MADEIRA
BURNT FORESTS OF MADEIRA Portugal, November 2023
nádraží Poprad – Tatry Spišská sobota Poprad kopce okolo Vyšné slané kopce okolo Vyšné slané kopce okolo Vyšné slané Rejdová Rejdová výhled na Brdárku výhled z Velkého Radzimu Brdárka Brdárka Brdárka Palcmanská maša začátek Slovenského ráje Palcmanská Maša směrem do Tater směrem do Tater směrem do Tater směrem do Tater Putování, putování… směrem do Tater mlžné chladné ráno mlžné chladné ráno ze série ‘mlha, zmar a borůvky’ ze série ‘mlha, zmar a borůvky’ sušení pohorek v minutovém záblesku slunce květena cesta z Telgártu na Královu hoľu cesta z Telgártu na Královu hoľu cesta z Telgártu na Královu hoľu cesta z Telgártu na Královu hoľu cesta z Telgártu na Královu hoľu cesta z Telgártu na Královu hoľu cesta z Telgártu na Královu hoľu Vrcholovka na Králově holi na hřebeni ve větrné výstraze na hřebeni ve větrné výstraze útulna Andrejcova, ráj na zemi. borůvkovo brusinkový svět Velká vápenica z Heľpanského vrchu sedlo mezi Velkou vápenicí a Heľpanským vrchem výhled ze sedla mezi Velkou vápenicí a Heľpanským vrchem brusinkový ráj cesta zpět výhled na Královu hoľu v pozadí návrat do údolí návrat do údolí cesta k Liptovské Tepličce cesta k Liptovské Tepličce Liptovská Teplička Liptovská Teplička bramboro-sklípkový hobitín v Liptovské Tepličce Liptovská Teplička
Klasicistní lovecký zámeček Šternberk (postaven r. 1772) na samotě uprostřed lesů na hranici NP České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce byl kulturní památkou. K zámečku se do hvězdicovitě sbíhaly cesty lemované kaštanovými alejemi. V Severočeských turistických novinách z roku 1889 je tento zápis: “Šternberk je starý lovecký zámek hrabat Salmů. Bydlí zde lesník, který otevřel jednoduchou restauraci s kuželníkem. Na nádvoří ve stínu starých stromů vybízejí k posezení dřevěné lavice a stoly.” Po 2. sv. válce sloužil objekt jako rekreační středisko zaměstnanců státních lesů a následně tam byl zřízen dětský chatkový tábor. Objekty byly elektrifikovány a dodnes zde mezi stromy stojí lampy veřejného osvětlení. V roce 1991 byl zkolaudován po rekonstrukci, která však byla provedena tak neodborně (především ponechání dřevomorkou napadených konstrukcí – dřevomorka se pak kvůli vlhkosti zapříčiněné chybějícím odvětráním kuchyně a hydroizolací umývárny a proti spodní vodě rozšířila po celém objektu a v roce NÁSLEDUJÍCÍM rekonstrukci byl zámek pro havarijní stav uzavřen.) Demoliční práce započaly v roce 93 a dokončeny o rok později, tedy pouhé tři roky po rekonstrukci. stav dnes:
Medellín Jardín Salento, Valle de Cocora – endemitní druh nejvyšších palem na dvětě, mají až 60 metrů na výšku Bogotá Monguí – podhorská vesnička, kde se všichni oslovujou Vaše milosti :) San Gil Barichara, Camino Real Guane Santa Marta – prodavač avokád, co mě obral o 3000 pesos Santa Marta – opravář bot – nejdřív okolo pár lidí pokřikovalo, že kreslim botaře, když mi koukali přes rameno, pak přišel tak čtrnáctiletej kluk, jestli vim, že mě kreslí, řikala jsem, že asi ne, tak zavolal na celou ulici, že kreslim jeho strejdu a vydal se ho na to upozornit, ten ale nereagoval. Tak jsem to rychle dokreslila a šla za nima, abych se ujistila, že mu nevadí, že jsem ho kreslila, případně se mu omluvila. Nejdřív na mě vůbec nereagoval, pak posunkama naznačil, abych mu to ukázala, tak jsem mu podala celej sešit a chvilku si tim listoval s úsměvem od ucha k uchu. Pak mi ho vrátil a hrozně srdečně mi potřásal rukou. Z toho jak jednal jsem si pak uvědomila, že nebyl naštvanej, pravděpodobně jen němej. Santa Marta – stánkaři to pro dnešek balej Palomino – přítok řeky do Karibskýho moře na severním pobřeží Kolumbie Cartagena – spící pes u kostela a pouliční hráči šachů Cartagena – pouliční hráči domina, asi místní národní sport :) Cartagena – čistič bot – když jsem tohle kreslila, koukal mi přes rameno místní prodavač šperků, kterýho to tak bavilo, že si se mnou chvíli pokecal a pak mi kolem krku uvázal perlu na vlasci. Je plastová, ale nosim jí doteď :) Přistávání v Paříži cestou domů
Antigua Guatemala – historicky hlavní město ležící mezi několika sopkama Antigua Guatemala Antigua Guatemala – pouliční prodej, tradiční oblečení Antigua Guatemala Chichicastenango – město s největším trhem v širokém okolí San Carlos – jedna z vesnic ležících na břehu jezera Lago de Atitlán. Okolo tohohle jezera je pořád asi 12 aktivních májských jazyků, které si vzájemně nerozuměj. San Carlos – Lago se Atitlán Lanquín – zátoka řeky protékající podél hostelu, kde jsem na několik dní zkejsla. Náplní dní bylo plavání jeskynníma systémama, hraní volejbalu, skákání šipek do řeky, učení se salsy a dalších latino tanců a porážení místního šéfbarmana v kulečníku. El Remate – vesnice na břehu jezera Lago Petén Itzá Tikal – největší dochovaný májský město, výhled na vršky ostatních pyramid šouhající nad prales. Bylo jich tam ještě pár, ale v tom vedru a s tropickou vlhkostí vzduchu nebylo vidět daleko.
San José – elektrický rozvody všude všude všude všude San José – centrum San José – brutalismu se tam docela daří – tohle zrovna je úřad sociálního zabezpečení San José – parque Morazan Výhled na vesnici Orosí vpravo, všechny ty výrazný stromy v údolí byly zářivě oranžový San José – můj oblíbenej domek, krásně modro zelenej, s absurdním počtem kabelů na jeho velikost San José – soda na rohu u toho oblíbenýho domku Jacó – první návštěva pláže Quepos NP Manuel Antonio San José, barrio Amón San José – národní divadlo San José, Sabanilla – topovej dům San José, Sabanilla – další milovanej modro zelenej domek Falconia, Bagacés, NP Palo Verde – krajina totální savana, chyběli jen lvi a žirafy, kousek odtamtud jsme pak další den potkaly z pár metrů jaguára
501 Od návratu jeden velmi uneventful školní týden za druhym. Ještě čtyři a půl do konce semestru. 502 Vlasy dost zničený od velkýho množství sluníčka, tak jsem se vrátila zpátky ke krátkýmu sestřihu. Zas jsem si moc ráda připomněla, jak jsou krátký vlasy praktická věc! 503 Šla jsem v Kartágu na vlak přes trh, kde v neděli večer všechno vyprodávali – chtěla jsem si koupit salát – měli je po třech za levno, tak jsem si řikala, že tři je hodně než zvadnou, ale lepší než žádnej, jenže ve snaze je vyprodat mi jich ten pán strčil pět, tak vim, co budu následující dny jíst od rána do večera, abych je nemusela vyhodit. 504 Konzultace se statikem <3 – podvečerní konzultace ateliéru se statikem, která se protáhla o hodinu, jen protože tomu vyučujícímu přišlo důležitý povědět mi o seismický statice a že ho zajímalo, jak se to dělá u nás. Nakonec s náma (po svý pracovní době!) nadšeně a mile konzultoval snad dvě hodiny. 505 El codigo seismico je tu taková konstrukční bible kterou nikdo nemá moc rád, protože jim dělá z krásně vzdušnejch návrhů hrady. 506 Koupě deseti vajec v sáčku – to určitě dopadne dobře. 507 Výztuže do příček, do všeho. 508 Voda se šíří spárama v dlaždickách po celym domě, všude louže a bohužel spousta vody mi nenápadně spárama natekla pod dveřma až do pokoje a promočila spoustu věcí, tak mám dveře ucpaný ručníkama a čekám, až zas bude ráno pěkně. 509 Na kresbě jsem jako cvičená opička, když pak jdu okolo po chodbě, volá si mě do druhý paralelky ukázat jim svý kresby. Ne že by byly nějaký zázračný, moc poslední roky nekreslim bohužel, ale taky kreslej poprvý v životě, tak je to pro ně úplně hvězdný. 510 Pán co obchází třídy s výukou, má proslov a pak vybírá drobný na nejakýho kluka se svalovou atrofií – vzhledem k tomu, že náš vyučující nic neřekl, to vypadalo legit, ale pak ho z naší učebny vyvedla ochranka. 511 Ateliéry se tu až do čtvrťáku dělaj ve dvojicích, akorát si při práci jen málokdy vzpomenu, že bych měla prvky v našem společnym modelu pojmenovávat španělsky… Většinou jsme to klikaly na mym noťasu, takže jsem u toho seděla já, no a když teď přes týden na tom pracovala spolužačka sama, měla z toho chudák nedobrovolnou google translatorovou lekci češtiny. 512 Občas se mi stane, že když napodruhý napotřetí nerozumim něčemu, co se mi snaží ta moje spolužačka, se kterou dělám ateliér, říct, bez varování přejde do angličtiny, ale má tak silnej přízvuk, že to většinou aspoň minutu dvě nepoznám a jen na ní dál vejrám, dokud si neuvědomim, že změnila jazyk… načež jí většinou jen poprosim, jestli by to nepopsala spíš španělsky. 513 Budovatelská historie Kostariky (teď je komunistická strana ilegální) ale ve čtyřicátejch letech se spojil prezident, nejvyšší církevní funkcionář a hlava komunistický strany a dali dohromady spoustu sociálních reforem, na nichž kostarika funguje doteď. 514 Kostarická hymna, ač ze 70. let 19. století, je nejbudovatelštější věc na světě. 515 Letos prý nezvyklý sucho, když to vidim teď, tak jsem ráda, že tu nebudu na ty nejdeštivější měsíce. 516 Jeden místní kamarád jede na léto do Evropy včetně Čech. Řikám si, že bych ho měla varovat před různejma reakcema, až se tam budem lidem představovat. Jmenuje se totiž křestním jménem Lenin. 517 Jak je tu všechno střežený s za mřížema, tak je pěkně otravný, že jsou o nedělích a svátcích zavřený i třeba některý parky nebo parkový areály, např. části kampusu místní největší univerzity, na kterou sice nechodim, ale do toho parku chodim běhat. V ulicích je to pak trochu jak běhat v tunelu mezi zavřenejma mřížema. 518 Tak jsem si řekla, že poběžim k obchoďáku, jako orientačnímu bodu, kterej přece neminu. Po drobný dezorientaci jsem ho našla, ale byl to možná deset metrů dlouhej dvoupodlažní domek s oprejskanym nápisem Centro Commercial Sabanilla. 519 Počítání ve Šp je o dost míň přirozený, když potřebuju něco spočítat rychle, tak jsem automaticky začla počítat nahlas česky a po chvilce jsem zvedla hlavu a několik spolužáků na mě jen zíralo ve snaze vymyslet, co to řikám. 520 Když člověk v projektu může používat stejnej typ stěny na interiérový i exteriérový. 521 Jak se jmenujou jednotlivý písmena ve španělštině se učim především na koncovkách grafickejch souborů… JPG = [chota pe ehe], PNG = [pe en ehe], PDF = [pe de efe] a tak. 522 Už dlouho mi žádná máma/táta/ babička nevyčetla, že chodim doma bosa, tak mi to nahradila ta spolužaččina. 523 Ne, že bych to dělala příliš často, ale když už je moje komunikativní já fakt hodně unavený a něčemu zrovna rozumim jen třeba z půlky, je docela osvobozující prostě říct: “lo siento, no entiendo” a nechat to u toho. 524 Nabarvený pneumatiky častýma pouličníma květináčema v San José. 525 Mám pocit, že každej měsíc začíná sezóna nějakýho dalšího novýho podivnýho ovoce. 526 Podvečerní fronta na bus až za roh, doslova. Vzhledem k tomu, že se platí u řidiče při každý jízdě, tak se lidi na busy mhd stavěj do klidně padesáti- sto- metrovejch zástupů. Když se tohle pak děje ve slejváku všude po ulicích, kde se to plete do provozu a pěším pod nohy se spoustou otevřenejch deštníků všude, je to poněkud komplikovaný. 527 Nečekaně velký zapojení do odevzdávek na českejch fakultách architektury. Škoda že já mám odevzdávku až za tři týdny… 528 Nechápu, jak tu může tolik ženskejch chodit po městě ve vysokejch podpatkách, když se tu člověk sotva potká metr hladkýho rovnýho chodníku. 529 Zase bez elektřiny. Naštěstí vypadla až po tom, co mi dojel mnohahodinovej render přes noc. Taky tentokrát celá čtvrť, takže ikdyž mi dneska z jinejch důvodů odpadla výuka, stejně do tý školy musim. 530 Ostatní exchange studenti tu maj povětšinou tak třetinu/půlku školy co já, takže trávěj většinu semestru u moře, zatímco já doma klikám a už jsem skoro zapomněla, jak moře vypadá a že jsem v nějaký Kostarice. 531 V copytcentru nemaj vzorově zarámovaný fotky z dovolený, ale plachtu s nápisem SE
. Zas se mi rozbila Adobe licence, tak jsem oprášila skilly alá malování, tak je to tentokrát i s mapičkou :) . . Přípravy na velikonoční oslavy v koloniálním a asi nejhezčím a pro turisty taky nejčistším městě Guatemaly jménem Antigua Guatemala. . Přípravy na Velikonoční oslavy. Pak se po těchhle krásách jednou projdou a bude po všem. . . . Velikonoční sortiment pouličního prodeje. . Rodinnej byznys. . Prodavačky balónů. :) . Katedrála. . Prodej textilu. Ale na hlavě nosej složenou látku i ty, co zrovna nic neprodávaj, asi proti sluníčku. . . . Prodej lízátek. . Velikonoce . . . Meziměstská veřejná doprava – dááávno vysloužilý americký schoolbusy, který sem před mnoha desítkama let přivezli, pomalovali, vypimpili, dali do nich repráky a jezděj s nima. Neexistuje, aby tenhle autobus byl plnej – když už si myslíte, že je tam úplně hlava na hlavě, přistoupí dalších klidně deset dvacet lidí. Na prostoru, kam se běžně v autobuse vejdou čtyři lidi na sedačky s uličkou pro jednoho uprostřed se tady vejde lidí i osm-deset – nutno pamatovat, že jako schoolbusy je to dimenzovaný o trochu víc na děti než na dospělý. A pak se takhle nacpáno jede klidně pět hodin na jeden zátah. Batohy samozřejmě na střechu. Už jsem byla i v situaci, kdy jsem byla několik hodin tak zmáčklá, že jsem se musela vždycky na moment nějak vyprostit, abych se jednou za čas mohla nadechnout víc z hluboka, protože jinak to šlo jen dost povrchově. A celou dobu mi Guatemalec co byl vedle mě usínal na rameni. Bývá to tak nacpaný, že člověk skoro nepotřebuje sedačku, lidi seděj i v uličce, z každý strany na čtvrt zadku na sedačce a v tý nacpanosti jsou pak o sebe ramenama tak zapřený uprostřed, že je to, jakoby normálně seděli, jen když se někdo pohne, nebo nedejbože vystoupí, tak občas spadne i několik lidí, který na něj spoléhali. . . . . . . . Ráno po průvodech, pískový obrazce už jsou pryč. . . . . . . . Skoro jediná fotka z výšlapu na první sopku… měla jsem co dělat i bez focení :) . Výhled z basecampu většinu času až do setmění. . Ale občas se to na chvilku protrhlo a to pak bylo potěšení. Většinou to totiž bylo tak, že jsme slyšeli ohromný erupce, ale viděli jen bílo všude okolo a když se to protrhlo, tak se většinou jak na potvoru vůbec nic nedělo. . . . Chichi basecampovej highlife. Kytara jen se čtyřma funkčníma, jednou nefunkční a jednou chybějící strunou a horká čokoláda o našich průvodců. :) … A tancování na zahřátí, ale jako tvorové nezvyklý na velký výšky nám ani tancování nebo dřepy většinou moc dlouho nevydržely, než jsme se zadejchali. . A se západem slunce se to postupně vyčistilo úplně :) . A pak mnoho hodin sedíc u ohně sledujíc tuhle krásu. . . . . . Pak ještě byla chvíli bouřka, tak se to mísilo s velkejma bleskama na druhý straně oblohy. . . . . . Ranní šplhání z basecampu na vrchol. . Vrchol kráteru. . . . . . Sopečný lyžování cestou dolu – nejzábavnější aktivita! . . . Guatemala v kostce – hlavně že je ten týpek nalevo doopravdy připoutanej. Taky tohle všechno v regulérně vysoký rychlosti na dálnici. . Všude prodávaj zdobný psí obojky, ale nepotkala jsem jedinýho, kterej by nebyl potulnej, těch jsou tam všude mraky. Jednoho jsem chtěla vyfotit, tak jsem si dřepla a v tom se protim mě rozběhli ještě další čtyři, všichni jeden jako druhej stejný, naštěstí je to po chvíli přestalo bavit a zas si lehli a nic nedělali. . Trh ve městě Chichicastenango. . A i tady velikonoční průvody. . . . . . . . . . . . . . Odvrácená strana tržiště. . . . Cola a další limonády ve skle se tam prodává ve velkym naprosto všude. . Pár oken kam se hoděj a dobrý. . Všude. . Krásnej barevnej hřbitov v Chichicastenangu, taky plnej potulnejch psů, stejně jako zbytek celý země a taky se to tam neobejde bez odpadků, ale ty si omyslet, je to krása. Plus všude výztuže čouhající z nedostavěnejch hrobek. . . . . . Odvrácená strana Chichicastenanga. . . . . . . . Vyhlídka, na kterou se musí s tour, ikdyž jde o půlhodinovou procházku, resp. ruhá možnost je jít na vlastní pěst a nechat se přepadnout skupinou týpků s mačetama, kteří jsou kamarádi těch průvodců a vzájemně si bonzujou, kdo je na tý vyhlídce bez zaplacený skupiny, aby si na něj počkali za rohem a nenechali ho odejít, dokud nezaplatí. Bezva byznys. . . . Ranní cesta na druhou sopku, tentokrát žádná aktivní v dohledu, ale tahle je nejvyšší horou ve Střední Americe s 4220 m n.m. Taky se tam běžně chodí se skupinou, ale mě se chtělo o toho turismu trochu utéct, tak jsem tam vyrazila sama, i za cenu toho, že jsem v tý vesnici na úpatí byla jako neobvyklej bílej úkaz mezi místníma. Za sedm hodin nahoru a dolu, akorát jsem to stihla, než to celý zaplavily mraky, což jsem ráda, protože i bez mraků jsem cestou nahoru omylem zvolila velmi alternativní cestu necestu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lanquín – cesta, kam to vzdušnou čarou bylo myslim ani ne 200 km, ale cesta tam trvala 13 hodin. . Nevim, jestli kafe nebo kakao. Myslim, že spíš kakao. . Stěhování matrací na korbě obyč pickup trucku. . . . . . Vápencový, 300 m dlouhý, přemostění řeky, na němž se utvořily kaskádově přepadávající jezírka napájený pramenama z okolních kopců nezávislých na tý řece, která teče přímo pod nima. A díky minerálům z vápence všechno krásně tyrkysový. . . . . . . . . . Jezírko plný takovejch těch mini rybiček, co lidem na václaváku oždibávaj nohy v akvárkách. Tak tady zdarma, i nedobrovolně. :) . Na ten vodopád se lézt nesmělo (vypadá miniaturně, ale
