a koukali dál.                            

FOTKY, TEXTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

09/14 Začátek všednosti

Přestože při každym sebemenším záblesku polární záře pořád všichni v tichym úžasu koukáme nahoru (Je to taky jeden z mála momentů, kdy si čistě uvědomujem, kde to vlastně jsme.), začíná se dostavovat pocit, že tu nejsme jenom na dalším z letních výletů, ale že tu fakt bydlíme. U mě se taky dostavuje pocit radosti z toho, že jsem tady a ne někde jinde. Je to poprvý co bydlim na koleji a ne s rodinou a zatim je to skoro jenom supr. (Supr až na moment, když se člověk ráno probudil a půlka balkónu byla zalepená od piva, co steklo z balkónu o patro vejš, ale úplně stěžovat si nemůžu, protože jsem na tom balkóně o patro vejš večer předtim taky byla.) Po prvním týdnu, kdy jsem trávila sama maximálně hodinu denně (výsledek všeobecnýho nadšení z poznávání novejch lidí), jsem měla pocit, že tu moc klidu nebude. Je to ale jinak a je to tak fajn – když chce člověk být chvíli sám, může, a když pak chce být s lidma, jsou všichni sympaticky blízko – to znamená přelézt vlastní balkón do dvora a pak balkón k někomu jinýmu – 30 vteřin, nebo vyjít ze svýho baráku, vlézt do vedlejšího, vyjít po schodech a být zas u někoho jinýho – minuta a půl. Je pěkný si v neděli po ránu sednout na balkón a s čajem a knížkou si užívat rychle ubývajícího sluníčka a tak nějak to sdílet s lidma, co ráno trávěj stejnym způsobem u sebe na balkónech. (Zahradní stoleček s nápisem FREE co jsem hned druhej den našla u popelnic je asi nejlepší věc, kterou jsem náš byt vybavila.) Co do spolubydlících to není úplně špatný – jedna je dvacetiletá Francouzka, ta je supr, milá a i přes pokulhávající angličtinu se snaží komunikovat včetně vtipů a ironie, což je osvěžující – velká část Francouzů se tu totiž drží ve svejch skupinkách, takže anglicky ani nežbleptnou. Druhá spolubydlící je taky dvacetiletá, nakonec ne tak supr Španělka, je milá, zdvořilá, všechno, takže si asi stěžovat nemůžu, ale víc než zdvořilostní větu při náhodnym setkání v bytě jsem s ní zatím neprohodila a asi v dohledný době neprohodim. Poznávat nový lidi je překvapivě snadný, když se všichni snažej o totéž. Po deseti dnech už je tu spousta lidí, se kterejma ráda trávim čas. Přestože už máme naplánovaný i akčnější věci, jako výlet přes Inari a snad Tromso na Nordkapp za čtrnáct dní, prvním víkendem v novym městě jsme se překvapivě rychle přiblížili místním důchodcům. Všichni dost mrtví z cestovních změn a dlouhejch večerů málokdo vstává před dvanáctou, když může, tak jsme se po ránu (14:00) vydali v malý skupince lidí na cykloprůzkum okolí. (Pořád si nemůžu vynachválit mít kolo místo hromadný dopravy. To mě teda asi s příchodem zimy omrzí, ale zatím to nemá chybu.) Milym zjištěním bylo, že ačkoliv je tohle město rozlohou největší v Evropě, nemuseli jsme jet ani patnáct minut a byli jsme na zcela klidnym a borůvkama obsypanym místě u jezerovatýho zálivu řeky, která pak cik cak protejká celym městem. Následovalo odpolední houbaření a sbírání borůvek, brusinek, jalovců a tak a večerní patnáctičlenná hostina z těhle úlovků. Na noc pak zas lezení po požárnim žebříku nad třetí patro na střechu – když je mokro, taková sranda to není, ale pokáždý to zatím stálo za to – a čekání na záři. Tentokrát vypadala jako tři zelený duhy nad sebou přes půlku oblohy, takhle zářivou jsme jí ještě neviděli. Dneska měla kulminovat, ale za celej den se nebe neroztáhlo ani na pět minut.     Co do školy jsme teprv na začátku. Během orientation týdne byla jenom jedna neinformativní přednáška, týkala se adaptace do finský společnosti. Přednášející Američan začal národnostním průzkumem dvousetčlenný posluchárny a při jmenování přítomnejch národností si snad ani jednou neodpustil humorně myšlenou narážku na nějakej z historickejch konfliktů daný země, přičemž postupně přitvrzovat a nebál se ani těch z palčivějších a aktuálnějších témat. Po půl hodině těhle vtipů jsem měla pocit, že kdyby byla ta aula naplněná o něco mocnějšíma a naštvanějšíma lidma, neměl by daleko k rozpoutání třetí světový. Jinak mám rozvrh nabitej jednim lepším předmětem než druhym, takže se mám asi na co se těšit. Fakulta umění je rozložená ve dvou budovách, každá na jiný straně města a ani jedna blízko hlavního campusu, kde jsou všechny neumělecký hodiny, takže pauzy mezi hodinama budou zvlášť v zimě trochu akčnější, než by člověk chtěl. Na druhou stranu máme až do půlnoci přístup k potřebnejm dílnám, tiskovýmu vybavení, občas i k černý komoře a tak, takže zázemí celkově bez chyby a atmosféra všech tří školních budov je moc sympatická.   Portugalka učí Francouze správným způsobům degustace vína   Troje narozeniny v jeden den – jeden z oslavenců:   Návštěva největšího místního kulturního domu s galerií:   Řekli nám, ať si jdem taky hrát, tak si děláme nový kamarády z řad místních.   Okolí města:   To v dálce je centrum Rovaniemi v čele s kontroverzním kostelem, kterej má na vršku zářivě červeně podsvícenej kříž.   Po tomhle mostě jezdim párkrát denně do školy, do centra a vlastně skoro kdykoliv chci kamkoliv – jsou z něho krásný výhledy na řeku v každou denní dobu.   Lidi   Úlovky:       Dobrou noc.

