erasmus

Já vim, je to zas dlouhý, ale třeba na to bude mít aspoň někdo trpělivost. :) Je to zas pár týdnů, tentokrát jen tři, ale i tak už se mi zachtělo něco napsat. Začnu tim, že poslední tři týdny utekly strašně rychle. A taky je tma. Den se z pěti a půl hodin mezi východem a západem zkrátil na tři. Zítra slunce vyjde v 10:39 a zpadne ve 13:38. Musim ale říct, že už je to mnohem menší problém, než třeba před měsícem, a to bylo toho světla víc než dvakrát tolik. Vlastně už to neni skoro vůbec problém. Jasně, je pořád trochu divný, že když si o víkendu přispíte, tak nestihnete ani za světla dosnídat a že když potřebujete něco nutně nafotit ze dne na den do školy a potřebujete to udělat aspoň za relativního přirozeýho světla, tak kvůli tomu musíte třeba zatáhnout přednášku, jinak je to vlastně ale už normální. Ta nepřekonatelná únava kolem pátý odpoledne už celkem polevila, stezky v místním lese už jsme se naučili nacházet i za tmy, když je zrovna měsíc a nasněžíno, tak ani v největší tmě není ani v lese nikdy úplná tma a zasněžený stromy vypadaj v městskym nočním osvětlení fakt pěkně. Už se nedivim, že tu maj lidi mnohem větší problémy ke konci jara, kdy tu není stoprocentní tma vlastně nikdy, protože ty dvě tři hodiny mezi západem a východem  slunce zdaleka nestačej na opravdový setmění. Takže už nejsem zvědavá, jaký to je – je to fajn, asi ne natrvalo, ale k blbejm náladám ze tmy to tu má překvapivě daleko, jen bych tu teda chtěla zažít pár dní, kdy to slunce nevyjde fakt vůbec a bude opravdu několik dní tma úplná, ale to se bohužel ani na polárním kruhu neděje. Musim ale říct, že když je to slunce zrovna nad obzorem a zrovna ne za mrakama a zmrzlou mlhou, celý město to vnímá během několika minut. Jdete po ulici a pokud to ze spěchu neděláte zrovna sami, vidíte spousty lidí okolo sebe, jak se zastavujou uprostřed svý cesty, otáčej se na slunce, zavíraj oči a nechávaj na sebe ten sluneční svit dopadat jak nejdýl to jde. Celý to má hodně blízko k jakýsi sošne strnulý sluneční modlitbě. Je hrozně pěkný takovouhle situaci s okolníma lidma sdílet, ikdyž jsou to třeba úplně cizí lidi na ulici. Stejně tak, jako tu lidi nikdy nevynechaj půlhodinu na oběd, je i slunce vždycky absolutním argumentem pro to, se zastavit. Asi i víc, než polární záře. Ikdyž je fakt, že v místním životním tempu to často není takovej rozdíl, to jak pomalu se tu všechno děje umí být i fakt frustrující věc, zvlášť v konverzacích je často těžký na to mít trpělivost. Atmosféra posledního patnáctiminutovýho okna pro sluneční modlitbu.     Je taky hezký tu všechno znovuobjevovat za tmy. Minulej víkend jsme se vzbudili až v poledne, než jsme dosnídali, byla už půl hodiny úplná tma, tak jsme se pak zvedli a šli jsme se na dvě hodiny projít po okolí. Poprvý jsem třeba viděla skokanský můstky naživo úplně zblízka a jsou v reálu mnohem menší než se zdá na obrazovce. A je dost dobrej pocit stát v místě nad tou prudkou sjezdovkou , kde se skokani odrážej do vzduchu, a představovat si, jak lítaj nad váma. A pak koukat z úplnýho vršku tý skokanský věže, kam se stopro nesmí, ale pasivita okolních Finů to zas celkem povoluje, na zasněženou noční městskou krajinu. Další update se bude týkat zimní cyklistiky. Povinná výbava: 1. Baterka, ikdyž vyrážíte těsně po východu slunce, protože nikdy nevíte, kte se o hodinku dvě zdržíte a návrat už bude úplně za tmy. 2. Nádoba, nejlépe termoizolační, s vodou co největší teploty. Pro každý odemčení nebo zamčení cyklozámku je potřeba aspoň 200 mililitrů intenzivního rozmrzání. Ve školní dny i šestkrát denně, což umí být i fakt otravný. Například když si tou vodou večer omylem polejete i řetěž, už tak nefungující, nebo třeba když vám při odemykání v tom zámku zamrznou u klíče, na kterejch je třeba i flashka, která nakonec taky skončí mokrá a zamrzlá. Nebo když odcházíte ze školy po devátý, takže si můžete odemknout hlavní dveře zevnitř, ale zvenku už pak ne, následně zjistíte, že vodu nemáte a jdete o ní prosit do supermarketu přes ulici. 