101 Každou chvilku je tu něco izraelskýho a je tu taky město jménem Palestina a tak. 102 Coo, semafor s odpočtem? A o kus dál další? A to ta hlavní silnice má jen jeden pruh v každym směru, ani čáru uprostřed nemá a ani to neni nějak zásadně hlavní město. 103 Když má člověk namožený ruce z cestování autobusama, jak se musí pořád držet jak o život a když sedí zrovna u otevřenejch dveří, tak opravdu o život. 104 Život místních holek a žen – vstát brzo a začít tleskat tortily, střídavě celej den a zítra znova. 105 Stařičký zrezlý helikoptéry. 106 Policajti, hasiči, záchranáři a tak tu běžně ve službě postávaj na ulici s kasičkama na příspěvky. 107 Kuřata a krocani v hostelu/kempu. 108 Plavali jsme řekou tekoucí skrz třicet kilometrů dlouhej jeskynní komplex, běžný smrtelníci ale směj jen několik set metrů a zase zpátky, aby jim tam neprochladli. Je to takový jako po rozvyklanym žebříku nebo po laně nahoru, pak něco přeplavat, pak někam vylézt, odtamtud skočit a tak – celý se svíčkou v ruce a čelovkou. Na konci nám pak bylo řečeno, ať se vsoukáme do jedný škvíry a necháme se jí propadnout, že je tam dole tak akorát vody, že je to bezpečný. nebylo to tak vysoký, jak se shora zdálo, vody tam bylo dost, jen jsem zahučela hluboko pod hladinu i s čelovkou na hlavě – aspoň jsem otestovala, že i obyč levná čelovka může být vodotěsná, nebo aspoň schopná svítit pod vodou a přežít to. 109 Zakázaná jeskyně a skákání z vodopádů, všechno s našim ex navy geologo tourguido barmanem, co nás tam vzal jako místňák, protože taky chtěl pauzu o práce. A řidič co nám s sebou vzal oběd na jednom talíři až k řece a mezi našim skákáním a šplháním dřímal na kameni. 110 Z hor do džungle a předpověď počasí hlásí na dnešek a zítřek 38 stupňů, a to máme jet zítra do části země, kde je prý ještě mnohem větší vedro a vlhko. 111 Zasekla jsem se tu už o dva dny dýl, než byl plán, je to tu bezva a je krásný se pár dní nikam hodiny a hodiny nepřesouvat 112 Odřený kolena ze sopky a z vodopádu a loket z volejbalu = úspěšnej výlet. 113 V hostelu jsem párkrát porazila místní barmany v kulečníku a jednoho v pingpongu a trošku těžce to nesli. Ale aspoň už vim jak zněj všemožný naávky v islandštině od jednoho z nich, co tam byl na pár týdnů jako dobrovolník. 114 Bolavej krk a plný dutiny z jeskyni a nonstop střídání teplot nahoru a dolu, snad ne angína. Tři dny jeskyní a skákání do ledový řeky, neměla bych se divit. 115 Za deset dní tolik bezva lidí že nevim co s nima, tak se mi se všema hlavně nechce loučit… 116 Nonstop pálená skládka. – Kažou chvíli tu někde něco v krajině hoří, až zblízka člověk vidí, že prostě jen všude pálej hromady odpadků. 117 Všechny volby co můžou být se tu konaj úplně najednou, od komunálek po prezidenta, takže je to tu zaplavený volebníma plakátama, ale lidi to moc nezajímá a chodívaj ve velkym křížkovat jak jim to přijde pod ruku, protože maj (asi oprávněnej) pocit, že se v tom všem najednou stejně nemaj šanci zorientovat. 118 Korupcí umožnili postavit hydroelektrárnu, která bere vodu možná nejzázračnější přírodní formaci v zemi. 119 Košatý palmy, který jsou kolem dokola obrostlý a i prorostlý listnáčema tak, že to vypadá jako jeden strom dohromady, co má běžný i palmový listy. 120 Hodně pánskejch špičatejch bot. 121 Každej pán a kluk je tu ready tancovat kdykoliv se naskytne příležitost. 121 Guatemalec/an je španělsky Guatemalteco. 122 Ultrapomalej přívoz místo mostu na jednom z hlavnějších tahů převážející všechno od osobních aut po náklaďáky plný místních nebo plný krav. 123 Ohradníky polí i silnic z ostnatýho drátu prorostlýho hluboko do kmenů stromů. 124 Z krajiny hor a prudkejch kopců do nekonečnejch kamenitejch řídce porostlejch pastvin a plání. 125 Po všech těch jeskyních, šplhání po vodopádech a mnoha šipek do ledový řeky mě dohnala nějaká minichřipka, ale zrovna ve městě, kde je 37 stupňů a miliónoprocentní vlhkost, takže je mi prostě jen nanic. A zítra vstávání ve třičtvrtě na čtyři ráno a šest hodin šplhání po pyramidách v džungli. Možná tu umřu. 126 Dochází mi cash a výběry jsou drahý, tak jsem právě poobědvala tři banány celkově nějak pod deset korun. 127 Whatsapp vládne tomuhle kontinentu. I kontaktní číslo největšího prodejce dopravy v zemi je na Whatsappu a když vám nepřijde lístek mailem, pošlou vám ho do chatu. 128 Lékárna hlídaná policajtem s obuškem. 129 Bezdomovkyně po mě začala jen tak házet kameny, naštěstí dvakrát mířila vedle a napotřetí byla v cestě mezi ní a mojí hlavou cedule. 130 Když to všechny busy z města berou přímo napříč tržištěm, aby tam donabrali víc lidí, je to zhruba jako když se člověk snaží projet s crafterem jídelní zónou na Povalči. 131 Ale zas to má tu výhodu, že jen co zastavíte, někdo vám přijde prodat čerstvý mango až do busu. A když už se konečně vyrazí, řidič přibržďuje nebo zastavuje cestujícím, aby si na cestu koupili za dveří vodu a další věci. 132 Zmrzlináři s dřevěnejma zmrzlinářskejma vozíkama. 133 Mléko s rýží/vločkama/pšenicí jako horkej nápoj prodávanej na ulici je geniální vynález. 134 Kostely jen trochu zdobnej, většinou bílej, štít a zbytek úplně prostej, střecha vlnitej plech, pár oken a dobrý. 135 Když člověk nemá v busu přesně na jízdný, zaplatí klidně mnohonásobně větší bankovkou, víc to neřeší a počká, až mu týpek, co vybírá peníze, vrátí, klidně i třeba za dvě hodiny před vystupováním, nebo až posbírá od ostatních dost na vrácení a tak. Je to tu tak se všim, že se v tomhle ohledu absolutně nepočítá s tim, že by někdo někoho okradl, prostě si to vždycky všichni pamatujou, vzájemně si důvěřujou a všechno to funguje. Taky to celý probíhá mlčky, tyhle výměny, žádný jakože jeden druhýmu dluží tolik a tolik, prostě se počká, až se to vrátí. V očekávání
1 Z letadla pohled na aktivní zrovna kouřící sopku na břehu obřího jezera v Nikarague. 2 Některý dopravní smyčky řešený tak, že prostě prohoděj směry, že se chvíli jede vlevo, navigace zahlásí circulacion inversa a čus. 3 Každej místní na povel vyjmenuje čísla čtvrtí, který jsou v hlavním městě bezpečný a který ne, kde jsou narcos, kde jsou auta se zatmavenejma oknama a do těch čtvrtí, do těch se prostě nechodí/nejezdí. Taky na každý ceduli s názvem ulice je vždycky číslo čtvrti. 4 Jedinej bankomat na letišti je ještě před imigrací, což bylo nečekaný, ale řidič shuttlu z letiště nám zastavil u benzínky, abychom si vybraly. 5 První výběr z bankomatu a hned problém. Taky bankomaty neustále ukazujou číslo kam volat pro okamžitý zablokování karty, když se na tý transakci člověku něco nezdá, což je tady asi dost pořád. Budu se modlit, že večer nenajdu transakci za několik tisíc, který mi ten bankomat nedal… 6 Historický vysloužilý americký schoolbusy jako meziměstská MHD. Během prvních dvaceti minut jsme potkali hned dva porouchaný v mracích černýho dýmu. Ale parkoviště těchhle funky busů vypadá jako parádní přehlídka. 7 Zmrzlinářskej chain Sarita. 8 Dopravní zácpy kvůli průvodům. No přecjen jsou Velikonoce. 9 Gated communities v hlavním městě za tří/čtyř metrovejma zdma. 10 Auto svítící růžovejma světlama top 11 Na ulici v dopravní zácpě se prodávaj primárně řezaný květiny. 12 Vojáci se samopalama 13 Během velikonoc placenej vstup pro auta do celýho města 14 Nejturističtější město země a stejně je tu 95% místních – doufám že to bude trvat co nejdýl, než svět tuhle zemi objeví. 15 Po dlouhý době jsem se pokusila mluvit anglicky a absolutně to nešlo, jakože mi reálně dělalo problém ze sebe vysoukat větu a stejně v ní byly španělský slova. Uf. Fakt úplně zaseklá pusa. Ale asi bych měla být ráda, že to třeba znamená, že už to s tou španělštinou neni tak špatný. 16 Hostel tak plnej amíků, že i týpek recepční mluví víc anglicky než španělsky. Ale večer nám na dvoře na zeď promítnul rockyho a udělal nám k tomu popcorn, co nám všem přinesl až pod nos. Docela takovej latinskoamerickej hostelově backpackers stereotyp. 17 Když chce člověk spát, ale i v noci prochází po ulici procesí s marching band… (teda je teprv devět, ale vstáváme ultrabrzo, tak už máme noc) 18 Nad našim městem se ční jedna aktivní a pár vyhaslejch skoro čtyřtisícovejch sopek, na který pozítří polezem. To město má díky nim úplně jinej a nádhernej charakter. 19 Kroj (resp. tradiční oblečení, co je u žen rozmanitější než jeden typ kroje, ale všechno podobnýho typu) je tu nejčastější typ oděvu. Pánové pak o svátcích ve fialovobílejch hávech, teda ne jen pánové, ale všichni kluci víceméně od věku, kdy zvládnou sami chodit :) 20 V kontrastu s Guatemalou je vidět, jak je Kostarika jako země relativně chudá na kulturu/historii/tradice. Je to hezká změna. 21 Streetfood ke všem jídlům, ale taky tu maj jako streetfood třeba celý mango na špejli nebo čerstvý okurky a ředkvičky v sáčku. 22 Jsem tu den a už mám takovejch dárků pro všechny! 23 Ruční šicí stroj ve tvaru a o velikosti sešívačky :D 24 Lidi tu víceméně bydlej v pick up trucku. Naložit celou rodinu na korbu a může se jet. 25 Zaslechla jsem v hostelu ‘do prdele’, tak jsem tu holku po chvíli česky oslovila, když jsem šla okolo, jen na mě chvíli zmateně vejrala, protože si neuvědomila, že řekla česky něco nahlas. 26 Vířivka zdarma v hostelu. Taková plastová dvorková, ale joo, může být. 27 No a když jsme seděly v tý vířivce, tak jsme potkaly dalšího Čecha, co seděl hned vedle u baru s pivem. Ona cestuje dva tři měsíce, on osm a prakticky žádný Čechy nepotkali a teď jsme se tu během hodiny sešli hned tři. Svět je malej. (a barman z krakova) :) 28 Ok, tak už první zemětřesení, kterym jsem si fakt jistá. Holka v mym pokoji to považovala za náklaďák, ale ten by nám celym domem nezatřásl a že se to třáslo pořádně. Je to docela funky pocit, zvlášť když je člověk zrovna na palandě :D 29 Kvůli počasí jsme nemohli pokračovat až na samotnou aktivní sopku pár set metrů od kráteru, tak jsme skončili na sopce pár kilometrů od tý aktivní, ze který se běžně pozoruje. Pár hodin bylo jen úplně bílo a zataženo, ale pak jsne celej večer seděli okolo ohně a ze vzdálenosti několika kilometrů pozorovali, jak téměř nonstop z kráteru tryskala zářivě oranžová láva a stejkala po stranách sopky. 30 Je to taková věc, kterou člověk nečeká, že někdy uvidí naživo, jako to pro mě bylo s polární září. 31 Po čtvrt roce v hodně vyletněný kostarice si tu aspoň na den kompenzuju, že jsem letos víceméně přeskočila zimu. 32 Jsme vybavený jako polárníci, všichni navlečený do devadesátkovejch bund, který jsme si popůjčovali dole ve městě, protože tu nikdo nepotkal míň než dvacet stupňů několik týdnů až měsíců. 33 Vzhledem k tomu, že rozdíl v dýchání jsme cítila i v San José kvůli výšce, myslela jsem, že cestou nahoru do těch skoro čtyř tisíců spíš umřu než co jinýho, ale nakonec to nebylo zdaleka tak špatný, jen se prostě špatně dýchalo, kdykoliv šel člověk víceméně do prudšího kopce než téměř po rovině. 34 Pár lidí se zkoušelo zahřát tancováním, ale vydrželo jim to dycky tak tři minuty, než byli úplně zadejchaný. :D 35 Na sopce měli kytaru, z čehož jsem měla fakt radost, jen jí chyběla géčková struna a vysoká éčková fungovala jen má první třetině pražců. Ale šlo to, na zkrácení chvíle. :) 36 Jeden z guidů mi řikal, že je mu o 26 let víc než mně, ale tipla bych ho klidně na třiadvacet, tak mi buďto kecal, nebo má elixír mládí. 37 Naši guidi sem lezou třikrát do týdne, takže tu trávěj tři noci z každýho týdne, tak tu ten improvizovanej kemp nazývaj svym druhym domovem a smějou se nám, když se radujem z každý erupce, protože už tu viděli nekonečno zázraků. :) Tak musim říct, že
401 Večer klid a krásnej oheň na pláži 402 Chudák holka co organizuje tenhle víkend se pokusila hrozně nadšeně rozjet městečko palermo když pršelo, ale všichni jí to zasabotovali. 403 GypSea 404 Druhý Češi, co jsem tu náhodně potkala. 405 Dopravní značka Pozor lenochodi 406 Národní příslušnost je tu mezi lidma mnohem silnější, všude je přítomný povědomí, že jsou z Kostariky. Mnohem víc používaj na všechno možný národní vlajku, maj Kostariku v názvech organizací, restaurací, všeho možnýho, nosej náramky s trikolórou a tak. To si u nás vůbec neumim představit… 407 Pořád slýchám místní holky popisovat místní a obecně latinskoamerickou kulturu jako hrozně ‘machista’, tentokrát v kontextu toho, jak je regeton taková women power věc. 408 Místní jedí úplně pořád chipsy a takový věci – jakože třeba normální jídlo k večeři a do toho si nasypou chipsy a ke všem svačinám a tak. V supermarketu je pro papas dedikovaná třeba celá jedna nekonečná ulička. 409 Fotbalový hřiště na vesnici tak rozbahněný, že část dětskejch týmů trénuje v holinkách. 410 Tukan na stromě u silnice. 411 Pojem léto je tu velice proměnlivej koncept – lidi tak označujou měsíce, ve kterejch je zrovna sucho, ale v jejich regionu, což je v každý části země jinak. 412 Všudypřítomnost mačet – je to nezbytný na otevírání kokosů 413 Vylézt ze spacáku, vyjít na pláž, utrhnout ještě zelenej kokos, rozbít ho o kmen palmy, vypít z něho kokosovou vodu (tomu se ještě takhle čerstvýmu řiká pipa) a pak až pokračovat se dnem 414 Když nějaká mladá paní řekne, že je embarazada, vždycky přemýšlim o čem mluví, za co se stydí v tý daný situaci a pak až mi dojde, že to neni embarrassed, ale že je těhotná… (už se mi to stalo dvakrát) 415 Řidiči po sobě na červený ze srandy házej z okýnka jednoho busu do otevřenejch dveří druhýho busu ty nejmenší bezcenný mince asi se nuděj 416 Průběžný anonymní anketový hodnocení předmětů, způsobu jak jsou vedený, organizovaný, hodnocený – dokonce víckrát během semestru, jako zpětná vazba vyučujícím ‘in real time’ – – – to je top, že tu třeba tolik nekameněj ve svých způsobech výuky. 417 Až se vrátim, budu mít z místního vzduchu plíce černý skrz naskrz… Když člověk prochází mezi autobusama, ze kterejch se linou oblaka černýho dýmu… Snad se to trochu zlepší, až začne deštivý období… 418 Obří kokos k vypití za deset korun cestou po random rezidenční čtvrti v náhodný večerce (prodáváno všude zásadně z nákupního košíku) 419 Prodavač ve večerce mi trochu překvapeně že to neznám vysvětloval, co jsou to tamales, když jsem se zeptala, co to je, a při odchodu mi ještě řikal, ať si to hlavně ohřeju. 420 Žonglér s mačetama. 421 Čim víc umim španělsky, tim častějc mě překvapuje, kolik výrazů nebo názvů co běžně používám nebo znám pochází ze španělštiny, příp. odjinud, ale se stejnym kořenem. 422 Víkendový klikání u spolužačky, se kterou dělám ateliér – bydlí v bytě jen ona a její rodiče, ale maj hned tři velký televize (v každym pokoji jednu, plus jednu v obýváku…) (a i v neděli puštěná do pozadí už od šesti od rána) (další noc jí ani nevypli) 423 Mámy tu svejm dětem vyvařujou klidně do třiceti, nějak si na tuhle rodinnou dynamiku s přetrvávajícím dětstvím a nesamostatností ještě tak o deset let dýl než u nás nemůžu zvyknout. Ale zas v hodně ohledech je ta naprostá rodinnost fajn. 424 Podraz, v Čechách se posunul čas, ale tady ne, takže je všechno ještě o další hodinu jinak, než jsem myslela. To přepočítávání mi motá hlavu už tak… Taky jsem teda byla přesvědčená, že se tu asi před měsícem změnil čas, i jsem si to přenastavila, mobil se mi přeřídil, vstávala jsem o hodinu pozdějc, nikam nepřišla pozdě, všechno fungovalo jak má, ale dneska jsem se dočetla, že se v Kostarice neměnil čas od roku 1992, takže jsem zmatená a vůůůbec nechápu, jak k tomu došlo a jaktože jsem nikam nepřišla pozdě a nikdo ani nemrknul, že bych třeba byla o hodinu jinak. 425 Slanej sýr na kusy do kakaa… některý zvyky jsou tu dooost random. Ikdyž teda tohle je rodina z kolumbie, ne odsud. 426 Ale teda musim říct, že je fajn, když místo dne nakonec klikáte tři dny ve dne v noci a někdo vám k tomu vaří)) Lepší než se živit přesnídávkama z automatu na FA. 427 První hřmění za deset týdnů, co tu jsem. Mám to hrozně ráda. 428 Po třech dnech klikání jsem přišla domů a jediný, co jsem chtěla, bylo se vysprchovat a jít spát, jenže zrovna jak na potvoru zas netekla voda. Vzhledem k tomu, že tu člověk nikdy neví, jestli to bude na dvě hodiny nebo na dva dny, jsem se rozhodla využít prvního pořádnýho slejváku, kterej byl tak vydatnej, že se v něm dalo s pomocí krabice na napuštění vody regulérně vysprchovat včetně umytí vlasů. Tak jsem si dala takovou polokoupačku na dvorku, kterej slouží jako vrakoviště. No a aby to byla úplná šaškárna, tak chvíli potom tu vodu zas pustili… 429 Taky teda po skoro deseti týdnech prvně slejvák, období sucha asi fakt funguje, jen teď už to asi rychle půjde od deseti k pěti. 430 Ananas porcovanej od zelináře, kterej pravděpodobně těsně předtim dělal něco s chilli. ;( ;( 431 Pokrok ve španělštině kvantifikovanej tim, že už docela rozumim, o čem se bavěj lidi v Narcos. 432 Neni moc uklidňující, když člověk v deset večer slyší z dálky zvuky, co jen hodně sotva mohly být něco jinýho než výstřely… a po chvíli ještě jeden. A pak policejní sirénu a jekot. A po další chvíli další výstřel. 433 Při přednášce o nosných konstrukcích, pažení a zpevňování zeminy google translate zásadně selhává. 434 Rotačně laterální zátěžová zkouška seismiskejch sil na zeď. Víceméně jsme půl hodiny koukali, jak se skoro nic neděje, a pak to spadlo. 435 Četnost tetování mezi lidma je tu mnoohem vyšší. 436 V budově laborek výzkumu povrchů komunikací používaj jako zarážky všech dveří zkušební bloky asfaltu. 437 Mají tu na ulicích hrozně málo odpadkovejch košů.