FOTKY, TEXTY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

09/14 Čekání na polární záři

Čas je tu ňákej delší než jinde. Po pár všedních dnech máme pocit, že už jsme tu týdny, protože tempo existence v tomhle městě je zvláštně pomalý… všechno je tu celkem daleko, pěšky bych šla do školy tak hodinu, na kole v ranní cyklozácpě tvořený španělskejma studentama, co si místo jízdy vehementně povídaj to je tak na dvacet minut. Do centra je to jenom o trochu blíž, každopádně bez hromadný dopravy je z celýho města mnohem pomalejší pocit a když chci někoho kontaktovat, musim najít v okolních budovách kde bydlí a zazvonit, jelikož internety mi na koleji stále stagnujou. Záclony do oken byly asi první věc, co si tu každej koupil, na druhou stranu je supr, že je velká část balkónů a oken nasměrovaná do velkýho prostranství upostřed, tak se tu dobře felí, zvlášť, když se zas na pár dní vrátily střípky léta se sluníčkem a na několik chvil během odpoledne tu jde být jenom v tričku bez tisíce dalších vrstev. Místo přednášek se děl orientation week, takže sestavování rozvrhů (k mýmu údivu mám zatím většinu předmětů v září a v říjnu, takže listopad a prosinec budu asi hlavně bobovat), komentovaný prohlídky školy, placení školních poplatků, zas po dlouhý době obědy v jídelně (kvalita jak v restauraci –  se studentskou kartou talíř salátu + hlavní jídlo a sklenice mléka za 2.60 – už se nedivim, že většina místních studentů jí hlavně oběd a jinak doma skoro nic, taky to tak budem dělat, finský ceny no…). První den byl zakončenej velkou get together party – to že budem v jednu odcházet jako skoro poslední z téměř vylidněnýho podniku jsem nečekala když jsem tam přišla a cpalo se tam 150 lidí, asi tu respektujou školní docházku. Den předtim jsme si řikali, že bychom měli vyjít na kopec a zkusit počkat na polární záři, když zrovna bylo po dlouhý době jasno (je totiž supr, že stačí jít deset minut za kolej a být v krásnym lese)… místo toho jsme ale usnuli a ráno jenom nešťastně poslouchali nadšený hovory těch co byli o něco líp organizovaní než my a fakt tam šli. Tak jsme si v pondělí v noci cestou z centra řekli, že půjdem na kopec za koleje a budem doufat. Nechali jsme kola pod kopcem a šli nahoru. Tam jsme hodinu nebo dvě klepali kosu, viděli padající hvězdu a víc nic. Tak jsme to před třetí ráno zabalili s vědomím, že jen co usnem, tak to vypukne… Ani vlastně nevim, proč jsme tam mrzli tak dlouho, když to budem za pár týdnů moct pozorovat skoro v době oběda, ale byl to sympaticky strávenej večer. Cestou zpátky na koleje jsme pak svištěli zcela prázdnym městem a jenom si užívali to ticho. V úterý jsme si v podvečer řekli, že půjdem s pár lidma na kopec, tentokrát už za světla najdem vyhlídkovou věž s ohništěm, opečem něco k jídlu a počkáme do noci. Někdo to ale postnul na facebook a když jsme se po odchodu po minutě otočili, zjistili jsme, že se za nás nabalilo (místo původních sedmi) dalších asi třicet