3. Návleky, nebo nejlíp třeba rovnou chrániče, na holeně a kolena – ty blbý horský kola do svejch dezénů chytaj ten písko sněho ledo prach a zpoza blatníku vám ho všechen házej na nohy. Když máte zrovna jenom džíny, tak po pár kilometrech přijedete do školy, opucujete cenťák sněhu z nohou a pod nim je k těm honám přimrzlá džínovina, která je pak mokrá eště pár hodin. 4. Plavecký nebo lyžářský brejle – to že nemam ani jedny mě ničí – nejednou už jsem ve sněžení při jízdě dolu z kopce prostě nebyla schopná udržet oči plný ledu otevřený a když jsem je úplně dovřela, málem jsem sjela do příkopu, protože to byl zrovna jeden ze dnů, kdy měly brzdy dovolenou. Zároveň ale dává zimní cyklistika celkem dobrou příležitost k originálním revanším na lidi, co vás naštvou. Prostě jim večer polijete kolo kýblem vody a oni ráno neodjedou.  Jinak ale jezdit i jen deseti centimetrama čerstvýho sněhu je neskutečně otravný. Začínám se tu účastnit i dalších zimních radostí – Skorosrážka končící mym nehezkym pádem, když mi v noci do cesty vjelo psí spřežení. Ale třeba i bruslení na kluzišti který před zimou fungovalo buď jako fotbalový, nebo pasepallový hřiště. Byli jsme tam půlhodiny sami a pak se přihrnuly mraky pidižvíků, co jim zrovna skončila škola. Všichni nazuli brusle, holky i kluci popadli hokejky, jen ty holčičky u toho některý eště házely dvojitý a trojitý pirulety a různý další tríčky. My jsme se, po dlouhejch letech zas jednou na ledních bruslích, plácali po okrajích a snažili se odkoukat a vyzkoušet taky nějaký drobný tríčky – naše snaha se za jízdy všemožně točit a poskakovat ve většině případů končila modřinama, takže i to dvojitý otočení na jedný brusli a jízda pozpátku pro mě byly nakonec celkem úspěchy. Dneska jsme se zas byli kouknout kousek od kolejí do arény na hokej (to tak člověk leží ve čtyři

11.10. Už se mi zas nastřádaly věci k povídání, tak jsem si zas jednou sedla a něco napsala. Neoddiskutovatelná rutina, která tu před pár týdny nastala s sebou přinesla jednu dobrou skutečnost – je to tu pořád fajn. Přibývá dnů, kdy se nic zázračnýho nestalo, prostě obyčejnejch sympatickejch dnů – podzimní barvy, mlha nad řekou, zajímavá přednáška, ňáká míň zajímavá přednáška, ňáká ta procházka nebo projížďka, zajímavá knížka, společná večeře s přijemnejma hovorama, hezký světlo venku odpoledne po škole – prostě dobrej standard. Taky jsou samozřejmě i dny, kdy se mi nechce pracovat, učit se, číst, hrát, kreslit, fotit, mluvit ani spát – takový ty podzimní apatie s přibývající tmou, takovjech ale bylo zatim jenom pár. Zima se projevila sympatickou povahou – nechala na sebe eště dva týdny čekat, takže jsme si ještě užívali podzimu, i ňákej ten venkovní basket/fotbal/zahradní pofel a tak. (Při cestě na basket jsem uklouzla, vyvrátila si palec u ruky, místo ledování šla na dvě hodiny hrát a až když byl jeden a půlkrát tak velkej, tak jsem to řešila – hvězdná šikovnost. Po třech dnech co jsem s tim nepohla ani o centimetr jsem šla na narozeninovou oslavu ke dvěma portugalkám co studujou fyzioterapii – jen co jsem vešla do dveří, jedna z nich, v pozdních hodinách už ne úplně střízlivá, mi při hovoru začla tu ruku kroutit na všechny strany s