301 Haha ale tim že vypadla elektřina mi stihly aspoň na pár hodin rozmrznout věci v tý ledničce, ze ktery tou opravou udělali mrazak, tak jsem pro jednou neměla úplně zmrzlou večeři 302 Po kostarice je prý asi 12 fakult architektury. 303 Už se mi víckrát zdál sen, že jdu jednou ulicí v San José a z pouličních reproduktorů (který tu v reálu žádný nejsou) hraje rádio s českejma klasikama :D Asi se mi podvědomě stýská. 304 Meziměstský linky autobusů tu hodně často fungujou dvojitě, že se v jízdním řadu střídaj ty, co zastavujou cestou a ty co jsou directo z konečný na konečnou. 305 Dvě a půl hodiny v busu už mi tu přijde jako úplně běžná malá vzdálenost. Az se vrátim, budu asi z rychlosti úplně všeho u vytržení. 306 Vyrazila jsem na vylvý et připravená na teplo, ale cestou začlo hrozně pršet, tak jsem si ještě v busu dala mikinu do batohu, aby mi zbylo něco suchýho na návrat, ale po půl hodině jsem si všimla, že mi do batohu vytekl půl litr vody… Na foťák, skicák, všechno, jen řešit tohle na autobusáku je tak nejhorší místo, kde by měl někdo vidět, že vůbec mám u sebe foťák a ještě tam s nim tak šaškovat… 307 Sundavat si boty v tropickym lese je věc, do který se člověku faaakt nechce, ikdyz je to k řece, kterou se chystám brodit, jen pár kroků. 308 Sáhla jsem do mravenců i po kolena ve vodě při brodění řeky… maj je tu fakt komplet všude. Domnívám ses že nejakej z twkovejvh miniaturních mi vlezl i pod mezernim a jedno další písmenko v noťasu. Nějaký jsem stihla zastavit, ale tyhle už ne. 309 7 km zpatky na bus a přes dvě hodiny v autobuse mokrá komplet skrz na skrz a v durch botách z druhýho brodění řeky. Umim si vybrat. 310 Význam slov citrón a limetka je tu prohozenej, oproti tomu jak to známe my a jak je to v angličtině 311 Po tomhle zážitkovym dni jsem v buse úplně vytuhla a probudila se až když se moje hlava dotkla ramene pána sedícího vedle mě :D 312 Prvně jsem ochutnala maraquyu a byla děsně kyselá (a taky jsem teda poznala, že jsem si koupila maratonu, jen podle toho, že mi ta chuť připomněla maraquyový tiktaky, který jsem měla před mnoha lety oblíbený) 313 Dvě l se tu nevyslovujou jako j, ale jako ď. 314 Kruháč se řekne rotunda. 315 Když musej dvě sestřenice obě do Kostariky, aby se po mnoha letech náhodou potkaly. Tak kde příště? 316 Pořád ještě ve slově Hola zapomínám na h, když ho píšu… 317 Stěhování do vedlejšího pokoje během dvaceti minut, sice s uměle zvedlym nájmem, ale aspoň mám okno ven a ne pod schody, takže nebudu následující tři měsíce bydlet v jeskyni. 3183 Chtěla jsem se podívat na Most, ale ivysílání české televize ‘není v mém regionu k dispozici’. ;( 319 Na poslední chvíli dali všem třeba sto padesáti metrům laviček v parku novej nátěr, aby to bylo hezký na víkendovej festival. 320 Máme ve škole bankomat, jen tý banky, od který mám větší poplatky. Jinak obecně bankomaty po městě jen v kioskách s ostrahou a normálně otevírací dobou, jen tak volně na ulici žádnej. 321 Do toho, aby studenti ohodnotili výuku celoškolní anketou, se zapojujou prakticky všichni vyučující, který na to apelujou a studentům to připomínaj a i kvůli tomu obcházej vyučování. 322 Na tyhke fakultě nemaj na architekturu žádný přijímačky. 323 Povedlo se mi před týdnem někde odložit a zapomenout kresby, který mám zítra rank odevzdávat a všimnout si toho až teď, večer predtim. 324 Někdo mi přes noc vypil litr mlíka a nechal v ledničce skoro prázdnou krabici. ;( I kdybych věděla kdo, tak mu to stejně asi španělsky moc nevytmavim… To je ta místní vysoká kriminalita. 325 Dneska na kresbě vybarvujem červenou, modrou a žlutou fixou přes sebe, abychom viděli, jak se kombinujou. #školka 326 Potkala jsem tu zrovna dneska pár holek s každou ponožkou jinou – ale tipuju že je to spíš náhoda, než že by věděly o dni downova syndromu (tak ne, asi fakt, je to tu asi docela známý… maj i někde slevy když člověk přijde s různejma ponožkama a tak…) 327 V mnoha busech se tu používá na zastavení místo čudlíku provázek nataženej u stropu, což už teď vim a umim, ale než jsem na to na začátku přišla, dooost to trvalo. 328 Vzhledem k tomu, že tu komunikuju španělsky a premýšlim česky, byl pak překvapivě velkej problém číst nahlas dlouhej a celkem složitej text v angličtině… přišla jsem si najednou, jak kdybych skoro neuměla číst vůbec… 329 Když usnete v busu, kterej jede přes tři a půl tisícový hory a zpátky do dvanácti set, jako bylo San José – bolestivý probuzení praskajících uší. 330 Všichni sourozenci maj rodinný domy v řadě jako ty prasátka co každý mělo na ruznym základu… A nonstop se vzájemně navštěvujou na snídaně/obědy/večeře/koukat na televizi a tak. A ikdyž se viděj několikrát denned stejně se vždycky zdravěj, jako by to bylo po měsíci. 331 Snídaně z jejich farmy prakticky všechno… 332 Smějou se mi, že nevim, že ananas roste že země… asi právem. 333 Věděli jste, že kešu roste z ovoce venku? 334 Autobusy meziměstskejch linek se používaj i na přepravu balíků jako pošta, protože je to rychlejší. 335 Hangoutujem v zákulisí autobusáku, kde pracuje skoro celá rozšířená rodina mý kamarádky :D 336 Až se vrátim, začnu aktivně propagovat jezení ovoce se solí. Je to skvělý a Evropa je o to úplně ochuzená. 337 Pinto, neboli mix rýže s černejma fazolema je tu nejběžnější snídaňový jídlo. K obědu rýže a fazole akorát zvlášť. 338 Fíky se tu jedí jen kandovaný, čerstvý nebo obyčejně sušený je neznaj. 339 Učim se tu trpělivosti jako nikdy nikde predtim. Jak v týhle zemi všechno trvá, tak to ani jinak nejde. 340 Ananasová marmeláda, haha tenhle víkend jsem spíš na takový gastronomický exkurzi :D 341 Týpek se řekne tipo. :) 342 Střešní krytina se tu nakupuje tak,
Měla jsem jeden volnej den, tak jsem vyrazila na výlet k náhodnýmu vodopádu. Myslela jsem, že jdu k jinýmu, protože jsem nevěděla, že jsou u týhle vesnice dva různý. Po dvou hodinách v busu ze San José jsem, vybavená na teplo a koupačku, dorazila do města od vodopádu vzdálenýho ještě asi 7-8 km, ale už za vytrvalýho deště. (Mikinu jsem schovala do batohu, aby zůstala suchá na návrat, ale v zápětí se mi tam vylil půllitr vody – víc na foťák a skicák než na mikinu, za což jsem byla ve výsledku ráda, protože foťák to přežil a já aspoň úplně promočená na cestě zpátky nezmrzla.) No každopádně – bus do vesnice k vodopádu jel až za hodinu a půl, na což jsem nechtěla čekat, tak jsem vyrazila do zrovna docela slabýho deště pěšky, každej místní kterýho jsem potkala na mě jen dost udiveně koukal, případně to nějak komentoval. Po nějaký době jsem podle gpsky dorazila na místo, kde už by měl být vodopád, ale nikde nic, tak jsem chvíli bloumala v polích, až mě potkal náhodnej farmář jménem Juan, kterej se mě vyptával, kam tam sama jdu. Myslela jsem, že mířim na celkem populární víkendový výletový místo, tak mi na tom nepřišlo nic zvláštního, ale Juan měl dost starostlivej hlas, že je to nebezpečný tam jít a zvlášť sama a po dešti, kdy všechno klouže a řeka je rozvodněná a tak, ale že jestli chci, tak mi ukáže kudy. Pořád jsem myslela, že jdu na dost běžný a přístupný místo, tak jsem si řikala, že asi přehání… Po pár minutách chůze po polňačce zastavil a ukázal do křoví s tim, že tamtudy vede ta pěšina – viděla jsem jí, až když jsem koukla fakt blízko, moc pěšiny tam nebylo… Zeptal se mě, jestli je ok, když mě dovede jen sem, měl na sobě starý tenisky, kterejm už chyběly tkaničky i jazyky a další kusy, tak by to tam neměl úplně snadný a taky měl asi lepší věci na práci. Ještě mi dal instrukce, že po pěšině dojdu k řece, tu že mám přejít (v ten moment jsem začla pochybovat, ale když už jsem tam byla, tak jsem to nechtěla zas otočit a jít), tam kouknout na vodopád shora, pak najít na tom druhym břehu pěšinu, po který se vydat a že se dostanu dolu pod ten vodopád, kam jsem původně myslela, že mířim. Všechny instrukce byly dost rychlý a ve španělštině jsem si nebyla stopro jistá, že jsem všemu rozuměla správně – teda nejdřív jo, ale pak když jsem se snažila dostat se dolu z bahnitýho srázu držíc se každýho kmene a kořene, kterej čouhal ze země a byl jen trochu pevnej, tak jsem si úplně jistá nebyla. No varoval mě, že je to nebezpečný a že se mu nezdá, abych tam šla sama, ale řekla jsem si, že dojdu kam to půjde a kdyžtak se vrátim. Tak jsem došla/doklouzala/po kořenech některý kusy spíš doslaňovala k řece, která byla krásná, ale vskutku trochu rozvodněná a obklopená kluzkejma kamenama. Skoro jsem to otočila, s tim že nebudu dělat blbosti, když tam neni ani signál ani nikdo široko daleko, ale do toho bahnitýho svahu se mi nechtělo škrábat se o nic víc, než brodit řeku. Na druhym břehu jsem zahlídla pěšinu, tak jsem si řikala, že jsem asi Juanovi rozuměla a že když se tam dostanu, tak to někam povede. Řeka nebyla široká, ale byl tam celkem velkej proud s kaskádama a oba břehy lemovaný kluzkejma balvanama, takže nějaký přeskakování, ač jsem to nejdřív plánovala, nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsem tam vyhlídla místo, kde by to šlo, sice jsem nakonec byla ve vodě skoro do půl těla (vypadalo to mělčí shora, ale aspoň jsem se umyla od bahna, ikdyž to vydrželo jen tak dalších deset minut), ale nebyl tam takovej proud, kde bych mohla spadnout. Taky jsem hodně nechtěla utopit foťák a telefon, co jsem měla v batohu. Na druhym břehu jsem se zas obula (sice jsem si na brodění sundala boty, ale hned po obutí mi sklouzla noha mezi kameny do spousty vody…) a po pěšince jsem se dostala přímo (na metry) nad ten čtyřicetimetrovej vodopád, což musim říct byl krásnej pohled, taky my z toho dost bušilo srdce, jak jsem koukala dolu, bylo to takový že ještě pár kroků a letěla bych dolu taky. Další pěšina mířila dolu, ale byla to spíš bahnitá skluzavka po téměř strmý stráni, naštěstí ale v lese, tak zase bylo často čeho se chytit – tropický druhy stromů maj pevný, pružný, ohebný a hlavně dlouhý větve a kořeny, což přišlo vhod. Když jsem se dostala dolu, bílý tílko už nebylo moc bílý, světlý kraťasy taky ne, ruce trochu odřený a celý od bahna, batoh promočenej – protože po celou tu dobu nepřestalo pršet, foťák od bahna, protože jsem ho občas vyndala a něco fotila těma bahnitejma rukama. No každopádně, dole jsem v takovymhle ne úplně reprezentativním stavu vylezla z lesa, přede mnou krásnej velkej vodopád a na druhym břehu o kus dál skupinka místních na pikniku včetně paní s kořárkem – přišli po tý cestě, po který jsem myslela, že taky půjdu. Tak jsem tu řeku přebrodila zas zpátky (boty tak mokrý, že už jsem je ani nesundavala, tak se aspoň umyly z posledních dvou výletů, taky tentokrát jen po kolena…), chvíli jsem si s nima popovídala snažíc se objasnit, proč vypadám jak vypadám a po tý správný cestě jsem se vydala zas zpátky na autobus míjejíc místní výletníky v žabkách a výbavou na piknik, jen následujících sedm kilometrů a dvě hodiny v autobuse v promočenejch botách a ostatním oblečení nebylo nejsymptatičtějších. Cestou jsem se ještě stihla v opuštěný zemědělský komunitě vyptat podivnýho a ne úplně střízlivě vypadajícího pána na správnej směr, tak mi poradil, ale po minutě se vydal za mnou, z čehož jsem nebyla úplně nadšená, když to bylo uprostřed ničeho a i ten farmář Juan mě varoval, že se mu ani nezdá, abych se pak zpátky vracela sama. Řezák, kterej jsem měla v batohu ze včera z aťáku jsem měla
Když se mi bude stejskat, vždycky můžu vyjet nad tři tisíce, kde roste to, co u nás. :)
201 Potkávám tu při víkendovejch výletech lidi, co sami procestovavaj jižní ameriku a musim říct, že mě to dost láká a v menším měřítku než celej kontinent tu na konci asi něco takovýho podniknu. 202 Dneska jsem tu přesně měsíc (ikdyž ten nejkratší ) 203 Celkem běžnej zdroj údivu, že v Čechách nemáme sopky ani zemětřesení. (mimochodem pořád jsem tu žádný všimnutelný zemětřesení nezaznamenala…) 204 Potkávám tu překvapivě hodně lidí, co si různě po škole čistěj během dne zuby. 205 K užívání tu maj studenti celej jeden domek se sezením, stolama, koupelnou a sprchou, automatama, fotbálkem, velkou kuchyňkou, odpočinkovou místností, pohovkou a tak dál… a to je jich na fakultě jen 200, dost velká část fakulty je taková domácí… 206 Týdenní celoškolní konstrukční workshop v padesátičlennejch skupinách, kde každej měl povinnost účasti jen v době, kdy má běžně výuku, což ve výsledku znamenalo, že dopoledne někdo něco vymyslel, pak šel domů a odpoledne to jiný lidi zas celý přemysleli. Takovej tag-team workshop. 207 Víceméně jsme několik dní šmirglovali palety a zabrušovali hrany prken. 208 Maj tu děsně pracovitý a extrémně dobře organizovaný mravence. 209 Byla jsem pozvaná na večeři a sleepover k několika exchange studentům z Mexika (co k mýmu údivu ještě neopustili kartágo a asi to ani neplánujou), co jsou tu taky na výměně, – a sleepover španělsky nazývaj pijamada 210 Od začátku, co jsem tu, cítím, že se mi tu hůř dýchá – nevím jestli kvůli nadmořský výšce, kvalitě vzduchu nebo kombinaci, ale cítim to od prvního dne a pak zvlášť, když se jdu proběhnout. 211 Důležitost angličtiny pro práci (např spousta pracovních míst v call centrech), a je tu prý i jistá politická vůle udělat z Kostariky bilingvní zemi… Ale přijde mi, že tu celková úroveň angličtiny moc dobrá neni, tak si neumim představit, jak by to fungovalo. 212 Četnost toho, jak často musim prát, se ze všeho oblečení řídí podle dostatku ponožek , asi jsem si jich přivezla málo. 213 Nevim proč, ale ještě jsem se tu nenaučila nosit sluneční brýle, tak prostě akorát každou chvíli mhouřim oči. 214 Zajímalo by mě, jestli tu taxikáři natahujou jen cizince nebo i místní, protože jsou jich tu všude mraky a místní je běžně používaj, ale pro cizince je to taková no-go věc 215 Paní co na ulici prodává příčesky 216 Všechno je tu lemovaný fastfoodama všeho druhu a obchodama se smaženym kuřetem. Všude. 217 O víkendu je doprava v San José o poznání horší než ve všední dny. 218 Po měsíci tady první jabko. 219 Maj v busech fancy mechanismus pro nastupování vozíčkářů, ale žádnýho jsem ještě v busu neviděla (update – už jsem ho viděla použitej pro kočárek – byla to operace na pět minut, naštěstí ne ve špičce) 220 Pálivy jídlo, který já sotva zvládnu a mexičani ani nemrknou a jen se smějou když jsem rudá a chodim si pro vodu. 221 Těch pár mexickejch exchange studentů prý na cestování nemá moc peněz, ale pak tu utrácej za blbosti, tak jsou dost možná spíš spoko být jen ve svym městě a nikam nejezdit, ale taky to tu pro ně asi neni tak jiný, ikdyz rikaj že jo. 222 Mám tmavej pokoj s oknem pod schody, ale po návštěvě jedněch dalších excahnge studentů v Kartágu bych měla být ráda, že mám vůbec ňáký okno (hlavně teda kvůli vzduchu, světla tam taky moc nemám)— ikdyž kvůli tomu, že je to v San José za to taky platim dvojnásobek co oni. Nebo třeba 1,5 x tolik, o jedna kamarádka za celej byt v Kartágu… 223 Mexičanky poprvé v zahraničí, vůbec neni moc zvykem cestovat v týhle části světa – pro místní je to stejný, že většina nikdy neopustila zemi, nebo třeba jezděj k moži jen k pacifiku, ale ke karibiku nikdy, protože to je o trošku dál… 224 Večeře u mexickejch spolužáků se neobešla bez tequily, akorát jejich paní domácí nalejvá podobně velký panáky jako nám nalili na Ukrajině… měsíc jsem tu prakticky nic nepila, tak jsem se musela trochu bránit (nalejt trochu do vedlejší skleničky, když se nedívala) ale byla dobrá. 225 Hodně mě překvapilo tu už za tmy v Kartágu na ulici zaslechnout češtinu, si člověk řekne, že se mu to spíš zdálo, ale ne, opravdu, Češi jsou všude… ňáká skupina co minibusem cestuje z Mexico city do Panamy… 226 Strašně moc interiérů jakkoliv chudejch nebo bohatejch domů je tu v interiéru lemovaná dřevěnejma lištama – na stropech i na podlahách. 227 Běžně se sluncem je tu všechna krajina hrozně kontrastní a taková jako nepřehledně výrazná, ale pak když je zataženo a je člověk v mraku/mlze, tak to má zas úplně jinou úroveň krásy 228 Hejno černejch ptáků se zářivě žlutejma ocasama, takže vypadaj jako házecí šipky. 229 Nějakej druh ptáků tu vydává zvuky jako ty, co uměla raketa na baterky z Lega, co jsme měli jako malí. 230 Uspořádání vesnice okolo náměstí? Ne, okolo fotbalovýho hřiště. A v čele toho hřiště kostel. 231 Neexistující osobní prostor jedný mexičanky (která je jinak moc milá) mě dovádí k šílenství. (resp. že pro ní neexistuje můj osobní prostor :D ) 232 Leg room v mhd a meziměstskejch busech maj dělanej na trpaslíky. 233 V dalším městě totéž, zase fotbalový hřiště místo náměstí a kostel tentokrát na podélný straně. 234 Pořád všude malý děti s velkejma pytlema chipsů v náručích. 235 Myslim, že by mi tu z dlouhodobýho hlediska chyběly roční období. 236 Poklopy kanálů přidělený řetězem proti krádeži. 237 Jednou za čas podcenim jak moc platanos nejsou banány a koupim si je, když zrovna nemaj hezký banány a pak do něho kousnu a uvědomim si, proč je to tu braný za zeleninu… 238 První výpadek proudu. 239 Někomu ve vedlejším pokoji nebo o patro vedle vibruje telefon, ale jsou tu tak tenký stěny, že mě to budí celou noc… 240 Lidi maj ve zvyku při vystupování z busu děkovat řidiči. 241 Posunuli dílčí odevzdávku z pátku na úterý a všichni do jednoho to museli potvrdit podpisem to jsou mi pořádky. 242 Prý že když nemáme v mnoha typickejch
Špička místní moderní architektury. Podzemní budova několika muzejních sbírek a galerijního prostoru – budova z přelomu 70. a 80. let. Fikaný vedení TZB. Ne vždycky se to trefí.