lidí, co zrovna nemělo nic lepšího na práci. Každopádně je strašně  hezký jít po škole trávit odpoledne, večer a část noci na kopec do krásnýho lesa s ohněm, výhledem, hudbou a lidma. Když se okolo jedenáctý konečně trochu setmělo, čekali jsme a čekali, dvacet netrpělivců už odešlo, my jsme byli po předešlym dni odhodlaný být tam klidně celou noc.. Pak se úplně zatáhlo nebe, tak už jsme se skoro sbírali, ale jen co přišla půlnoc a my popřáli jednomu z Francouzů k jednadvacetinám, tak se na kousku oblohy mraky roztáhly a za nima na nás čekala polární záře, dokonce i trochu barevná. Konečně. Tuhle záři jsme si zasloužili. (tohle je s několikavteřinovou expozicí a bez stativu, takž to vypadá barevnějc a intenzivnějc, než to ve skutečnosti bylo, ale krása to byla tak i tak)     A lidi:   Quebec     Dominikánská Republika     Slovensko   Francie a finský pivo   Rakušanka taky zná hady.   Frantíci do lesa k ohni v sáčku a lakýrkách   Francouzi – vlevo jedna z mejch spolubydlících, vpravo oslavenec   Další Francouz – bylo jich tam asi patnáct z tak třiceti, co jich je tu celkem. (Čechů je tu nakonec jedenáct – stejně jako kanaďanů – asi šestej nejpočetnějc zastoupenej stát z těch 230 co nás je tu celkem, k tomu ještě pár Slováků)   Německo   Kypr       Jinak celý město tu jezdí na kolech – máločí kolo je ale funkční. Mně osobně skoro nebrzdí, přemrzlá pneumatika praskla už po hodině, moc to neřadí a je to slyšet na kilomety, ale pořád jsem na tom dobře (aspoň mám horský, což za chvíli na sněhu přijde vhod). Většina ostatních kol jsou nedobrovolný fixky – má to spoustu převodů, ale převodovka nefunguje, takže semtam někdo pláče cestou do kopce, nebo naopak někdo na rovině šlape jako křeček a stejně se nehne z místa. Ale je fakt, že bez kola je tu člověk zcela bezradnej, protože pár pochůzek v centru pěšky zabere půl dne. Dva dny v kuse jsme taky na nosičích vozili jednu Korejku, kterou teprve začínáme učit jezdit na kole, protože to nikdy předtim nezkoušela. Do kopců je to celkem náročný (a ano, jednou když jsem jí vezla, skončily jsme v příkopě), ale je pěkný mít si na kole s kym povídat. Taky všichni objevujem problémy našich kolejí – ten náš je zatím nejhlasitější – pokaždý když vaříme klidně jenom vodu na čaj, spustí se nám v bytě požární poplach (posledně pětkrát za sebou), tak jen čekáme, až začnou jezdit hasiči. Všichni nás zdravěj slovy – Oh, it‘s you guys with the alarm, right? Fix that! Jo a taky je ve městě spousta supr blešáků, takže máme všichni plný byty užitečnýho harampádí, už jsme docela zabydlení. A jedna divnost na konec: Většina univerzit hrdě prodává mikiny, trička a čepice s logem…. Na Lapin Yliopisto  se takhle vedou  montérky. Každá fakulta má jinou barvu, jsou na nich loga a lidi na nich maj našitý a nalepený značky toho, čeho všeho se ze studentskýho společenskýho života účastnili, takže vlastně svůj společenskej status. Divný ale je, že v tom nechoděj jenom do školy, ale i