tim, že je potřeba s tim hejbat. Po půlhodině mučení a dvou hodinách ledování to přestalo hrozně bolet, ráno zas pár hodin ledu, ale jo, přiopilý pártyfyzio funguje, už udržim v ruce hrnek s čajem, ikdyž s přehazovačkou na kole pořád nepohnu, k mý radosti je to ale levačka.) Taky mám pár objevů z města – třeba že má městská knihovna velký podzemní hudební patro plný not a nahrávek – spousta křesel v nichž seděj lidi se sluchátkama poklepávající si do rytmu, jinak ticho a sympatická atmosféra. Měla jsem jenom půlhodinu před přednáškou, stejně jsem si ale pár výpůjček odnesla a na takový sympatický místo se budu vracet častějc. Dalším takovym objevem jsou možnosti levnýho kulturního vyžití. Třeba je tu dobrej, obecně uznávanej a oblíbenej komorní orchestr, co má jednou za pár týdnů koncert v místním kulturním domě s galerií, sálem a dalšíma takovejma prostorama. Ty koncerty jsou drahý, ale vždycky když hrajou, maj dopoledne hodinu až dvě dlouhou veřejně přístupnou zkoušku za dvě eura. Musim říct, že se mi klasická hudba málokdy v koncertním sále poslouchala tak sympaticky, jako když je po ránu v publiku toho velkýho sálu roztroušenejch maximálně dvacet lidí, všichni v huňatejch svetrech a teplejch ponožkách místo uhlazenejch šatů, sak, lakýrek a podpatků a všichni v orchestru na pódiu si mezi skladbama povídaj, smějou se, pijou kafe a maj pohodu. Stejnej dům kultury má taky občas Art Thursdays, kdy nechávaj všechny výstavy zdarma přístupný eště dvě hodiny po běžný zavíračce. Ve škole mě mile překvapila možnost chodit každý týden na dvě tři hodiny na večerní otevřenou figuálku. Z Čech ze školy i ze ZUŠek jsem zvyklá na několikahodinovou figurálku s jednou pózou, tak jsem přišla, natáhla baličák, poslechla si řeč učitele co to vedl (finsky samozřejmě) a začla vklidu kreslit. Po pár minutách zapípal budík, model se otočil a začla nová póza, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se jede ňákejch sedmnáct různejch póz od pětiminutovek po pětivteřinovky. Osmnáctou pózu jsem teda nahodila za pár vteřin jako ty předchozí a už otáčela papír na další, ale nic se nedělo – všichni soustředěně kreslili dál, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se pokračuje dvacetiminutovkama… tak jsem do tý svý pětivteřinový čmáranice zmateně pokračovala dál. Každopádně to bylo supr a celkově mnohem přínosnější, než ty utahaný tříhodinový figury s jednou pózou. (A překvapilo mě, o kolik težší je nahodit za deset vteřin jednu samotnou ruku, než celou figuru.) Cestou z tý figury jsem pak potkala dva Izraelský spolužáky jak jdou s kuframa na nádraží, jako jedni z mála odjížděli na pár dní domů do Izraele, na rozdíl ale třeba od jedný Italky co jela domů slavit svý narozeniny, oni jeli kvůli povinnostem v armádě. Ikdyž tuhá zima a permanentní tma ještě z daleka nepřišly, Finové už se na to ale aktivně připravujou. Čim dál častějc slyšim projíždět auto s charakteristickym zvukem kovovejch hřebíčků na kolech, který  jsou určený na sníh, ale předčasný Finové je nazuli už teď, kdy se eště sníh na silnici zdaleka nedrží a rejou s nima do holýho betonu. Taky na ofiko facebookovou skupinu mezinárodních studentů a jejich koordinátorů píše hlavní koordinátorka přispěvky o tom, ať s rychle ubývajícím světlem berem dostatečný množství vitamínu D, ať cvičíme, ať pijem mlíko, že tu do něj různý vitamíny přidávaj navíc, ať si pořídíme pořádný baterky na kola, ať si seženem přinejmenším horský, ale spíš pořádný zimní pneumatiky, ať si dáváme po ránu bacha na zamrzlý brzdy a náledí a tak dále. A když jsme se tomu americkýmu učiteli zmínili, že jedem za