Všude pořád blízko mrakům. Lidová tvořivost. Už v NP. Tisíc odstínů zelený. Bohužel koupání v týhle krásný řece zakázáno. Prales – roste tam strom, na stromu další strom, na tom dalším stromu kytka, na tý kytce mech, na tom mechu další kytka a tak dál… Pod tenhle vodopád jsme mysleli, že dojdem… nestalo se, cesta dál než k řece nevedla. Tešim se až přijde den, kdy se naučim ostřit. (Nebo kdy se mi povede dostat písek z objektivu, aby to nedrhlo.) Krasavci. Netušim, co je to za rostlinu, ale je skvělá. Tahle fotka bude s příběhem.. Daleko od idylky. Měli jsme na výběr si ke konci výletu projít ještě jednu stezku, nebo se jít flákat k řece. Pár si nás řeklo, že se ještě projdem, sice byla značená, jako těžká, ale řekli jsme si, že co jsou dva kilometry, ať to bude jaký to bude. Tak jsme se dvě hodiny škrábali svahem po bahnitý stezce, kluzkejch kamenech, v dusnym vzduchu s aspoň 80 procentní vlhkostí, boty se nám zasekávaly o kořeny a liány, každou chvíli někdo padal, když se chtěl někdo přitáhnout nahoru, nebo zachytit při pádu tim, že se chytne kmene blízkýho stromu, buďto sáhl na nějaký slizký zviřátko (nevim, co to bylo a vědět to nechci), nebo skončil s rukou plnou trnů, protože takový mrchy tu stromy jsou. Do toho nás bodaly přerostlí ovádi a komáři, jedna holka si pak podvrtla kotník, když uklouzla na bahně (ano, je překvapující, že si tentokrát podvrtl kotník někdo jinej než já). No a když už člověk fakt hodně nemohl, uklouzl na bahnitym kořenu a skončil přímo v mravenčí dálnici. (jo, to jsem byla já)… A aby to opravdu stálo za to, nahoře nebylo vůůůůbec nic vidět, jen prostě v půlce začla stezka zase klesat. Chyběli jen hadi, pavouci a zkusit se oběsit na liáně. (Dva kilometry to nebyly (výškový skoro) a jeden chudák Mexičan s náma šel omylem v domnění, že jdem k tý řece.) Při posledních šesti kilometrech cesty na bus jsme chtěli nakecat těm flákačům od řeky, jak to bylo supr, ale ani na to už nebyla morálka, taky jsme byli tak špinaví a zničený, že by nám to ani nevěřili. Nedařilo se mi při cestě španělsky vysvětlit sousloví ‘stmelující momenty’, ale řikat si ‘vale la pena’ to docela nahradilo. Taky si rozšiřuju slovní zásobu o pojmy jako bolest (lehce naražeý ruky) a puchýře. Příště místo tenisek pohorky, no neni každej den posvícení, ale zbytek toho parku byl supr, na konci jsme jen vypadali trochu jak navrátivší se váleční veteráni. #zažítprales #kdyžnemůžeštakpřidej Prodej při cestě. Návrat na bus. Fotbalový hřiště místo náměstí. Kostel v čele náměstí (fotbalovýho hřiště) nechybí. Místní.
Den v národním parku Manuel Antonio – většina dne pozorování tropických druhů zvířat a rostlin a vylekávání se, když málem zakopnete na cestě o nečekanýho leguána. Chameleon Hodně drsnej pavouk Vážka Leguán Lenochod – ale v tom uzlu končetin se sotva pozná, která je která část těla Druhej drsnej pavouk Druhý největší hlodavec Kostariky Suchozemský tropický lesní krab <3 Spící opice nevimjakého druhu Funky tropická kobylka Tohle neni živý, jen rostlina Bazilišek Pózující leguán Prales Další leguán, tentokrát na pláži vedle pralesa Kdo by to byl řekl, že na krajích tropickýho pralesa žijou i srnky… Řikám, baví je pózovat V korunách stromů a palem Kamarádovi se nevyplatilo sahat na zajímavě vypadající ovoce Nad pralesem Tohohle a jemu podobný jsme potkali jen tak vedle cesty A pak jsme byli svědkem dramatický honičky mezi nima a timhle stvořením – kdo vyhrál nevíme, hodně rychle zmizeli hluboko v listí Takhle několik minut trčel a koukal, hlava nehybně na jednom místě a jen vlnil krkem (tělem). Mám ráda místní stromy. Další pózička Cesta pralesem Ostnatej kmen Strom uškrcenej liánou Ostny zespoda palmovýho listu Těchhletěch plná pláž Oranžový opičky, co nám cestou ven z pralesa lítaly nad hlavama. Rostlinný pozůstatky pěstování banánovníků před stavem vysoký ochrany v podobě NP. V deštnym pralese takový vedro a vlhko, že člověk cítí, jak se mu na kůži tvořej jednotlivý kapičky potu. Ostnatej/chlupatej kmen stromu. Taky místní, ikdyž to vypadá jak kdybych to bylo třeba od nás z chalupy. Tohle už mimo prales další den, minivýlet korytem řeky k minivodopádu.
101 Kam bus jede se ptát zásadně z venku, aby člověk neprošel čidlem a nemusel platit jizdný i když ani nenastoupí… learned the hard way – o tom byla ta hádka autobusákem – vůbec jsem nechápala co po mě chce, když mi to španělsky vysvětloval a nebyl ohledně toho zrovna milej. 102 Často neni poznat, kde končej hory a začínaj mraky. 103 Už tu zdravim pouličního košíkáře, jak kdyby to byl můj děda a to jsem kolem něj šla zatim jen dvakrát. 104 Na každym rohu se tu prodávaj losy do loterie. 105 Těm pár semaforům pro chodce, který v San José jsou, dost vtipně problikávaj končetiny. 106 Čekat na bus směrem ven z centra je jako promenáda, ty autobusy přibrzděj, aby si je člověk mohl prohlídnout, a když se jim líbí kam jedou, tak mávnou a oni často už s otevřenejma dvěřma přibrzděj, aby lidi naskočili. 107 Od dětí po starý si tu každej nosí k tašce/batohu ještě lunchbox. …americký flashbacky. 108 Všude krásný zahrady, ale všechno lemovaný žiletkovym drátem. 109 Je tu tak vlhkej vzduch, že mám obavu, že před odletem budu muset všechno sto let slunit, aby pak můj kufr neměl sto padesát kilo. 110 Ve druháku tu často lidi kreslej prvně v životě a učej se, jak se drží uhel… :// A na první hodině se kreslej jen rovný čáry a portréty do předkreslený normový mřížky. 111 Všichni tu posílaj hlasovky spíš než aby psali, i vyučující a tak. Taky pozoruju, že maj místní studenti často velkej problém psát slova i ve svým rodnym jazyce. 112 Máme společnou konverzaci vč. učitele na whatsappu na všech předmětech, i na kresbě. 113 Lidi prodávaj věci na ulici pořád všude, ale je to ilegální… Takže když viděj někoho z městský policie, berou nohy na ramena a divili byste se, že během pěti deseti vteřin komplet vyklidej celou ulici. 114 Všechny provozy ve východní části města se jmenujou del este. Od kostelů po benzínky. 115 Autobusový linky se tu sjížděj z různejch čtvrtí a postupně se připojujou na páteřní avenidu a všechny jedou do centra. Okružních linek je tu jen pár. 116 Potkala jsem velkou prodejnu čistě jen s autosedačkama. Už dvě, asi častá komodita na trhu. 117 Běžně pouliční bar s drobnym jídlem a pitím v garáži. 118 Casados – typický jídlo, fazole rýže maso salát, ozdobeno banánem. 119 Vymyslet, kterej plácek vypadá nejzpevněnějc a to asi bude zastávka autobusu. 120 Ráno v busu hraje radio se zprávama o tom, jak jsou Spojenejma státama vnímaný migranti z jihu jako vrazi a dealeři – to je pro místní motivační takhle po ránu. 121 Když lidi vystupujou z nacpanýho busu, tak nikdo nemůže na chvilku vystoupit aby jim uvolnil cestu, protože jsou ve dveřích počítadla a musel by pak při nástupu platit znova… 122 V některejch busech je kyblík jako odpadkovej koš. 123 Ateliér ve škole je většinou čekání na to, jestli se někomu načte nějaká stránka na webu… minimálně ve fázi analýz. Prý před timhle semestrem zaváděli novou a kvalitnější wifi – moc se jim to nepovedlo. 124 Musim tu přestat dělat dobrý skutky na ulici, jinak mi nic nezbyde… :( :( 125 Lol busy se tu předjížděj i v rámci stejný linky na stejný trase. 126 Baví mě si tu kupovat ovoce a zeleninu, u kterejch nevim ani jestli je to ovoce nebo zelenina a to někdy ani po tom, co to snim… Třeba to poslední bylo něco mezi ředkvickou a hruškou, ale mělo to pecku jako avokádo a vnitřek okolo pecky byl suchej a chlupatej… Hm. (update – manzana del agua) 127 Prvně v životě jsem si koupila avokádo. 128 V San José je všude hrozně moc veřejných parkovišť. Fakt Parqueo público na každym rohu. 129 Pevnej jar v kelímkach jak od Flóry, kde člověk jen nechává položenou houbičku, docela šikovný. 130 Angličtina, kterou tu lidi mluvěj, je většinou slovo od slova přeložená španělština. 131 Už podruhý jedu se stejnym autobusakem, co jede hrozně pomalu a je naštvanej vždycky, když ho jinej bus předjede. (už víckrát a pořád se to opakuje) 132 Minikrabíci v dirkach v písku a mini modrý medúzky vyplavený na břeh, co vypadaj jak kapsle s barvivem, co ž se trochu rozpustily. 133 Před chvílí tu jeden z našich exchange buddies vylezl jak opice na tak sedm metrů vysokou palmu, shodil dva čerstvý kokosy a jak křuply, tak jsme si z nich lili tu kokosovou vodu rovnou do pusy,… to jsem si přišla fakt absurdně tropicky 134 Dvě malý holčičky se klouzaj na zídce ve tvaru klouzačky, každá s velkym pytlem chipsů v náručí. Obecně tu chipsy čkolek sežene na každym rohu, a to myslim fakt úplně každym – často u několika stánků na jednom křížení ulic v centru. 135 Když člověka oslovujou v různých částech města dokola ti stejní žebráci. 136 Při nočním návratu z výletu bývá město o něco plnější policajtů, proto je víc překvapení, když první kterýho potkáme, je kamarád jednoho z našich exchange buddies… 137 Neni příjemnej pocit, když v noci čekáte na autobus a taxikáři vám zastavujou jen aby vám řekli, že to neni bezpečný a kamarádi, od kterejch se odpojujete protože bydlej v druhym městě se taky strachujou a ten bus pak nepřijede a musíte stejně jet drahym uberem přes půl města, protože pěšky by to nebylo bezpečný… 138 Když jezděj busy jednou za patnáct minut, ale zastaví vám až třetí, protože dva jsou moc plný… jak má pak člověk chodit včas…? (Tak ne, teda možná byly plný, ale taky jsem možná stála na místě, který považuje za zastávku jen část autobusáků a druhá část preferuje plácek o sto padesát metrů vedle… teď už chodim čekat tam.) 139 Paní co s sebou na vozíčku tahá velkou kyslíkovou bombu, na kterou je přímo napojená. 140 Píše se 19.2., den, kdy jsem někomu prvně poradila, kde tu něco najde… 141 Pračka co pere jen za studena, prací prášek se za ní musí oplachovat a máchat ručně a při ždimání v centrifúze odcestuje i o půl metru. 142 Obecně je tu cítit dost USA a vlastně mi to neni
1 Odlet a proces co tomu předchází, zvlášť když ho o den odložej, je docela vydatnej zážitek sám o sobě. 2 Vzlet jsem naprosto prospala, na pár vteřin mě vzbudilo, když to cuklo při rozjezdu, ale zas jsem usnula a probudila se až nad mrakama o nevimokolik pozdejc. (update: jsem tu tři týdny a zatím dost pravidelně dospávám posledních tipla bych tak poslední čtyři roky svého života.) 3 První vjem v Kostarice je hodinovej davovej chanting nějakýho místního sportovního týmu, co se akorát odněkud vrátil vedlejším letem, zatímco já čekám na kufry (a Vláďa, můj exhange buddy a jeho brácha na mě venku). 4 Dva dny předtim koupenej kufr nepřežil cestu. 5 Výbava od Vládi – m.j. lampička, křídy, skicák, pravítka, opalovací a poopalovací krémy, stan a hlavně šnorchlovací souprava. 6 První dva týdny budou v gated community, ale i k ní mám prý jezdit za tmy jenom uberem i ze zastávky nejbližšího busu. 7 Ráno slunce palmy a hlavně hory všude na obzoru – když jsem přiletěla, byla už tma, tak mě zvlášť ty hory dost udivily. 8 V San José překvapivě chladno. 9 Místní TZB! – elektrický vedení výraznym doplňkem každý ulice mimo nejužší centrum, bomby s plynem na balkónech a tak. 10 Houpačka místo lavičky na místní zastávce autobusu. 11 První dojmy – všechno dost dobře barevný. 12 Oběd u oblíbenejch babiček V a M. 13 Národnostní složení intercambia (Exchange studentů) – španělé, mexičani, pár němců, ale některý se španělskejma jménama, dvě holky z Asie, pár rakušanů a skupina francouzů, kteří jsou jasný na první pohled. 14 Z přednášky o bezpečnosti jsem nerozuměla ani slovo, jen několik infographics o tom, jak identifikovat charakter nosu a tvar obočí pachatele pro policejní popis. 15 Buddy: We respect the traffic lights here! (Dost významnym tónem, když jsem se jednou jala přecházet, protože jsem žádnej semafor neviděla – protože pro chodce tu většinou žádnej není, když maj auta červenou, mají-li tam vůbec semafor, má chodec zelenou) – obecně je ale ta jeho věta dost komická v kontextu místní dopravy. 16 Pán, od kterýho jsem na ulici kupovala ovoce a věděl že zas tolik nerozumim se hrozně hezky snažil abych věděla, že mi vrací správný množství peněz a nesnaží se mě obrat. Vůbec mi to tu v tomhle přijde dost férový, ale možná jen nevim, kdo mě kde natáh. 17 Svět kde se můžu živit banánama od rána do večera. 18 Jeden uber za druhym :/ – Až vychytám busy, asi jich bude míň, ale stejně je to nezvyk. 19 První den celej v mikine a už jsem spálená… 20 Spálená tak, že i paní v supermarketu mi radila, co s tim. (S krátkýho výletu na sopku do 3400 m n. m. – nejvejš, co jsem kdy byla. Faktor krému pod padesát tu člověk sotva sežene i v obchodech.) 21 Lidi se nevyhýbaj vpravo! 22 Fakulta pár domů od bordelu. 23 Streetfood je tu tvrdý, zelený, nezrale vypadající mango se solí a limetkou – když mi někdo dal ochutnat, byla jsem patřičně zaskočená, ale už jsem tomu přišla na chuť. 24 Na ananas se tu prý taky někdy dává sůl, aby z toho nebolel jazyk, což mě nikdy nenapadlo, že by mohlo fungovat, ještě jsem to nezkusila. 25 Na ulici všichni prodávaj ponožky, strašně dlouhý USB kabely a paradoxně docela často i kulichy. 26 Moje zatím nejoblíbenější věc na San José a asi většině Kostariky – Prakticky z každýho místa kdekoliv je tu vidět aspoň v nějakym směru na hory na horizontu, vážně prakticky všude. 27 Město dost vysoko, což je moc příjemný, protože je to relativně špinavý město dost vzdušný. 28 Vlnitý lavičky. 29 Místní dvě vysoký brutalistní budovy, co se čněj nad zbytek těch jedno, dvou, max třípodlažních domků. 30 Jedinej gotickej kostel v zemi, dlouho ruina, renovovanej 2006. 31 Když člověk musí pro vstup do země podepsat, že neveze zbraně, drogy, hodně alkoholu a víc než dvě kila sladkostí. 32 Cyklopolicie je tu dost populární. 33 Ciklovías v centru supr, ale moc lidí po nich nejezdí. 34 V praze si někdy odvykám aktivnějc užívat město, i kvůli nedostatku času, ale pak v zahraničí je člověk za funkční věci ve městě hrozně vděčnej. 35 Až na parter a možná 1.patro jsou domy v centru San José prázdný, je to centrum s velkou spadovou oblastí, ale bez rezidentů. 36 Za autobus jen jedna cena na jednu zastávku i na cestu z konečný na konečnou. 37 Kompost vedle běžejch odpadkových košů na ulici – ale asi to tak nebude ve většině čtvrtí. 38 První den školy – komplet každej roli papíru v ruce… asi jsem tu správně. 39 Jsem tu čtyři dny a už se docela těšim na déšť. (edit po třech týdnech – pořád nic, jen jednou pět minut krápání) 40 Nemaj tu adresy, jen očíslovaný ulice a pak babo raď, třetí dům od toho velkýho modrýho napravo… Můj Buddy když jel na Erasmus a dali mu tam papírek s jeho adresou, tak ani úplně nevěděl, co to je a k čemu to je a musel se ptát, taky třeba nemaj schránky na ulici, když chtěj něco poslat, musej na poštu, v reálu toho moc neposílaj. 41 Můj buddy se o mě hrozně stará, je to fajn takhle na začátku, zvlášť s přetrvávajícím zmatením ze španělštiny. 42 Zjištění že platanos nejsou banány, jako nás učili, ale řáděj se mezi zeleninu a jsou vevnitř oranžový. 43 Místní elektrický rozvody mě asi nikdy nepřestanou fascinovat. 44 Za oknem koupelny tu často šustěj palmový listy a já se vždycky těšim, že už konečně prší a ono pořád nic. 45 Ostatní erasmáci pořád jen sdílej fotky z barů, což mě moc nezajímá, to erasmáctví jsem ze sebe asi docela vybila už ve Finsku. 46 Bez whatsappu se tu nikdo ani nehne, často včetně prarodičů. 47 Ani s mejma 167 cm se mi nikdy nestane, že bych neviděla v davu, většina lidí je o hlavu menší… Obecně Evropani tu dost trčej. El muchacho alto/La muchacha alta je docela běžnej popis Vládi s Márií, který jsem tu vystřídala a lidi si zrovna nemůžou vzpomenout, jak se jmenovali. 48 Celá země funguje na cash – busy tu provozuje tisíc různejch dopravců a každýmu
Výlet na sopku Irazú dva dny po příletu – 3432 m n. m. — nejvejš, co jsem kdy byla. Překvapivě chladno, o to překvapivějc se člověk po pár hodinách vrátí úúúplně spálenej. Poučení – nic pod faktor padesát tu nefunguje a ani se skoro neprodává. Kartágo San José Východ slunce u mýho oblíbenýho domku, podle kterýho se jmenuje zastávka busu, odkud jsem jezdila prvních čtrnáct dní do školy – Casa Verde. Hlavně jak je napojenej na všechno, ikdyž to tady skoro každej dům. Santa Clara – výlet za krokodýlama a motýlama a tak. Vyhlídka Orosí – vypadá to na výlet do supr přírody, ale je to jen z parkový vyhlídky kus od Kartága – ale pro mě takový lákadlo, až se tu do přírody dostanu opravdu… Tohle je to městečko – Orosí, na který jsme o víkend předtim koukali z tý vyhlídky. Jacó – první výlet k moři – tady Atlantiku – z minulýho víkendu. Vylidněná pláž v nedělní podvečer. Odliv Odliv Směr z přímořskýho městečka nemusí být zdaleka tak atraktivní a flashy jako směr do něho. Kýč nakonec. Dobrou.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . za chůze :) . . . . . .