FOTKY, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY

09/14 Objevuju sever (hlavně příroda v Pallas Tunturi NP)

Tak tady první větší várka fotek – většina z exkurze v národním parku Pallas Tunturi ňákejch 250-300 km nad rovaniemi, takže už docela pořádnej sever. Sorry za takový množství makrofotek, objevovala jsem novej teleobjektiv. Tohle je o půlnoci z letištní plochy – přišla jsem si jak boháč, letěli jsme tak malym letadlem, že jsme z něj vystoupili po pár schodech přímo na plochu a pak z plochy přímo k baggage claim – mám podezření, že jsme byli jeden z tak tří letů, co tam ten den měli…     První hiking day – místní lesy, vody, kopce a tak:                   ano, maj tu bílý jehličí       zbylejch 5 spolužáků a dva učitelé, co jeli s náma             všude jsou tu milióny bříz – na severu ani skoro ničim jinym netopěj, taky teda je to jedinej listnatej strom, co roste ve vyšších výškách   jako z pohádky   žába       strašně moc vody v přírodě je překvapivě znečištěno olejem – ale duhy to dělá pěkný       Všude moře borůvek a lingonberries a eště jedněch berries, který nevim, jak se jmenujou.         Krajina z jednoho z kopců – v Rovaniemi eště ne, ale na severu už je naprostej podzim   další borůvky :)   a krásně strukturovaný kameny   tady jsem si jenom hrála           tunturi z definice (ani kopec ani hora, ale tohle – když by to mělo na sobě stromy, bylo by to už něco jinýho)   Veřejně přístupný roubenky, jimiž je posetá místní příroda.           podzim :)   Tady nějaký spálený polena na místním ohništi       sobi na obzoru   živly I   živly II   hřebík   je to tu ráj houbařů – tohle je makro asi centimetrovejch   a tady už začátek cesty na Pallas (806 m n.m. – nejvyšší tady v okolí, taky se to tu podle toho jmenuje)                 doufali jsme, že tou mlhou prolezem nad ní –  nepovedlo se a od tohohle momentu bylo už jen bílo                       turistické značení         teď bude spousta mlhy:   kousek pod vrcholem   na chvilku se to roztáhlo, tak jsme zjistili kde jsme a zas šli mlhou dál   jedna z mála věcí, co tam rostla       kamenný pohřebiště na vrcholu tunturi – magický místo       rujny       nad sjezdovkou I   nad sjezdovkou II   neurony   výhledy   tihle se nás tolik nebáli   místní finskej učitel písknul a oni se otočili a pár minut na něj civěli   takovej výraz jako: co civíš?! než začal svičit   A tady už sobí jóga! Celou dobu jsme se okolo plížili, aby neutekli, ale jen co začal s timhle, všichni jsme vybuchli smíchy.   hipík   šampón   A u týhle řeky jsme těch pět dní trávili           A konec. Zatim :)

Scroll to Top