týden na tři dny na Nordkapp, hned naléhal ať máme v autech dost dek/spacáků, všechnny telefony nabitý, přinejlepším i něco na vyhrabávání auta ze sněhu a tak – to je ale dobrá rada, od Rovaniemi na sever přibývá sněhu a sněhovejch bouří dost rychle už teď v říjnu. Co do tohodle výletu nám udělaly celkem čáru přes rozpočet místní řidičský pravidla – jede nás spousta a většina s řidičákama, bohužel nemůže auto z půjčovny řídit nikdo, komu je pod jednadvacet (a já se na to těšila…), kdo má řidičák míň jak rok, kdo má řidičák ze země s automatama, nebo ze země, kde se jezdí vlevo a tak dále a tak dále, takže z lidí s řidičákem může za volant jenom asi půlka. Jo a taky asi nechám pod teploměrem co mi visí v pokoji na zdi permanentně zapálenou svíčku, abych si mohla namlouvat, že mi přece podle toho co ten teploměr ukazuje nemůže být zima. (Když se člověk v sedě u stolu učí víc jak dvě hodiny, další svetr, šála, občas i čepice a litry horkýho čaje jsou nutností, tomu teploměru co mi tu ukazuje většinou 20-21 stupňů se podle mě nedá věřit.) Jo a eště jedna věc na kterou si budu muset zvyknout – mám obří okno v pokoji, což je během dne supr, ale s přibývající tmou se čim dál častějc stává, že někdo

Novinky ze světa Novinky z domova   Tak zas jednou jak se mám. Mráz přišel a zase odešel (haha, mám chuť pokračovat textem Sametový, no nic… ) – dalo nám to důvod chovat se jeden večer jako malý děti, koulovat se, stavět sněhuláky, dělat andělíčky a ráno pak driftovat na kolech v náledí a mokrý sněhobřečce cestou do školy, padat jak švestky, ale obecně si užívat překvapivě Vánoční atmosféru, kterou s sebou tohle dvoudenní chumelení přineslo. Stejně tak rychle, jako tady skončilo léto, začal podzim, skončil podzim a začala zima, přišla už po dvou dnech jarní obleva – krom malého kopečku sněhu na místě, kde před čtyřma dny stál sněhulák lidský velikosti už tu není nikde po sněhu ani památka, takže se zas na chvíli vrátily podzimní barvy. Tímhle tempem tu bude tak od čtvrtka zas léto. Je ale třeba dodat, že vidět zářivě žluto oranžovo červenou krajinu bíle zasněženou je pro střední Evropu celkem neobvyklej úkaz, barevně je to překvapivě působivý, takže i v tom mrazu to bylo krásný. Ve snaze užít si jeden z posledních teplotně přijatelnejch volnejch dnů jsme se včera vydali na cykloprojížďku, která skončila už po dvaceti minutách když jedna kanadská kamarádka vylítla ze zatáčky – nic moc závažnýho se jí nestalo, ale když potřebovala rozklepaná u sinice chvíli ležet než se zvedne, co třicet vteřin k nám starostlivě přiběhl někdo z místních připravenej odvézt jí hned do nemocnice a bylo náročný je finskoanglicky přesvědčovat, že tam nikdo neumírá. Tak jsem si po chvíli lehla vedle ní a ostatní se taky usadili, aby to vypadalo, že tam prostě jenom felíme na sluníčku. Každopádně od středy se má zas ochladit, tak je trochu škoda, že se třeba odpoledne sebrat a jít si zahrát basket na venkovní hřiště kousek od kolejí jako před deseti dnama už teďkon spíš nepůjde. Zato se má ale jedno z blízkejch parkovišť na zimu změnit na kluziště – což je paráda, jestli to tak fakt bude!   První sněžný probuzení.   přeexponovanej omyl, ale je to vlastně docela pěkný   A takhle vypadaj naše koleje.       tady lehce zamrzl pošto/balíko/komunikační kanál vedoucí od sousedů do bytu na druhym konci zahrady       tihle tvorečci se usilovně schovávali před chumelením       naše lavička – Až fakt nasněží, postavíme si tu na zahradě igloo s touhle lavičkou uvnitř.   