. . Tržiště ve starém městě, Jeruzalém. ..Chrám Božího hrobu, Jeruzalém . .. ..Tržiště ve starém městě, Jeuzalém.. Na vojně u zdi nářků, Jeruzalém. .U zdi nářků, Jeruzalém. .Výhled od zdi nářků, Jeruzalém. .Vlasteneckej jeřáb, Jeruzalém. .Staré město, Jeruzalém. ..Arménská čtvrť, Jeruzalém . . . .Staré město, Jeruzalém. … … .… … .. … Výhled na Olivovou horu, Jeruzalém. … .. Cestou na Olivovou horu, Jeruzalém. Všudypřítomný kočky. .. Výhled na Jeruzalém z Olivové hory. … .. .. Výhled od Káči ze střechy. Checkpoint mezi Izraelem a Palestinou, u Betléma. .. Hraniční zeď mezi Izraelem a Palestinou. Klimatizační jednotky na všech fasádách v zemi. Za hraničním přechodem, okraj Betléma. .. .Ohřev vody, okraj Betléma. Betlémský uličky. .. .. Cestou z Betléma do Hebronu. Obchod ševce na Hebronskym trřišti. Židovská část Hebronu. Sympaťáci, židovský osídlení v Hebronu. Město duchů, židovská část Hebronu. Zavřený původně arabský obchody. Nikde ani noha. Barikáda mezi židovskym osídlením a zbytkem arabského města, Hebron. Arabská část města, Hebron. Tržiště v Hebronu. Hebron. Jedinej most v Jeruzalémě. Iluzivní štít, Jeruzalém. V 5 ráno u Mrtvýho moře před výstupem na Masadu. Postupnej východ slunce cestou na Masadu. Východ slunce nad Mrtvym mořem cestou nahoru na Masadu. .. Shora z Masady. Masada. .. .. Modrá linie = hranice mezi původním a novym zdivem. Strážci Masady. Shora. .. Římské obléhací usídlení. Poušť všude okolo. .. .. .. .. .. .. .. .. .. Vyhlídka. .. .. Jediná oáza v dohledu. Pod Masadou. Vyhlídka na Mrtvý moře, venkovní teplota = 40 °C. .. .. .. Ráno u Galilejskýho jezera. .. .. Nejzelenější kousek Izraele, co jsme potkali, cestou od Galilejskýho jezera. Výhled do Sýrie, Golanské výšiny. Výlet na Golanských výšinách. .. .. .. Botanická sbírka, Golanské výšiny. … <3 přímo ze stromu!, Golanské výšiny. spousta koní, Golanské výšiny. .. .. .Lean on meee, Nazaret. .Podvečerní uličky Nazaretu. .. Stařičkej obchod s kořením, Nazaret. Ráno u Středozemního moře u Akka. .. .. .. .U tržiště v Akku. Uličky, Akko. .. Nástěnná sbírka, Akko. Na tržišti, Akko. Uličky, Akko. .. U majáku, Akko. Vývěsní tabule v Akku. Spousta těchhle čarovnejch stromů, Tel Aviv.. Brodíme se přednovoroční trhovou apokalypsou, Tel Aviv. Kam jinam s popelnicí plnou kytek, přednovoroční trhová apokalypsa v Tel Avivu. Tel Aviv. .. .. .. Začátek hipster čtvrti, Tel Aviv. V ulicích Tel Avivu. .. .. .. Tel Aviv – Yafo. Námi frekventovaná pláž v Yafu, Tel Avivu. .. Yafo. Foceno ze spacáku na kopečku v parku, kde jsme předposlední noc spali, Yafo. Dudci všude okolo!, Yafo. Staré přístavní město, Yafo. <3. Yafo. .. .. Největší synagoga v Tel Avivu. Všudypřítomnej bauhaus, Old city, Tel Aviv. Poslední noc na Ben Gurion letiště, Tel Aviv. .. .. .
Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly Sv. Ignác z Loyoly u parašutistů (sv. Cyril a Metoděj) u parašutistů (sv. Cyril a Metoděj) u parašutistů (sv. Cyril a Metoděj) u parašutistů (sv. Cyril a Metoděj) u parašutistů (sv. Cyril a Metoděj) od sv. Václana na Zderaze Emauzy I. Emauzy II
Kaple Sv. Jáchyma, Panská skála, výrobna vitráží a tak…. . TAHLE JARNÍ ZELENÁ JE PROSTĚ KRÁSNÁ! . . KAPLE SV. JÁCHYMA POBLÍŽ LOBENDAVY . . . . . NA KŮRU . . . . . . . . . . . SVĚTELNEJ KROKODÝL (A LASEROVEJ MĚŘÁK V ROHU) . . PRASKÁ POD TÍHOU SVĚTA . . . . . . . . . . . . . . Z OKNA CHALUPY . . . . . SHOWROOM FIRMY MELTZER – VÝSTAVNÍ VĚŽ Z ROKU 1893 U VÝROBNY VITRÁŽÍ – OKROUHLÁ U NOVÉHO BORU . . POSAĎ SE K NÁM, NECHÁME TĚ VYMLUVIT… . . PANSKÁ SKÁLA . . . . . KOUSEK NA SEVER A UŽ LOUKY PAMPELIŠEK MÍSTO POLÍ ŘEPKY. . . ČEDIČ UMÍ KOUZLIT . . . . . SOPEČNÁ KRAJINA
. . . . . King’s Cathedral . . . . . . . . . . . . . . . . . William Stone building – nejvyšší budova bez základů – bylo to stavební omezení, aby nešli moc vysoko, přechytračili je osmi patrama . . . . . King’s Cathedral . . . . . Bětčina ulice . . největší britská rebélie – stavit sněhuláky na trávnících, na který se nesmí – tady na hlavním dvoře Peterhousu před kaplí . . King’s College . . John’s College . . . . . . . . knihovna u Gringotů . . knihovna u Gringotů . . knihovna u Gringotů . . jmelí . . hořící heře . . . . . . . . . . . . . . pozůstatky studentskejch rebélií . . černá tráva . . . . . Stirlingova knihovna historie . . Stirlingova knihovna historie . . . . . . . . . . . Zadní vstup do Peterhousu . . Peterhouse . . . . . Trinity Hall College . . Jesus College . . Jesus College . . Jesus College . . Jesus College . . LGBTQ History Month na Jesus College . . Jesus College . . Jesus College . . .
(…lehce bahnitej odpolední výlet z Karlštejna náhodnou oklikou k Velký Americe, lomu politických vězňů, lomu Mexiko, Kanadě, Malý Americe a jinudy zas zpátky na vlak…) neuron 1 neuron 2 utíkala a utíkala, ale jakmile viděla foťák, tak pět minut pózovala velká amerika dno velký ameriky velká amerika velká amerika fejkový hory a duny a tak klasická.) fejkový hory a duny a tak velká amerika velká amerika fejkový hory a duny a tak bezhlavci kdyby si někdo toho lomu nevšiml, nebo se rozhodl jít právě skrz tohle křoví death valley! lom politických vězňů/mexiko — doplazily jsme se až na hranu a ten pohled stál za to… lom politických vězňů/mexiko a pod tim propast lom politických vězňů/mexiko lom politických vězňů/mexiko attenboroughové zkoumaj krajinu nad propastí kamuflážník ty obří čísla jsou v tý krajině hrozně podivně nepatřičný, ale zároveň fakt dobrý zábava do vlaku :-) a druhou stranou zpátky
https://vimeo.com/237307912 https://vimeo.com/237308683 https://vimeo.com/237308521
bohužel se mi už v půlce cesty rozbil foťák, takže fotky jsou jen z prvních čtyřiceti kilometrů z Prášil po Knížecí pláně
Zas budu občas psát. Ve Finsku jsem poprvý něco veřejně psala a dávala to sem. Psala jsem se záminkou, byla jsem v cizině, bylo to tam zajímavý a lidem doma neznámý, tak jsem o tom chtěla dávat vědět. Akorát že jsem v reálu nepsala o nějakejch supr zajímavejch věcech, ale víceméně mi to dalo možnost vyjadřovat se k úplně normálním dennodenním věcem, akorát zasazenejm do cizího prostředí. No a tim že jsem se vrátila, jsem ztratila tu záminku proč psát a hlavně proč by to měl někdo chtít číst, když jsou v Praze všichni ve stejnym prostředí jako já. Ale nedávno jsem zjistila, že mi to psaní docela chybí, a že si různý věci formuluju v hlavě do takovýhle textový podoby, nebo si to třeba někam i napíšu, ale už to pak nedopisuju a nikam nepublikuju a sama už si to pak taky moc nečtu. Tak jsem si řekla, že sem zas začnu občas něco psát, když budu mít pocit, že mám trošku o čem, a třeba si v tom někdy někdo i rád počte. Našla jsem i pár takovejch drobnejch textovejch záznamů eště z loňska z Rovaniemi, co mi ale nezapadaly do toho původního fotko-blogovýho formátu, tak je sem taky dám. Začnu teda několika takovejma krátkejma útržkama toho, co jsem porůznu našla ještě z loňska, nebo co jsem si někam zapsala v posledních měsících. 27.11.2014, Rovaniemi – Barva (Šla jsem do školy, viděla jsem krásnou barvu, kterou jsem si chtěla zaznamenat a pamatovat, ale neměla jsem po ruce žádný pastelky nebo nic barevnýho, tak jsem si jí pak ve škole popsala textově – a jsem docela mile potěšená, že si tu scénu i teď po roce dost přesně vybavuju, tak to asi fungovalo… tady je to přepsaný z papíru.) “Nemám u sebe žádnou barvu, ale chtěla jsem to zaznamenat. Po ránu (po jedenáctý) byla všude ve vzduchu zmrzlá mlha. Za ní bylo asi jasno, protože skrz ten opar prosvítalo slunce; teda ne paprsky, vlastně ani ne moc světla, spíš jen ta barva. Jinak bylo skoro všechno ve stínu, takže zbarvený do tý typický modrý barvy. Jen dneska byla ta modrá prozářená tim mlhou tlumenym světlem. Byla to hlavně oranžová, sytě, ale ta mlha z toho dělala víc pastelovou. Občas se zdálo, že víc do růžova, občas spíš do meruňkova, k tomu se přidalo spektrum šedejch, hnědejch a okrovejch na silnici a cykloztezkochodníku. A pak ještě tmavá modrá vodní hladiny s oranžovejma odrazama tam, kde nebyl led a sníh. Takže tak. To byla cesta do školy 27. listopadu 2014.” 10.12.2014, Rovaniemi – Modlitba ke slunci (Další rok stará věc částečně přepsaná z papíru z doby, kdy bylo přes dvacet hodin tmy denně a pořád zataženo a ten den skoro po měsíci asi na pět minut vykouklo slunce, všichni na ulici se zastavili, otočili se tváří směrem k tomu slunci a kamkoli měli namířeno, bylo to všem jedno a prostě si pár minut užívali, že je světlo a barevno. Nejlepší na tom bylo, jak krásně kolektivní ta situace byla – zaprvý to byli všichni cizí lidi, kteří ale úplně stejně silně prožívali takovouhle maličkost a zadruhý bylo zajímavý tušit, že se takhle zastavili pravděpodobně všichni ve městě s aspoň minimálním výhledem.) Ten moment, když vyjde slunce a všechno se zastaví, je to jako výhled z výšky – jen ne tolik adrenalinu, ale silnější v tom, jak zdánlivě bezvýznamný to je. V ten moment mi to přišlo vzácnější, než polární záře – jít ze školy s polární září nad hlavou je neuvěřitelný, ale vidět slunce po takový době, když ho člověk nečeká… Člověk jede šedou… nejde, plave… (Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem se deset minut předtim zas hrozně rozmázla na kole na ledu a s foťákem přes rameno. :D ) a pak najednou barva – ne vykouklá z rohu, ale zas je to jako skok do bazénu. Oranžová, růžová, žlutá, červená, škála modrý, fialový. A lidi to cejtěj, cejtěj to hned, ikdyž v týhle roční době ani nehřeje, stejně je to cejtiit na kůži obličeje, je to cítit i přes víčka. Najednou se všichni zastavili, ztichli – každej tam byl sám, sám se sebou, ale všichni na tom mostě, kde jsem byla já a v okolních ulicích. Přišlo mi to, jako taková modlitba, u tý jsou taky všichni v jeden moment na jednom místě, třeba v kostele, ale když se modlej, tak je tam v tu chvíli každej víc sám se sebou, než s ostatníma. Na lidi okolo se nikdo moc nekoukal, neusmíval, neřešil je, ale vzájemnost a společnost toho momentu byla hrozně silně cítit. 14.12.2014, Rovaniemi – Vnímavost (Tohle je taky loňský a taky částečně přepsaný z papíru.) Jeli jsme ráno na kole s kamarádem do kostela, on protože je věřící, já protože mám ráda občas vstát mnohem dřív, než bych běžně vstala a s takovym napůl svátečním pocitem někam eště úplně klidnym, zamlženym a tichym ránu jít/jet, moc nemluvit, spíš mít chvíli si tak popřemejšlet. Taky jsem byla zvědavá, jak zní a vypadá mše ve finštině. Už jsme tam takhle šli podruhý. Teda já, on tam chodil častějc. Na mši se toho moc nenamluví, já věřící nejsem, ale i pro mě je ze zvyku od mala mše sváteční. Každopádně se s těma okolo moc nekomunikuje, každej si tam v klidu sám přemejšlí, je tam ze svýho důvodu, s těma okolo si vymění pár letmejch pohledů, posunků, i s těma co zná. A jak je běžný, ke konci mše, obcházela lidi paní s košíčkem na dobrovolný příspěvky, kam každej hodil ňákou minci. Posledně jsem u sebe žádnou neměla, teďkon napodruhý jsem si taky zapomněla ňákou vzít, tak jsem si jen tak letmo sáhla do kapsy, jestli u sebe přecjen nějakou nemám. Jak jsme celou tu dobu přes hodinu neřekli ani slovo, tak mě vůbec nenapadlo, že mě ten kamarád vnímá, když po chvilince z ničeho nic naznačil, aniž by se na mě předtim reálně podíval, ať nastavim ruku a na můj nechápavej pohled mi s pobízejícím výrazem dal do ruky jednu minci a zas se otočil ke čtení nebo zpěvu nebo co se zrovna
Zadání – 1. fáze – prostorová hra na sestavu objemů/pokojů se spoustou pravidel na vzájemný přesahy, průchodnost, proporce, atd., … a 2.fáze – z týhle abstraktní prostorový sestavy udělat obytnej dům.