Jinak jsem taky minulou neděli navštívila mši v místním kostele. Po hodině a půl finštiny jsme potkali před kostelem jednu Slovenku co nám s úsměvem oznámila, že tam jeden člověk celou dobu rozdával diktafony se simultánním překladem do angličtiny, no co… Z celý mše se dalo zapojit jen do zpěvu, samozřejmě finsky, se zpěvníkem v ruce, co do přednesů jsem chytala jen jednotlivý základní slova, sem tam ňáký sloveso a pak pokaždý jenom Jesusen Christusen – i tak to ale bylo zajímavý, sympatický a v ten moment v některejch ohledech i vcelku nápomocný.     Taky jsem tu objevila z definice dobrýho učitele. Je tu jeden Američan, co už tu žije dvacet pět let a Erasmáky učí tři předměty, dva forografický, jeden ne. Já jsem u něj zapsaná na jeden foto a pak ten nefoto. Když jsem šla v úterý o půlnoci na mail, měli jsme od něj všichni e-mail s následujícím úvodem: Jeden ze studentů na dnešní přednášce vznesl dotaz, který zprvu vypadal jako vcelku jednoduchý. Když jsem o tom ale cestou domů přemýšlel, uvědomil jsem si, že šlo o dotaz zcela zásadní a odpověď kterou jsem podal tak byla nedostačující. – Následoval stránkovej text adresující vznesenej problém včetně obrazový dokumentace. Na konci se se slovy – Vím že je to dlouhý a je pozdě, ale najděte si pár minut a aspoň to prolítněte, dobrou noc. – rozloučil. Je to taky ten samej učitel, co nás ve svým volnym čase bere fotit na místní kovoskládku, dřevoskládku a tak různě – a to ne tak, že vypíše jeden termín a kdo může, půjde, ale vypíše v jednom týdnu hned čtyři aby měl jistotu, že všichni co o to mají zájem tam budou moct jít. Ňák mám pocit, že se zvlášť k Erasmákům obvykle takhle nepřistupuje a jsem strašně ráda, že je tu někdo, komu i na cizích studentech záleží a v tom krátkym časovym okně co tu trávíme se nám fakt snaží něco předat. Tak jen doufám, že v tomhle ohledu nebude jedinej. Jinak jsem chtěla napsat, že i společenský prožívání místních večerů se snižuje jak v četnosti, tak hlasitosti a velikosti s přibývajícím chladem a pokročilejším stádiem semestru, ale po přečtení ofiko mailu od vedení kolejí se stížnostma na to, jak jsou ty naše dva baráky ubytovávající přes 200 mezinárodních studentů hlasitý a jak si lidi stěžujou, to asi tak úplně napsat nemůžu. Během tohohle prvního měsíce se tu každej obklopil skupinou lidí, která by se dala celkem dobře přirovnat k nejbližší rodině – pro mě tak čtyři až šest lidí, se kterýma mluvim prakticky denně, pak takovejm těm stejně starejm sestřenicím a bratrancům, se kterejma je přece vždycky sranda a člověk je vždycky rád vidí – těch je kopec, a pak k několika takovejm těm tetičkám a strejčkům, ke kterejm člověk semtam zajde na milou večeři, nebo je pozve na milou večeři k sobě. Plus samozřejmě ti, kdo maj štěstí na sousedy, maj eště tuhle část rodiny, se kterou interagujou zásadně přes balkóny, což já asi docela jsem. Obecně si tu tak každej brzo vytvořil okolo sebe takový lidský zázamí jaký potřebuje a je to tak sympatický. A jak se to mnoha lidem překrejvá, vznikaj z toho pak přesně ty situace končící policejníma návštěvama ohledně stížností na množství hluku po desátý. Taky nám tu jeden večer vypli proud v celym městě – hlásili to sice předem, ale hlásili 15-45 minut, ve výsledku to byla po několika výpadcích třeba hodina a půl. Škoda jen, že ten den nebyla záře – tak jasně jako z úplně zhaslýho města jí jen tak neuvidíme. A včera jsme koukali na film, kterej byl sice v angličtině, ale všichni měli tak silnej texaskej přízvuk a furt něco žvejkali, že to s rozuměním úplně slavný nebylo. V ten moment jsem si uvědomila, že se tou permanentní obklopeností francouzštinou – fakt slyšim aspoň dvě tři hodiny francouzskýho hovoru

Prý už jsem zas chvíli nenapsala, jak se mam… Ne že bych v posledních čtrnácti dnech ňákýho soba viděla, ale adaptaci do místního prostředí to docela dobře vystihuje. Polární záře, ikdyž v posledních dnech ustala, vždycky okouzlí, ale už jsme přestali být turisti. Chtěla bych ještě během zimy vzít polární záři na time laps, ale jinak už se radši kochám, než dokumentuju. Začínáme trávit o něco míň času u ohně a o něco víc času ve škole a na kolejích – možná s tim bude mít taky něco do činění to, že se tu celkem nekompromisně ochlazuje. Poslední večery jsme trávili tak v šesti až osmi stupních, což jde, ale od pondělí to má jít pod nulu a během týdne i sněžit – ano, všichni z jižní Evropy, Jižní Ameriky a Afriky pláčou, že jim maminky vyprávěj, jaký tam maj vedro. S tim, že podzim začal na konci srpna jsem se celkem ráda smířila – přineslo to pěkný barvy, ale s tim, že bude sněžit už teď, je to trošku jinak, ikdyž všichni si přejem radši sníh, než takovej ten studenej sněho déšť co se děje, když je nula a míň ne. Včera jsme v něčem podobnym jeli na kolech ze školy po celym odpoledni strávenym procházením se po přírodě v lehkym deštíku a vůbec to tak supr nebylo. Jinak teda škola se projevuje jako celkem všestranná instituce. Včera přistavili zadara k hlavní budouvě dva autobusy a kdo chtěl mohl nastoupit, dali nám instruktáž jak se zachovat, když potkáme soba v říji – Find a tree to hide behind, preferably a strong one. – dovezli nás čtyřicet minut za město do přírody, kde jsme se prošli asi desetikilometrovou procházkou, poseděli u ohně, trochu zmokli, pokochali se přírodou a zas nás vzali zpátky.   Tady trochu přírody.                                           I večery se pomalu přesouvaj z venku dovnitř. Navzájem se zvem na společný večeře, takže tu permanentně někdo vaří a peče svoje domácí speciality – jen je problém, že nacpat víc jak deset lidí do kolejní kuchyně je prakticky nemožný – tak jsme se včera nacpali do jednoho pokoje asi v patnácti, ale až po tom, co byla postel postavená na čelo ke zdi a všechny majetky vystěhovaný. Společenštější místo tu nemáme, tak to asi bude běžná praxe během zimy, až už to venku nepůjde vůbec. Taky zjišťuju, že bez ostatních lidí by život v tomhle městě vůbec nefungoval. Město je to malý, neděje se tu závratný množství věcí a podstatná část toho, co se tu děje, se děje draze. Bez lidí tu jde sympaticky trávit čas jenom bloumáním po přírodě, jinak si to moc představit neumim. Taky to že bylo pár dní sychravo mi došlo až zpětně, protože jsem ňák netrávila dost času sama na to, aby mě to začlo ovlivňovat. Až přijde tma, budou lidi potřeba eště víc. Je tu ze všech Finů i cizinců cejtit, že jakkoli je místní prostředí společnym nepřítelem, je to i věc, která tu lidi strašně spojuje. Těžko se to konkrétně pojmenovává, ale i tim, jak je v tomhle městě relativně málo lidí, to tu tvoří silnou atmosféru pospolitosti. Jenom mezi exchange studentama to působí tak, jakoby nás někdo sebral z náhodnejch velkoměst, odvezl někam hodně daleko a tam nás nechal přežívat. Všichni co sem přijeli sem přijeli hodně podobně naladěný, je to přece jen celkem specifický prostředí, jaký se dá zvolit mei běžnejma Erasmovejma destinacema.  Místní jsou tu hrozně nápomocný a to takovym způsobem, že když se jenom zeptáte ohledně ňákýho problému, vemou tenhle problém na sebe a řešej ho až do konce, místo aby vám třeba jenom ukázali přibližnej směr, kam jít.  