. Fotograf u kaple ticha v nejrušnější části Helsinek A photographer at the chapel of silence in the busiest part of Helsinki . . . Dva ze sloupů v čele katedrály Two of the columns at the front of the cathedral . . . Blížili jsme se k moři a já slyšela normální hukot vln, když jsme došli blíž, zjistila jsem, že se na hladině nehýbe ani kapka vody, a to co jsem slyšela byl jen vítr. Prvně jsem viděla moře zamrzlý a přišlo mi to ohromně působivý. Chtěla bych vědět, jakej je to pocit jít po takovym moři třeba deset kilometrů od břehu doprostřed ničeho, ale úplně klidnýho ničeho bez vln, jen se silnym studenym větrem, ale ten k moři asi patří vždycky. Když člověk ztroskotá na opuštěnym ostrově, tak se prostě sebere a dojde zas pěšky domů. . We were getting closer to the sea and I heard the rambling waves, when we got closer I realized, there was no movement what so ever on the surface of the sea, that what I heard was just wind. It was the first time I’ve seen the sea frozen and I found it overwhelmingly impressing. I would like to know what it feels like to go maybe ten kilometres from the shore into the middle of nothing, but a really calm nothing, just with the strong wind, which I suppose goes with the sea every time. When you end up on an abandoned island, you just pick up and walk home. . . . Bílá na finský vlajce symbolizuje sníh, modrá prý jezera, pro mě je v tý modrý ale každej zimní stín týhle země. Tam na severu tomu říkají ‚modrý moment‘. Trvá pár desítek minut před každym západem slunce, kdy se postupně vytrácí oranžová od slunce a před tmou na chvíli zbyde jen tahle intenzivní modrá, co se odráží ve všudypřítomnym sněhu. . The white on the Finnish flag symbolizes the snow, the blue is supposed to be the lakes, for me there are all o the winter shadows in the blue. Up in the north they call it the ‘blue moment’. It lasts a few tens of minutes just before each sunset and before the darkness, there is a few moments just filled with this intense blue that reflects in the snow all around. . . . Malá kaple se hřbitovem na konci Evropy A little chapel with a graveyard at the very end of Europe . . . Sochy kážou pozdně letním Helsinkám, když vysvítá slunce po bouřce. Statues preaching to the late summer Helsinki, once the sun returns after a storm. . . . Den kdy po drobný oblevě vypadal led na řece jako spod mikroskopu. A day ofter a little rise in temperature, the ice on the river looked like from a microscope. . . . V poledne jsme byli na hoře, do tří hodin pod ní, scházeli jsme vlastně stejně rychle, jako slunce zapadalo. Dole už byla tma. At noon we were at the top of the mountain, by 3pm we were back down, we were walking down in the same speed as the sun was setting, it was already dark at the bottom. . . . Bydlet v těchhle končinách musí být hroznej boj, ani ne tak se zimou, ale s tím, jak málo lidí, co ještě nezmizeli jižně do měst, je okolo. Maj to ale aspoň částečně vykoupený krásou krajiny. Living in these far lands must be a big fight, not with the cold, but with the fact of how many people that haven’t already left for the cities, are stll around. Though it is well payed for in the beauty all around. . . . Šla jsem v listopadu kolem jedný louže – tak jsem jí zvedla a vzala si jí s sebou. In november, I passed by a puddle of water – so I picked it up and took it with me. . . . Když se to tříštilo, znělo to jako sklo, i to tak vypadalo. Byl to led a mně nikdy předtím nebyla taková zima na prsty u nohou. When it shattered, it sounded like glass, it even looked like that. It was ice and my toes have never been so cold. . . . “Tady si sice budu těžko zvykat na to, jak je všechno placatý, ale nebe je tu pak zase úplně magicky obrovský.” “It’s going to be hard getting used to how flat everything around is, but then it leaves the sky magicly giant.” . . . Kampin kappeli The Kamppi chapel . . . Jen co padla mlha v silnym mrazu, horizontálně to rozdělilo svět na dva. Once the mist fell in such cold, it horizontaly separated the world in two. . . . Poslední zbytky jarních nocí, který je opravdu snadný zaspat. Vlastně podobně jako v prosinci, kdy si člověk o víkendu přispal a budil se po poledni s tím, že už mu ten den zbývá jen půlhodina světla a obědvalo se už za černočerný tmy. It’s really easy to sleep through the last remnants of the spring nights. It’s similas as in december, when you sleep in during the weekend and you wake up a bit after noon with the fact that there is just a half hour of light remaining that day. We had lunch in complete dark. . . . Moment, kdy se veškerá barva ze země zvedla až do vršků hor. A moment when all the color rose into the mountain tops. . . . Věc, o který jsem věděla, že existuje, ale nikdy jsem si nemyslela, že jí uvidim. A thing I knew existed, but one I never thought I’d see. . . . Tam, kde už neroste o nic víc než na poušti. Jen je to po většinu roku poušť pokrytá sněhem. There where grows
An animated “documentary” of the 9 month I spent in Rovaniemi, the capital city of Lapland located on the arctic circle in northern Finland. The animation was made as a part of a video expression course at the University of Lapland in Rovaniemi. Music: “History’s Door” by Husky
Málo co mi v poslední době udělalo takovou radost, jako včera tři noční hodiny strávený v lese mezi východem a západem slunce, zvlášť po několika propršenejch dnech. Před jedenáctou jsem z vyhlídky stihla západ, pak z vyšší vyhlídky mraky červánků a pak jsem se ještě ňákou dobu toulala mlhou po lese a bylo tam krásně. Kameny, co jsem tam v říjnu vyskládala tam jsou pořád úplně nehnutý :)
Zas z mýho okna, myslela jsem, že ta poslední nevyšla, tak mám drhou podobnou, jen se sluncem někde jinde.
Architectural tradition in the Finnish Nordic landscape today by Sára Roeselová at the University of Lapland 2015, Rovaniemi Preface This essay is a result and a viewpoint of one individual who has had a chance to spend several months in Rovaniemi, a city marking the southern border of Finnish Lapland. Coming to live in a rather small city so far in the north, from the Central European perspective, opens up a new way of thinking about the living environment. In this case, it opened up a window into thinking about the purposes architecture should have and what functions it should serve. More than that, it started a thought process about the impact architecture has on a person and vice versa. As this topic is written about from the standpoint of an individual human being, the main focus of it will be it a familiar scale, a single person’s interaction with small scale architecture. Regarding Finnish architecture, there is a lot to be written about, moreover, there has already been a lot written. Having that in mind, this text does not go straight in those already familiar directions, but it combines, not solely for the lack of relevant literature, different views on a certain landscape and architectural environment. When one thinks of Finland, they think of a calm natural landscape that gets very close to feeling limitless. We also think of large and heavy bodies of water lacking a lot of energetic movement, laying in the landscape with a quiet and majestic strength of a very present yet hidden energy. Being present at a lakeside means being present at the edge of a, visually very open and continuous, space filled with light. In contrast with that, there are the endless forests. Considering how flat most of Finland is, the presence in such forest can make one feel lost or closed off, even while being in this limitless and physically open space. There is a whole scale of positive feelings forests awake in people, although when it is a foreign forest, much of the comfort and enjoyment comes from knowing that this continuous maze has an end in reach. Once a person reaches that edge between a forest and an open space, they can choose to prolong their time spent inside the forest labyrinth where one cannot see clearly very far, but with the knowledge of a way out. The initial meaning behind spending time in this landscape comes from the excitement of discovery. Unfortunately this meaning isn’t one that can be kept alive constantly over a longer period of time. Of course the sense of discovery is maybe the main motivation behind the need of travel, but an essential part of that is also coming back home, where a person spends a majority of their time after all. That is where the second meaning comes in. The reason a person comes back into a space is the feeling of positive familiarity which goes hand in hand with an ever deepening sense of understanding and knowledge of the space. The process of familiarizing a foreign environment is where architecture finally comes in. That is the perspective from which this essay is written, the scale of an individual encountering a natural landscape and making it their own as a living space outside of their home. Now there comes the question of, where does the architectural historical tradition fit into this topic. After spending some time in a foreign country, you start to get curious and ask about things. In this case, it was the questions about local terms for things with a significance to me that led me to trying to find more about them. These things I am speaking about are represented by the small architecture I naturally came in contact with within the very first few days of my time here. It is the small architecture and the natural landscape through which this new country got introduced to me and it was nothing less than these spaces that lined my own process of familiarization and adaptation into the before foreign space. I found that the term “kota” has been around for centuries and the same goes for many other terms. I started noticing the similarities in ground plans and organization of different types of small scale simple architecture and that process inevitably led to the past, where all of the traditions have their roots. Because there is a significant focus on the interaction between architecture and a person, a lot of what is written in this text, mainly in the last chapters, is inspired by the writings of Juhani Pallasmaa, an architect and a theoretician of art and architecture of this time. Environment Following the lines of the introduction comes a brief specification of the spoken environment including a small comparison of the situation of living in a big city of Central Europe with the situation of living in, population wise, a smaller scale city or a town in the Nordic environment being represented by the area starting with the city of Rovaniemi and going north. Comparing to living in a city of a million-plus inhabitants, nature and landscape plays a much more significant role here in Finland. If we compare the urban area of a metropolitan city to the urban environment of Rovaniemi, we find that the term “urban” has two very different meanings. Though it is probably not about the meaning, but the scale on which this term is played out. If we were to consider a city as a palette of one color, let’s say blue, and we were to mix in a bit of a different color, let’s say yellow, for every sign of nature present in the city, we would, in the end, come up with two significantly differing tones from the same scale. For a large European metropolitan city, in many cases, the result would be some tone
Konečně jsem se tu dostala k funkčnímu scanneru a naskenovala fotku z loňskýho podzima. Fotit to začlo někdy na podzim, nevim jestli září nebo říjen, podle vejšky slunce bych to tipla spíš na to září, sundala jsem to pak tak v půlce prosince (slunce z tý doby už na tý fotce ani neni). Jsem ráda a překvapená, že z toho vůbec něco vyšlo, jelikož se mi u ten scanner u skenování třikrát zasekl, takže jsem si myslela, že je to už osvícený k nepoznání, ale dnešní objev toho, že tam přecjen něco zbylo, mě potěšil. Tak tady. Ještě bude někdy v květnu jedna, kterou už mám přilepenou na okně asi měsíc.
Život posledních týdnů na řece a ve městě. obleva
Včera večer jsme tři hodiny trávili bobováním na lakovanejch kartonech, co jsme si tak trochu vypůjčili poblíž kolejí. Šli jsme bobovat na fotbalový hřiště – vedle něho je asi deset metrů dlouhej kopeček, jelikož je ale namrzlo, tak se z nás staly živý curlingový kameny a s timhle minirozjezdem jsme vždycky přefrčeli celý to fotbalový hřiště našíř. A tohle jsme měli nad hlavou. O to nejlepší jsem sice přišla, ale stejně to bylo po dlouhý době fakt hezký. Prý byla vidět záře až ze Skotska. A jelikož jsme našli karton velkej 2×2 metry, půjdem asi brzo zas a třeba ještě někdy i se září. Měla jsem zrovna včera štěstí, že jsem si akorát půjčila stativ ze školy, tak se hodil.
Pláž v Nallikari v Oulu – ten kouzelnej ze všech stran otevřenej a přitom závětří skýtající maják. z exkurze do Oulu ve Finsku klasika něčí náhodná bunda na věšáku medvěd v muzeu jaro včera cestou do obchodu v Rovaniemi dlouhý severský stíny, ale už kratší než byly ten beton co jsem zjistila že je ve skutečnosti led až když začal tát Rovaniemi z vyhlídky oheň na sněhu long time no see tentokrát aktivní králík na konec :)
Nějakou dobu, docela dlouhou dobu, jsem sem nic nenapsala. Při všem co se dělo jsem na to neměla myšlenky a když se všechno dodělo, tak mi to přestalo připadat důležitý. Taky jsem poslední dva měsíce ve frekvenci dvou až tří týdnů pendlovala z jedný země do druhý mezi Rovaniemi a Prahou s několika nocema strávenýma na helsinkském letišti, nádraží, nebo ve vlaku. Vlastně jsem poslední dva měsíce neměla vůbec žádnou rutinu, resp. vždycky když jsem v jedný zemi zapustila zas trošku kořeny, hned jsem se musela zvednout a odletět do tý druhý. Ale teď už jsem zase tady v Rovaniemi, jsem tu už přes týden a vrací se mi pocit, že jsem tu dlouhodobě a zase tu zajíždim do svejch rytmů místní, oproti Praze asi prostší, existence. Zas mi dochází, jak omezenej počet míst a činností ke trávení času v tomhle městě je a jsem momentálně jedna z mála, který tuhle jednoduchost oceňujou. Ti co jsou tu teprv od ledna jsou pořád v rozpoložení plnym nadšení ze všeho, pořád tu to objevujou, těch se to tak moc netýká, všechno je tu pro ně nový. Za to ti, co už jsou tu od srpna/září se začínaj pomalu ale jistě nudit a nemaj dost peněz na to, aby tu aktivně procestovávali veškerý okolí, protože všechno zajímavý okolí není vlastně úplně okolo, ale dost daleko a často v eště dražších okolních zemích. Já jsem momentálně ráda, že jsem už týden na jednom místě a mám jenom jednu časovou linku každýho kde, kterou musim vymejšlet, což vlastně není tak těžký. Mám sice dva měsíce školy a dalších věcí na dohánění, ale do každýho dne se toho prostě poskládá jen určitý množství a když mám být na dvou místech najednou, tak si prostě vyberu to důležitější a ňák to docela funguje. Taky mi zas takový různý místní drobnosti začínaj připadat zajímavější, tak jsem si řikala, že se tu o nich vám/sobě trochu rozepíšu. K tomu dohánění – konečně tu začínám místní předměty, tak jsem si řikala, že o nich taky trošku povim. Jelikož už jsem tu byla v listopadu celkem zběhlá, zařídila jsem si i ňáký předměty vedený pro finskou většinu, jo, jsem na takovejch předmětech jediná cizinka a ano, všechno je ve finštině, ale učitelé jsou vstřícný, tak to celkem funguje. Jeden z těhle předmětů je video, ňáká teorie byla ve finštině, z toho ještě moc nemam a budu to nahrazovat konzultacema. Zbytek je ale točení krátkejch filmů s čimž taky konečně brzo začnu. Tam už je všem jazyk šumafuk. Na druhym z těhle předmětů musim teď během dvou týdnů dát dohromady hodinu a půl dlouhej workshop pojící se s jednou z výstav v galerii místního kulturního centra a pak jich několik s různejma skupinama z veřejnosti odvést. Byla jsem k tomu skeptická, ale zatím se nápady rýsujou docela dobře, tak myslim, že když to postavim ňák funkčně, mohla by to být i docela fajn část školní práce. Třetí věc ve finštině mi ve čtvrtek začne, je to kresba a malba, resp. piiruustus ja maalaus, tam jediná cizinka naštěstí nejsem. Pak tu mám zas fotku a dělání výtvarný deníkový knihy a tak, co jsem měla i minulej semestr. K tomu píšu esej o historii finský architektury. Zbytek věcí co mám udělat si teď nepamatuju, je toho dost. Ještě drobná historka z letu sem: Seděla jsem v polospánku a s hudbou v uších v letadlě a čekala jsem až zastavíme u gatu, koukla jsem kolem sebe a uviděla, že se z těch otrávenejch obličejů najednou všichni strašně smějou, tak jsem si vyndala sluchátka a uslyšla naprosto vysmátou letušku, která už se očividně poněkolikátý snažila do rozhlasu odřikat tu doletovou průpovídku a pásech dokud letadlo zcela nezastaví, kouření a nebezpečí padajících zavazadel z přihrádek nad hlavama. Po dalších třech pokusech byla odmlka, pak už jenom smích, pak zas odmlka a pak to za ní k všeobecnýmu pobavení dořekl letušák, kterej se taky rozesmál a musel si dát pauzičku než to začal celý opakovat ve finštině. Nakonec nám popřál good night a hyvää yötä, všichni jim se smíchem zatleskali za tu snahu a mohlo se vystupovat. Nejsou to roboti! Kdo by to byl čekal… A jak to tu teď z kraje jara vypadá? První den po návratu byla pořádná vánice, což se v tomhle prakticky bezvětrnym městě často neděje. Taky proto jsem si teprv teď všimla, že při silnym větru tu jeden z mostů zpívá, a to ne že tak, že vyluzuje náhodný zvuky, ale fakt silný a čistý tóny. Když po tom mostě člověk jde ve vánici, je úplně omrzlej, všude to klouže, do obličeje ho bodaj ledový jehličky, je fakt hezký to poslouchat. Pak ale přišlo několik dnů nádhery. Přes den trochu nad nulou se sluníčkem, takže se dá ven na chvíli i jen ve svetru, třeba si ve svetru zaběžkovat a cejtit ten profukující vítr. Taky jsem po dlouhý době vytáhla sluneční brejle, ale v kombinaci s kulichem, šálou a tak mi pořád padaly z hlavy a už nemaj jedno sklo. V noci ale pořád dost silně mrzne, takže se město proměnilo v jednu velkou klouzačku, resp. po ránu klouzačku, odpoledně rybník, protože je to tu dost placka a voda moc nikam neodtejká. Taky jak postupně odtává sníh, objevujou se pod nim vrztvy ledu v barvě betonu, až dneska jsem zjistila, že jsou místa, kde to jako chodník vypadá, ale ten je ve skutečnosti o půl metru níž. Obecně jsme tu co do vejšky pohledu klesli už aspoň o třicet, čtyřicet i padesát centimetrů a ještě jednou tolik přijde. Všechno je najednou mnohem vejš, stejně tak jako toho v prosinci a lednu strašně moc zmizelo. Třeba na dvoře se nám už začínaj objevovat lavičky, tak jsme jednu vykopali a už jí máme šlohlou na poslední dobou celkem často prosluněnym balkóně. Taky se mi stejskalo po ohníh ve sněhu na kopci. Včera jsme tam jeden rozdělali a pak jsme si za pár hodin všimli, že to pod nim roztálo půl metru ledu až na zem. Taky jsem včera zas po několika měsících viděla polární záři. Pravděpodobně taky jednu z posledních, co kdy uvidim, protože polární den se nekompromisně blíží (nestěžuju si, to ani trošku, ale ta dlouhá tma mi taky bude chybět). Další takovou severskou radostí je plavání v díře v ledu v zamrzlý řece. Je
p.s.: Všechno to mělo nádherný barvy, ale ňák mi to zrovna víc fungovalo v čb. Dobrou noc.