Zeptala jsem se náhodný finsky vypadající studentky ve škole jestli neví, kde si můžu něco vytisknout – taky tam byla nová, ale hledala se mnou funkční tiskárnu asi patnáct minut – a takhle je to neustále a se všim. Finové jsou taky nejpřímější lidi, co jsem potkala. Nikdo tu nic neobchází, prostě to řeknou jak to je a řeknou to hned. Tolik toho nenamluvěj, ale nikdy nic jen tak neplácnou. Komunikovat s takovejma lidma je osvěžující, funkční konverzační ticho je sympatická věc a stejně tak místní smysl pro humor – Finové se nezdaj.   Tady naše prvotřídní stolování na jedenácti metrech čtverečních.                 Řikala jsem si, že taky trochu přiblížim, jaká je tu vlastně škola, když už proběhly první přednášky tak dvou třetin předmětů – zbytek začíná až v říjnu. Je to tu celkem spontánní – nevim jestli jen fakulta umění, ale skoro to tak působí všude. Například budou průběžně vypisovat předměty a workshopy podle toho, jaký bude počasí – když třeba napadne správnej sníh, vypisujou se Ice and snow sculpting předměty. Během příštího týdne nás zas jeden z učitelů bere fotit do obří kovoskládky, kam se sváží kov z celýho finskýho Laponska, tak jsem docela zvědavá. Zatim mi začla většina spíš praktickejch předmětů a jen některý teoretický. Mám tu Lantern design a Fire sculpture workshop – výsledky obou předmětů budou součástí velkýho River lights festivalu na konci října. Jak to bude vypadat se musim i já nechat překvapit, z toho co jsem viděla to ale bude působivý. Pak tu mám předmět samostatnýho fotoprojektu – je to bez přednášek, jen se seminářema a konzultacema. Další co tu mám je Adaptation charting – je to předmět jehož cílem je dokumentovat adaptaci do novýho prostředí skrz každodenní příspěvky v libovolný umělecký formě. Výsledek tadytěch deníkovejch záznamů z celýho semestru pak svážem do knih. Pak mám přednášky Art and Visual Culture in the North – což je celkem zajímavá záležitost. Každou přednášku má jinej přednášející, posledně jsme koukali na střípky finský filmový tvorby, předtim to byla přednáška o Laponcích a místní tradiční kultuře, jindy dokument o sauně a předtim zas přednáška o severskejch fotografech – prostě všestranný a dobrý. Pak mám History of Architecture in Finland – tenhle přemět mě zklamal – těšila jsem se na zajímavý přednášky, ale je to ve výsledku jenom

Přestože při každym sebemenším záblesku polární záře pořád všichni v tichym úžasu koukáme nahoru (Je to taky jeden z mála momentů, kdy si čistě uvědomujem, kde to vlastně jsme.), začíná se dostavovat pocit, že tu nejsme jenom na dalším z letních výletů, ale že tu fakt bydlíme. U mě se taky dostavuje pocit radosti z toho, že jsem tady a ne někde jinde. Je to poprvý co bydlim na koleji a ne s rodinou a zatim je to skoro jenom supr. (Supr až na moment, když se člověk ráno probudil a půlka balkónu byla zalepená od piva, co steklo z balkónu o patro vejš, ale úplně stěžovat si nemůžu, protože jsem na tom balkóně o patro vejš večer předtim taky byla.) Po prvním týdnu, kdy jsem trávila sama maximálně hodinu denně (výsledek všeobecnýho nadšení z poznávání novejch lidí), jsem měla pocit, že tu moc klidu nebude. Je to ale jinak a je to tak fajn – když chce člověk být chvíli sám, může, a když pak chce být s lidma, jsou všichni sympaticky blízko – to znamená přelézt vlastní balkón do dvora a pak balkón k někomu jinýmu – 30 vteřin, nebo vyjít ze svýho baráku, vlézt do vedlejšího, vyjít po schodech a být zas u někoho jinýho – minuta a půl. Je pěkný si v neděli po ránu sednout na balkón a s čajem a knížkou si užívat rychle ubývajícího sluníčka a tak nějak to sdílet s lidma, co ráno trávěj stejnym způsobem u sebe na balkónech. (Zahradní stoleček s nápisem FREE co jsem hned druhej den našla u popelnic je asi nejlepší věc, kterou jsem náš byt vybavila.) Co do spolubydlících to není úplně špatný – jedna je dvacetiletá Francouzka, ta je supr, milá a i přes pokulhávající angličtinu se snaží komunikovat včetně vtipů a ironie, což je osvěžující – velká část Francouzů se tu totiž drží ve svejch skupinkách, takže anglicky ani nežbleptnou. Druhá spolubydlící je taky dvacetiletá, nakonec ne tak supr Španělka, je milá, zdvořilá, všechno, takže si asi stěžovat nemůžu, ale víc než zdvořilostní větu při náhodnym setkání v bytě jsem s ní zatím neprohodila a asi v dohledný době neprohodim. Poznávat nový lidi je překvapivě snadný, když se všichni snažej o totéž. Po deseti dnech už je tu spousta lidí, se kterejma ráda trávim čas. Přestože už máme naplánovaný i akčnější věci, jako výlet přes Inari a snad Tromso na Nordkapp za čtrnáct dní, prvním víkendem v novym městě jsme se překvapivě rychle přiblížili místním důchodcům. Všichni dost mrtví z cestovních změn a dlouhejch večerů málokdo vstává před dvanáctou, když může, tak jsme se po ránu (14:00) vydali v malý skupince lidí na cykloprůzkum okolí. (Pořád si nemůžu vynachválit mít kolo místo hromadný dopravy. To mě teda asi s příchodem zimy omrzí, ale zatím to nemá chybu.) Milym zjištěním bylo, že ačkoliv je tohle město rozlohou největší v Evropě, nemuseli jsme jet ani patnáct minut a byli jsme na zcela klidnym a borůvkama obsypanym místě u jezerovatýho zálivu řeky, která pak cik cak protejká celym městem. Následovalo odpolední houbaření a sbírání borůvek, brusinek, jalovců a tak a večerní patnáctičlenná hostina z těhle úlovků. Na noc pak zas lezení po požárnim žebříku nad třetí patro na střechu – když je mokro, taková sranda to není, ale pokáždý to zatím stálo za to – a čekání na záři. Tentokrát vypadala jako tři zelený duhy nad sebou přes půlku oblohy, takhle zářivou jsme jí ještě neviděli. Dneska měla kulminovat, ale za celej den se nebe neroztáhlo ani na pět minut.     Co do školy jsme teprv na začátku. Během orientation týdne byla jenom jedna neinformativní přednáška, týkala se adaptace do finský společnosti. Přednášející Američan začal národnostním průzkumem dvousetčlenný posluchárny a při jmenování přítomnejch národností si snad ani jednou neodpustil humorně myšlenou narážku na nějakej z historickejch konfliktů daný země, přičemž postupně přitvrzovat a nebál se ani těch z palčivějších a aktuálnějších témat. Po půl hodině těhle vtipů jsem měla pocit, že kdyby byla ta aula naplněná o něco mocnějšíma a naštvanějšíma lidma, neměl by daleko k rozpoutání třetí světový. Jinak mám rozvrh nabitej jednim lepším předmětem než druhym, takže se mám asi na co se těšit. Fakulta umění je rozložená ve dvou budovách, každá na jiný straně města a ani jedna blízko hlavního campusu, kde jsou všechny neumělecký hodiny, takže pauzy mezi hodinama budou zvlášť v zimě trochu akčnější, než by člověk chtěl. Na druhou stranu máme až do půlnoci přístup k potřebnejm dílnám, tiskovýmu vybavení, občas i k černý komoře a tak, takže zázemí celkově bez chyby a atmosféra všech tří školních budov je moc sympatická.   Portugalka učí Francouze správným způsobům degustace vína   Troje narozeniny v jeden den – jeden z oslavenců:   Návštěva největšího místního kulturního domu s galerií:   Řekli nám, ať si jdem taky hrát, tak si děláme nový kamarády z řad místních.   Okolí města:   To v dálce je centrum Rovaniemi v čele s kontroverzním kostelem, kterej má na vršku zářivě červeně podsvícenej kříž.   Po tomhle mostě jezdim párkrát denně do školy, do centra a vlastně skoro kdykoliv chci kamkoliv – jsou z něho krásný výhledy na řeku v každou denní dobu.   Lidi   Úlovky:       Dobrou noc.