Tak píšu ještě jednou před Vánocema. Je čtvrt na dvě, slunce zapadá za pět minut, ale on to vlastně není rozdíl – dvacet minut po východu už to vypadá úplně stejně jako dvacet minut po západu – tmavá šedá se sněhem na zemi, mlhou a modře šedym nebem. K tomuhle tématu – před pár dny jsem si všimla, že máme ve školní studovně zevnitř u střešních oken zářivě bílý světla, asi aby to navozovalo pocit, že je venku den, když se člověk učí. Musim ale říct, že to celkem funguje a pocitově je to sympatičtější, než kdyby to tam nebylo. Taky přišla fakt divná obleva – nasněžilo, roztálo, zmrzlo – spoň desetkrát dokola. Výsledek je takovej, že byly všude po městě bazény vody, hlavně na travnatejch plochách se stromama – no a pak těch klidně třicet cenťáků vody zamrzlo, takže byly i dvacetimetrový ledový plochy, ze kterejch všude trčely kmeny stromů. Taky už tu mám uzavřenej semestr, což je fajn. Měli jsme spoustu kritik po výstavě a jinejch klauzurách – jeden náš učitel nás tam pravidelně držel spousty hodin, jednou to bylo místo dvou hodin osm, napodruhý aspoň přinesl víno. J Ten den jsme měli začínat po pátý, začli jsme před sedmou a místo konce v půl desátý nás až v půl jedný ráno přišla s dvouseteurovou pokutou vykopnout policie, že jsme tim setrváním přes půlnoc spustili alarm. Pak se hodinu brodit mokrym sněhem v chumelenici, sauna už zavřená, ale zas jít po dlouhym mostě přes řeku a mít to na straně lemovaný duhou z polární záře přes celou oblohu… nestěžuju si. Taky to bylo poprvý, co jsem něco reálně vystavovala jako umění. Jsem tu totiž víc ve Fine Arts, než Art Education, nebo aspoň v některejch předmětech… bylo to fajn, výstava celkově povedená, práce s odezvou, ikdyž nevim, jestli je to úplně čistě pro mě. Taky se to tu v posledních několika dnech strašně vyprázdnilo. Jak všichni bydlíme na jednom místě, je hrozně cejtit, když někdo odjede, zvlášť, když je to několik lidí každej den a všechno sousedi. S každym dalšim odjezdem kamarádů měla ta kolej atmosféru ostrova, ze kterýho postupně skáčou lidi do moře a ty ostatní tam zůstávaj jak trosečníci. Je to zvláštní. Na druhou stranu bylo těch pár dní fakt pěknejch. Nebylo třeba nějakejch obřích loučeních – ikdyž ty teda taky byly, ale třeba jeden večer spontánního kolektivního zpívání, kde se sešlo přesně tech patnáct dvacet lidí, co tam ještě zbyli, do posledního ti, ke kterejm jsem tu měla blízko. Dneska nás tim letadlem z Rovaniemi do Helsinek letí osmnáct společně, ta kolej už musí být fakt prázdná. (Společnýho minibusovýho taxíka jsme za sto euro dohromady platili hrstma drobáků, taxikář měl radost. :D ) Co teprv pak pro těch asi deset lidí, co tam trávěj i Vánoce. Takže jo, plakalo se, loučilo se, sentimentálnit tu o tom budu jenom trošku, přecjen je to pro mě jiný, protože se loučim jenom s lidma, a to jen některejma, pár se jich po Vánocích vrací, ale nemusim se loučit ani s místama, prostředím, atmosférou, barvou místního slunce a tak… Každopádně jsem nečekala, jak krásně kompaktní rodina se tu okolo mě vytvoří. Měla jsem velký štěstí na spolubydlící a na to, že jsme na tom kolejním bytě měli neuvěřitelně domácí atmosféru. Mám to tu/tam ráda s jsem strašně vděčná za to, v jaký atmosféře jsem tu mohla být. Těch pár lidí bylo fakt jak sourozenci a další členi rodiny, to se asi na erasmech ne vždycky povede, tohle ale bylo supr. Jsou to lidi, se kterejma to bude pořád stejný, když je uvidim třeba až za rok. Mám teď trochu pocit, že po Vánocích, až přijede novejch osmdesát nadšenců, spíš se před nima budu schovávat v igloo na zahradě…. :D ale třeba budou taky tak vpohodě, jako ten kolektiv tenhle semestr. Je to zvláštní, ale ani snad s nikym v čechách, jsem nikdy netrávila tolik času za pár měsíců, jako s těma tady. Všechno se děje úplně jinak, když s lidma trávíte každej den skoro celej, nebo minimálně několik hodin. Komunikace funguje rychle, když se lidi pohádaj, rychlejc jsou zase vpohodě, a jak je to jen dočasný, tak se komunikuje obecně mnohem snáz a otevřenějc, je to osvěžující a doufám, že si s sebou tenhle způsob komunikace vemu domů. A jelikož jsem prolezla i druhou, závěrečnou, zkouškou zkouškou z finštiny, už i oficiálně něco umim. Ne je to fakt pravda, nápisy na ulici dávaj smysl, chytám aspoň témata okolních finskejch konverzací, v obchodě umim automaticky odpovědět a na mši jsem chytala i části vět. Teda na mši to není úplně potřeba, aspoň pro mě, a rytmus některý modlitby jsem stejně poznala, protože maj v češtině stejnej rytmus. Další semestr už finštinu mít nebudu, tohle ale bylo dost na to, do tohohle jazyka nakouknout. Je to překvapivě systematický a blízký češtině a to jak systémem, výslovností, tak i často slovíčkama. Jako jo, je to furt trochu hatmatilka, ale čekala jsem to horší. A krteček je tu extrémně populární, zná ho každej, všichni na něm vyrůstali a jsou ho plný dětský police v knihkupectví. Začíná boarding, tak já se loučim. Do Prahy už se těšim strašně moc, musim ale říct, že se sem budu po Vánocích fakt ráda vracet jak domů. A teď doufám, že až vystoupáme nad mraky, eště třeba zahlídnu kousek slunce, ikdyž už zapadlo před půl hodinou. (spíš ale takový štěstí mít nebudu, tak bude doufám slunce v Praze J) Na viděnou!
Já vim, je to zas dlouhý, ale třeba na to bude mít aspoň někdo trpělivost. :) Je to zas pár týdnů, tentokrát jen tři, ale i tak už se mi zachtělo něco napsat. Začnu tim, že poslední tři týdny utekly strašně rychle. A taky je tma. Den se z pěti a půl hodin mezi východem a západem zkrátil na tři. Zítra slunce vyjde v 10:39 a zpadne ve 13:38. Musim ale říct, že už je to mnohem menší problém, než třeba před měsícem, a to bylo toho světla víc než dvakrát tolik. Vlastně už to neni skoro vůbec problém. Jasně, je pořád trochu divný, že když si o víkendu přispíte, tak nestihnete ani za světla dosnídat a že když potřebujete něco nutně nafotit ze dne na den do školy a potřebujete to udělat aspoň za relativního přirozeýho světla, tak kvůli tomu musíte třeba zatáhnout přednášku, jinak je to vlastně ale už normální. Ta nepřekonatelná únava kolem pátý odpoledne už celkem polevila, stezky v místním lese už jsme se naučili nacházet i za tmy, když je zrovna měsíc a nasněžíno, tak ani v největší tmě není ani v lese nikdy úplná tma a zasněžený stromy vypadaj v městskym nočním osvětlení fakt pěkně. Už se nedivim, že tu maj lidi mnohem větší problémy ke konci jara, kdy tu není stoprocentní tma vlastně nikdy, protože ty dvě tři hodiny mezi západem a východem slunce zdaleka nestačej na opravdový setmění. Takže už nejsem zvědavá, jaký to je – je to fajn, asi ne natrvalo, ale k blbejm náladám ze tmy to tu má překvapivě daleko, jen bych tu teda chtěla zažít pár dní, kdy to slunce nevyjde fakt vůbec a bude opravdu několik dní tma úplná, ale to se bohužel ani na polárním kruhu neděje. Musim ale říct, že když je to slunce zrovna nad obzorem a zrovna ne za mrakama a zmrzlou mlhou, celý město to vnímá během několika minut. Jdete po ulici a pokud to ze spěchu neděláte zrovna sami, vidíte spousty lidí okolo sebe, jak se zastavujou uprostřed svý cesty, otáčej se na slunce, zavíraj oči a nechávaj na sebe ten sluneční svit dopadat jak nejdýl to jde. Celý to má hodně blízko k jakýsi sošne strnulý sluneční modlitbě. Je hrozně pěkný takovouhle situaci s okolníma lidma sdílet, ikdyž jsou to třeba úplně cizí lidi na ulici. Stejně tak, jako tu lidi nikdy nevynechaj půlhodinu na oběd, je i slunce vždycky absolutním argumentem pro to, se zastavit. Asi i víc, než polární záře. Ikdyž je fakt, že v místním životním tempu to často není takovej rozdíl, to jak pomalu se tu všechno děje umí být i fakt frustrující věc, zvlášť v konverzacích je často těžký na to mít trpělivost. Atmosféra posledního patnáctiminutovýho okna pro sluneční modlitbu. Je taky hezký tu všechno znovuobjevovat za tmy. Minulej víkend jsme se vzbudili až v poledne, než jsme dosnídali, byla už půl hodiny úplná tma, tak jsme se pak zvedli a šli jsme se na dvě hodiny projít po okolí. Poprvý jsem třeba viděla skokanský můstky naživo úplně zblízka a jsou v reálu mnohem menší než se zdá na obrazovce. A je dost dobrej pocit stát v místě nad tou prudkou sjezdovkou , kde se skokani odrážej do vzduchu, a představovat si, jak lítaj nad váma. A pak koukat z úplnýho vršku tý skokanský věže, kam se stopro nesmí, ale pasivita okolních Finů to zas celkem povoluje, na zasněženou noční městskou krajinu. Další update se bude týkat zimní cyklistiky. Povinná výbava: 1. Baterka, ikdyž vyrážíte těsně po východu slunce, protože nikdy nevíte, kte se o hodinku dvě zdržíte a návrat už bude úplně za tmy. 2. Nádoba, nejlépe termoizolační, s vodou co největší teploty. Pro každý odemčení nebo zamčení cyklozámku je potřeba aspoň 200 mililitrů intenzivního rozmrzání. Ve školní dny i šestkrát denně, což umí být i fakt otravný. Například když si tou vodou večer omylem polejete i řetěž, už tak nefungující, nebo třeba když vám při odemykání v tom zámku zamrznou u klíče, na kterejch je třeba i flashka, která nakonec taky skončí mokrá a zamrzlá. Nebo když odcházíte ze školy po devátý, takže si můžete odemknout hlavní dveře zevnitř, ale zvenku už pak ne, následně zjistíte, že vodu nemáte a jdete o ní prosit do supermarketu přes ulici. 3. Návleky, nebo nejlíp třeba rovnou chrániče, na holeně a kolena – ty blbý horský kola do svejch dezénů chytaj ten písko sněho ledo prach a zpoza blatníku vám ho všechen házej na nohy. Když máte zrovna jenom džíny, tak po pár kilometrech přijedete do školy, opucujete cenťák sněhu z nohou a pod nim je k těm honám přimrzlá džínovina, která je pak mokrá eště pár hodin. 4. Plavecký nebo lyžářský brejle – to že nemam ani jedny mě ničí – nejednou už jsem ve sněžení při jízdě dolu z kopce prostě nebyla schopná udržet oči plný ledu otevřený a když jsem je úplně dovřela, málem jsem sjela do příkopu, protože to byl zrovna jeden ze dnů, kdy měly brzdy dovolenou. Zároveň ale dává zimní cyklistika celkem dobrou příležitost k originálním revanším na lidi, co vás naštvou. Prostě jim večer polijete kolo kýblem vody a oni ráno neodjedou. Jinak ale jezdit i jen deseti centimetrama čerstvýho sněhu je neskutečně otravný. Začínám se tu účastnit i dalších zimních radostí – Skorosrážka končící mym nehezkym pádem, když mi v noci do cesty vjelo psí spřežení. Ale třeba i bruslení na kluzišti který před zimou fungovalo buď jako fotbalový, nebo pasepallový hřiště. Byli jsme tam půlhodiny sami a pak se přihrnuly mraky pidižvíků, co jim zrovna skončila škola. Všichni nazuli brusle, holky i kluci popadli hokejky, jen ty holčičky u toho některý eště házely dvojitý a trojitý pirulety a různý další tríčky. My jsme se, po dlouhejch letech zas jednou na ledních bruslích, plácali po okrajích a snažili se odkoukat a vyzkoušet taky nějaký drobný tríčky – naše snaha se za jízdy všemožně točit a poskakovat ve většině případů končila modřinama, takže i to dvojitý otočení na jedný brusli a jízda pozpátku pro mě byly nakonec celkem úspěchy. Dneska jsme se zas byli kouknout kousek od kolejí do arény na hokej (to tak člověk leží ve čtyři
INSTALACE / INSTALLATION DETAIL
Minulej víkend jsme se zas po měsíci vydali na výlet, zase do Norska, tentokrát malinko dál, přes Švédsko, které nám připravilo překvápko v podobě -27 stupňů, až na západní pobřeží na ostrovy Lofoten. Vstávání před pátou ranní mělo za následek, že když jsme kolem třetí odpoledne dorazili už v úplný tmě na místo, chystali jsme se to za chvíli zalomit s tim, že už je aspoň devět. Zjištění, že jsou teprv tři nás nejdřív velmi znepokojilo, pak nás to ale vykopalo k několikahodinový procházce tmou a vcelku tak ještě k asi deseti hodinám vzhůru. Taky bylo překvapivý, jaký bylo v Norsku teplo – oproti tomu ránu ve Švédsku byl ten rozdíl chvílema skoro třicetistupňovej. Sympaticky nám to umožnilo trávit velký množství času venku, včetně odjezdovýho dne, kdy jsme se chtěli jen krátce projít po okolí, užít si trošku sluníčka a jet, ve výsledku se ale někteří vyvalili na sluníčko na celý dopoledne. Já s jednim kamarádem jsme chtěli vylézt trošku vejš za lepšim rozhledem, tak jsme si vyhlídli nejvyšší dostupnou kopcohoru v okolí a šli tam. Těsně pod vrškem jsme zjistili, že za tm kopcem neni další voda, jak jsme mysleli, ale že jsme v malym sedle, za kterym je eště mnohem vyšší hora. Už jsme byli celkem vysoko, tak jsme si řekli, že nepůjdem zpátky a přece tam vylezem, když už jsme tu. Tak jsme šli – jenže celá stezka i všechny kameny na sobě měly několikacentimetrovou vrstvu ledu, takže jsme se spíš prodírali křovíma a jako koaly jsme objímali jeden stromek za druhym nebo jsme to brali po čtyřech. Kolem nás svištěli místní horalové a nám chvíli trvalo než jsme si všimli těch kovovejch hřebů, co měli všichni na podrážkách. Zespoda jsme vyráželi s východem slunce, nahoře jsme byli přesně v poledne a dolu jsme slezli zas teprv chvíli před západem – celou cestu jsme byli na slunečný straně, takže jsme si vlastně mohli užít skoro do poslední minuty všechno sluníčko, co tenhle den nabídl – a je fakt, že tolik sluníčka v jeden den, možná spíš týden, tady neuvidíme až tak do půlky února. Shora byly krásný výdledy a těch pár modřin za to stálo. Jelikož v noci mrzlo, na jezírku v místním městečku hrála spousta dětí hokej a vůbec je neznepokojovalo hrát jen na půlce toho jezírka s druhou půlkou ještě prakticky rozmrzlou. Taky jsem zjistila, že komunikace s Norama funguje mnohem líp, než s Finama – vůbec je to takový, že když člověk překročí Finský hranice, ocitne se z minuty na minutu s trochou nadsázky zas v Evropě. Když jsme šli večer po městečku na “lov” ve snaze najít /nenápadně si vypůjčit/ pár polínek a třísek na podpal do krbu v chatce, kde jsme spali, zeptali jsme se náhodnejch lidí co zrovna venku v garáži opravovali svý auto, jestli nevědí, kde bychom mohli pár polínek schrastit. Ani jsme to nestihli doříct a už jsme drželi banánovku do vrchu naplněnou třískama, polínkama a všemožnějma dřevama. Pán nám tu krabici podal s takovou samozřejmostí, že jsme na něj ještě chvíli civěli a on zas nerozuměl, čemu se tak divíme, tak jsme mile poděkovali a po čtvrthodinovym dřevolovu šli vítězně zpátky. Vůbec to byl fakt sympatickej výlet. Jakkoli je finská příroda krásná, tichá, klidná, na horská energie jí prostě chybí. (A já se do hor zamilovávám víc a víc.) A taky jsme cestou viděli další zajímavej meteorologickej úkaz – ten teda neni severu vlastní, ale vyskytuje se jen když je slunce nízko, je jasno a ve vzduchu je dost ledovejch krystalků k duhovýmu světelnýmu odrazu – řiká se tomu parhelium, anglicky to nazývaj Sun dogs – vypadá to jako dvě zářivý duhy na levo a napravo (výjimečně i nad) sluncem, který intenzitou světla opisujou kruh v určitý vzdálenosti od slunce – u nás to vypadalo víc jako ty duhy a míň jako falešný slunce, ale i tak to někdy vypadá. (http://ukazy.astro.cz/obr/012003hmi.jpg) Švédsko z auta -27 a zevnitř ledem pokrytý všechny okýnka Norský zastávky Mimochodem zatímco jsme my klepali kosu, dva lidi k týhle pláži přijelo starou dodávkou se zašlejma nápisama Ambulance, vybalili surfy a vybavení včetně surfovacích palčáků a hupsli na hodinu do vody. po polední Na těhle kamenech jsem se procházela s foťákem – výsledkem jsou úplně modrý kolena a holeně z několika pádů, klouzalo to… Plážování v pohohrkách a kulichu. tunel v Norsku podvečerní procházky, teda vlastně asi ve dvě odpoledně při procházce k vodě na západ slunce Zatimco z Rovaniemi už zmizeli na zimu do teplých krajin i všichni racci, Norsko bylo nečekaně ptáků plný, hlavně spousty labutí… 4 I. 4 II. Našla jsem zajímavou louži, tak jsem jí zvedla… A na tohle jsme pak večer koukali jak v kině přímo z balkónu naší chatky. A ranní ještě pyžamovej výhled z balkónu. východ slunce na kopci východ slunce a měsíc k tomu zamrzlý jezírko v tom malym sedle turistická pěšina! a výhled shora – přesně v poledně ještě jeden polední výhled pěšina na špičku to už o dvě hodiny pozdějc pod horou těsně před západem Dobrou noc. :)
Když jsem sem naposledy něco víc psala, den byl o čtyři hodiny a třicet sedm minut delší – bylo to před pěti týdny… Za poslední měsíc se toho asi dělo míň, než za ty měsíce předtim. Doběhla nás školní rutina, tma i únava, co s tou tmou přišla. Varovali nás, že budem po tomhle koncoříjnovym skoku víc spát a nepůjde s tim nic moc dělat, stejně nás ale trochu zaskočilo, jak z nenadání to přišlo. Už se to asi zas zlepšuje, ikdyž jsou pořád dny, kdy jdu spát naschvál brzo, třeba už po desátý, a stejně se mi nepovede vstát ani v devět. Posledně mě takhle tři hodiny po tom, co mi zvonil budík, probudili až ptáci skotačící na parapetu. Znělo to jako pořádnej déšť, tak jsem eště chvíli nevylezla z postele, a že venku neprší jsem zjistila až když jsem za další hodinu a půl roztáhla záclony. Než se ten den setmělo, stihla jsem pak už jen procházku, sice asi tříhodinovou, ale tim spíš pak ten den začal až po západu slunce. Ale i takový dny uměj být fakt pěkný, takže si asi ani nestěžuju, jen nám to tu vytváří podivný denní rytmy. Taky se mi běžně stává, že si sednu na postel nebo třeba lehnu a něco čtu a probudim sepo pár hodinách – spolubydlící už si navykla mi zavírat dveře, protože ví, že pořád náhodně usínám – jednou jsem usnula s mobilem v ruce a probudila mě až hudba, co kamarád pouštěl právě z mýho mobilu, aniž bych si všimla, že mi ho vzal. Na jednom mobilu už jsem i pěkně vyblejsklá, nebo už i probíhaly půlhodinový debaty hned za dveřma dokořán metr a půl ode mě a se mnou to ani nehlo. (A vtipálci začínaj pokoušet to, co všechno můžou okolo mě vyvádět, aniž by mě to vzbudilo…) Taky zima přišla pořádně až teď, teda snad, je možný, že zas zmizí, ale teď už to vypadá slibně. Nikdy by mě nenapadlo, jak je důležitý, aby napadl sníh – všichni se tu za to modlej už kolik týdnů, ale vždycky když napadl, byl zas do pár dní pryč – ze dne na den se tu vystřídalo patnáct pod nulou a tři nad nulou už aspoň desetkrát. Dokud ale není všechno pokrytý sněhem, je všude hrozně tmavo – je to vždycky strašně velkej rozdíl, když zrovna nasněží. Musim ale říct, že ty ranní cesty do školy za východu slunce (východ tu trvá zhruba dvě hodiny, pak je poledne a pak zas dvouhodinovej západ a čus) s modrym nebem a námrazou všude, byly nádherný. Teď o víkendu cestou do Norska jsme několik hodin nepotkali jedinou vesnici (Není moc čemu se divit, nic tu neni a třeba navigace na Nordkapp před měsícem zněla asi takhle: 4 hodiny rovně, poté zabočte do leva, pět hodin rovně, jste tam.), no každopádně – všechny holky v autě si už stěžovali, jak potřebujou čůrat – od kluků co řídili se ozvalo: tak my vám zastavíme a dojděte si za křoví – jak jsme hned všechny sklaply a vydržely eště hodinu, než jsme narazili na pumpu, když jsme zjistili, že je venku 27 stupňů pod nulou…. Nikdy jsem asi v takový teplotě nebyla a musim říct, že to člověku v prvních minutách ani nepřijde, ale pak si najednu uvědomí, že mu třeba zmrznul nos zevnitř nebo třeba že když mu zaslzí oko při zívnutí, tak ho najednou nemůže otevřít, protože mu přimrzly řasy k sobě. Nevim, jestli se takovýhle teploty dostanou do Vánoc sem do Rovaniemi, skoro bych řekla, že ne, ale jestli pak v lednu a v únoru, tak ty ranní cyklocesty do školy budou eště zajímavý. Taky už mi teda konečně řekli, že si mě tu nechávaj až do jara. Čekala jsem na to měsíc a půl, tak jsem ráda, že už vim, v jaký ze mi budu trávit další semestr. První věc co udělám je, že si koupim vánoční světýlka do pokojovýho okna – na těch pár týdnů by to za to nestálo, ale když tu budu celou zimu, bude to hned veselejší. Rok je sice dlouhá doba a je spousta věcí, kvůli kterejm bych chtěla být v Praze, na druhou stranu pořád nemám pocit, že bych to tu chtěla už za čtyři týdny opustit. Zároveň se tu s tim nebudu loučit v tý největší tmě, ale uvidim, jak se to tu na jaře probouzí, praskaj ledy na řekách a jezerech ve městě, stoupá a zas po měsících hřeje slunce, vracej se ptáci z jihu a tak vůbec. Bude ale zvláštní se sem po Vánocích vrátit a mít tu na kolejích sto padesát novejch nadšenejch energickejch lidí, co budou chtít všechny poznat a všechno hned prozkoumat a my už tu budem jako ti místňáci felit ve svým igloo, který má k postavení na zahradě už blízko, jen čekáme na dobrej sníh. Takže to pak budem my, kdo bude volat policii na ty nekončící párty hudby ze začátku semestru, stejně jako místní lidi volali v září policii na nás… Ale i na ty nový lidi se těšim. Spolubydlení mi snad vyjde tak, že budu bydlet s jednou kanaďankou, prvním člověkem, kterýho jsem tu potkala. Druhá možnost je, že mě vystěhujou z mýho bytu a nastěhujou ke dvěma španělkám o patro vejš. Prej jsou fajn, ale to, že když španělé vařej, je pak všechno od oleje a že si pouštěj špatněj pop na plný pecky i ve sprše, a že i jedna malá španělka je schopná dělat hluk za deset, to jsou věci, na který se mi spíš asi zvykat nechce. A taky mi by mi chybělo přelejzání balkónu do zahrady. Tak snad. Pořád se mi tu líbí, musim ale říct, že věc, která mi bezmezne chybí, je město. Vlastně jakýkoli, ne klidně jen Praha, ikdyž ta obzvlášť. To co je tady, se městem prostě nazvat nedá. Už se strašně těšim, až se budu o Vánocích procházet Prahou ulicema se zástavbou vyšší než pět metrů, ulicema s atmosférou, mezi domama, co nejsou všechny z barevnejch prken, kdy největší anomálie je, když jsou ty prkna jednou vertikálně a ne horizontálně – prostě městem. S tim se pojí i kulturní a večerně noční vyžití. V posledním měsíci a půl se tohle zcela striktně
Když se před deseti dny zastavila řeka… Pak ale přišla obleva a řeka se zas dala do pohybu…
Ani jsem nevěděla, že voda všechny tyhle tvary umí. Na tuhle část celý akce už byla taková zima, že se mi po pár minutách bez rukavic nedařilo ovládat foťák, tak z toho mám fotek minimum, ale aspoň něco.
Ve tři odpoledne jsem přijela za školy, rychle popadla foťák a šla se projít, než před čtvrtou zapadlo slunce. Je tu zas na pár dní obleva, takže tam, kde se před týdnem hrál na jezeře hokej, je zas skoro jenom voda… A je příjemný na pár dní moct jít ven jenom ve třech a ne pěti vrstvách. Týdamtam. A taky jsem až dneska objevila obří jezero, co je asi tři sta metrů od našich kolejí, jsou kolem něho stromy, tak nebylo vidět… je to jak ňákej preparát pod mikroskopem slunce v 15:40
Zadáním malýho domácího úkolu bylo: “collect and arrange” materiál v krajině. Tohle je na jednom z nezalesněnejch kousků místního kopce na hraně skalnatý vyvýšeniny, kde jsme v žáří několik hodin marně mrzli čekajíc na první polární záři, která nepřišla. V tenhle den jsem taky po dvou týdnech měla čas strávit v místním lese několik hodin a víc pozorovat světlo, který od září zas o hodně kleslo. Tyhle kameny jsou na takovym místě, který chytá slunce ještě pár hodin po východu, a ty boční stíny se zároveň chytaj na druhý, o něco nižší, hraně o dva metry dál. Doufám, že to tam chvíli vydží, je to na takovym pěkně symbolickym i monumentálním místě a z dálky je na to pěknej pohled – kamennejch ploch je tam všude hodně, takže je těžký pohledem rozlišovat tvary – týhle klesající hraně to tak v tý velký kamenný ploše dělá sympatickou konturu.
Severský světlo mě asi nikdy nepřestane fascinovat. V den, co jsme jeli na samotnej Nordkapp, jsme tam nahoře strávili asi pět hodin, během kterejch se světlo změnilo od těsně povýchodovýho až po úplně západový, vlastně tam co do světla běem těch pěti hodin proběhl celej den, takže se to měnilo co deset minut. Další den jsme se šli při východu slunce projít, chtěli jsme jen chvilku chodit s foťákama a jet dál, ale bylo tam tak krásně, že jsme zůstali další dvě hodiny. Během těch dvou hodin to většina lidí směřovala k vodě a já a dva francouzi jsme si řekli, že vylezem co nejvejš to v okolí jde a budem koukat až odtamtud. Po hodině a půl jsme na tu kopcoskálohoru vylezli (nebyl to tak malej kopeček, jako jsme si z dálky mysleli a brodit se sněhem a kamením ve stopách lidí, co maj o metr delší kroky, je překvapivě náročný) a s očekáváním vyšlýho slunce to pro změnu v deset ráno vypadalo jako při západu. Prostě si to slunce dělá co chce, ale shora nesvítí nikdy. Taky musim říct, že jakkoli jsou hory krásný, silný a intenzivní prostředí, jakmile vystupujou z moře, má to celý úplně jinej rozměr. A když se k těm fjordům přidá ještě sníh a po setmění zelená polární záře, tak k tomu prostě neexistuje dost kouzelnejch přívlastků. Překvapivě tam na severu (devět hodin jízdy z Rovaniemi) bylo většinou okolo nuly, o to víc nás překvapilo, když jsme se dostali jenom asi o 200 metrů výš a najednou tam bylo mínus dvanáct. V takový teplotě najednou mlha, sníh a námraza byly něco úplně jinýho. Do Finska jsme se po těch krásnejch třech dnes vrátili s pocitem, že jedem zas domů. A pocit to byl pěknej, že si tu tak fakt připadáme. Obecně byl tenhle výlet fakt pěknym mezníkem půlky semestru tady. sem dávám jen krajinu, fotky lidí jsou na facebooku Zastávka v Inari, kde jsme shodou okolností suverénně nakráčeli i do místního Sámi Parliament s tim, že si to tam chcem prohlídnout, nejdřív na nás civěli, jak kdybychom tam přistáli z vesmíru (bylo nás hodně), ale pak nás velmi mile provedli celou budovou. A že to byla budova krásná – čistý dřevo, ocel a sklo, jemný světla a zajímavý tvary. Útulnější a zároveň dokonale reprezentativní parlamentní budova by se asi na světě hledala těžko. Inari – najdi huskyho!! Přijeli jsme za tmy, takže tuhle ranní krásu jsme viděli až po probuzení – foceno ráno ze dveří Cestou na samotnej konec Evropy, spousta sněhu, výhledy, válení sudů a tak dále… Na Nordkappu Jen co jsme vystoupili, rozběhla jsem se po týhle obří zasněžený planině někam do dálky a bylo to strašně hezký. A k tomuhle jsem doběhla. Noční záře. A ráno v půl osmý východosluncová procházka – požár. A tady už nahoře na tý skále. Tam dole jsme spali. Deset ráno. Jedenáct dopoledne. Jinou cestou zpátky na jih. A najednou bum a mínus devět, pak deset, pak jedenáct, pak dvanáct a po deseti minutách o sto padesát metrů níž zas nula. Zmrzlá mlha. V tenhle moment jsem vyběhla ven jenom ve dvou svetrech, což nebyl dobrej nápad, ale krása to byla naprosto kouzelná. Už zas placatější krajina. Procházka v přístavu.
11.10. Už se mi zas nastřádaly věci k povídání, tak jsem si zas jednou sedla a něco napsala. Neoddiskutovatelná rutina, která tu před pár týdny nastala s sebou přinesla jednu dobrou skutečnost – je to tu pořád fajn. Přibývá dnů, kdy se nic zázračnýho nestalo, prostě obyčejnejch sympatickejch dnů – podzimní barvy, mlha nad řekou, zajímavá přednáška, ňáká míň zajímavá přednáška, ňáká ta procházka nebo projížďka, zajímavá knížka, společná večeře s přijemnejma hovorama, hezký světlo venku odpoledne po škole – prostě dobrej standard. Taky jsou samozřejmě i dny, kdy se mi nechce pracovat, učit se, číst, hrát, kreslit, fotit, mluvit ani spát – takový ty podzimní apatie s přibývající tmou, takovjech ale bylo zatim jenom pár. Zima se projevila sympatickou povahou – nechala na sebe eště dva týdny čekat, takže jsme si ještě užívali podzimu, i ňákej ten venkovní basket/fotbal/zahradní pofel a tak. (Při cestě na basket jsem uklouzla, vyvrátila si palec u ruky, místo ledování šla na dvě hodiny hrát a až když byl jeden a půlkrát tak velkej, tak jsem to řešila – hvězdná šikovnost. Po třech dnech co jsem s tim nepohla ani o centimetr jsem šla na narozeninovou oslavu ke dvěma portugalkám co studujou fyzioterapii – jen co jsem vešla do dveří, jedna z nich, v pozdních hodinách už ne úplně střízlivá, mi při hovoru začla tu ruku kroutit na všechny strany s tim, že je potřeba s tim hejbat. Po půlhodině mučení a dvou hodinách ledování to přestalo hrozně bolet, ráno zas pár hodin ledu, ale jo, přiopilý pártyfyzio funguje, už udržim v ruce hrnek s čajem, ikdyž s přehazovačkou na kole pořád nepohnu, k mý radosti je to ale levačka.) Taky mám pár objevů z města – třeba že má městská knihovna velký podzemní hudební patro plný not a nahrávek – spousta křesel v nichž seděj lidi se sluchátkama poklepávající si do rytmu, jinak ticho a sympatická atmosféra. Měla jsem jenom půlhodinu před přednáškou, stejně jsem si ale pár výpůjček odnesla a na takový sympatický místo se budu vracet častějc. Dalším takovym objevem jsou možnosti levnýho kulturního vyžití. Třeba je tu dobrej, obecně uznávanej a oblíbenej komorní orchestr, co má jednou za pár týdnů koncert v místním kulturním domě s galerií, sálem a dalšíma takovejma prostorama. Ty koncerty jsou drahý, ale vždycky když hrajou, maj dopoledne hodinu až dvě dlouhou veřejně přístupnou zkoušku za dvě eura. Musim říct, že se mi klasická hudba málokdy v koncertním sále poslouchala tak sympaticky, jako když je po ránu v publiku toho velkýho sálu roztroušenejch maximálně dvacet lidí, všichni v huňatejch svetrech a teplejch ponožkách místo uhlazenejch šatů, sak, lakýrek a podpatků a všichni v orchestru na pódiu si mezi skladbama povídaj, smějou se, pijou kafe a maj pohodu. Stejnej dům kultury má taky občas Art Thursdays, kdy nechávaj všechny výstavy zdarma přístupný eště dvě hodiny po běžný zavíračce. Ve škole mě mile překvapila možnost chodit každý týden na dvě tři hodiny na večerní otevřenou figuálku. Z Čech ze školy i ze ZUŠek jsem zvyklá na několikahodinovou figurálku s jednou pózou, tak jsem přišla, natáhla baličák, poslechla si řeč učitele co to vedl (finsky samozřejmě) a začla vklidu kreslit. Po pár minutách zapípal budík, model se otočil a začla nová póza, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se jede ňákejch sedmnáct různejch póz od pětiminutovek po pětivteřinovky. Osmnáctou pózu jsem teda nahodila za pár vteřin jako ty předchozí a už otáčela papír na další, ale nic se nedělo – všichni soustředěně kreslili dál, v tý finštině jsem totiž nechytla, že se pokračuje dvacetiminutovkama… tak jsem do tý svý pětivteřinový čmáranice zmateně pokračovala dál. Každopádně to bylo supr a celkově mnohem přínosnější, než ty utahaný tříhodinový figury s jednou pózou. (A překvapilo mě, o kolik težší je nahodit za deset vteřin jednu samotnou ruku, než celou figuru.) Cestou z tý figury jsem pak potkala dva Izraelský spolužáky jak jdou s kuframa na nádraží, jako jedni z mála odjížděli na pár dní domů do Izraele, na rozdíl ale třeba od jedný Italky co jela domů slavit svý narozeniny, oni jeli kvůli povinnostem v armádě. Ikdyž tuhá zima a permanentní tma ještě z daleka nepřišly, Finové už se na to ale aktivně připravujou. Čim dál častějc slyšim projíždět auto s charakteristickym zvukem kovovejch hřebíčků na kolech, který jsou určený na sníh, ale předčasný Finové je nazuli už teď, kdy se eště sníh na silnici zdaleka nedrží a rejou s nima do holýho betonu. Taky na ofiko facebookovou skupinu mezinárodních studentů a jejich koordinátorů píše hlavní koordinátorka přispěvky o tom, ať s rychle ubývajícím světlem berem dostatečný množství vitamínu D, ať cvičíme, ať pijem mlíko, že tu do něj různý vitamíny přidávaj navíc, ať si pořídíme pořádný baterky na kola, ať si seženem přinejmenším horský, ale spíš pořádný zimní pneumatiky, ať si dáváme po ránu bacha na zamrzlý brzdy a náledí a tak dále. A když jsme se tomu americkýmu učiteli zmínili, že jedem za týden na tři dny na Nordkapp, hned naléhal ať máme v autech dost dek/spacáků, všechnny telefony nabitý, přinejlepším i něco na vyhrabávání auta ze sněhu a tak – to je ale dobrá rada, od Rovaniemi na sever přibývá sněhu a sněhovejch bouří dost rychle už teď v říjnu. Co do tohodle výletu nám udělaly celkem čáru přes rozpočet místní řidičský pravidla – jede nás spousta a většina s řidičákama, bohužel nemůže auto z půjčovny řídit nikdo, komu je pod jednadvacet (a já se na to těšila…), kdo má řidičák míň jak rok, kdo má řidičák ze země s automatama, nebo ze země, kde se jezdí vlevo a tak dále a tak dále, takže z lidí s řidičákem může za volant jenom asi půlka. Jo a taky asi nechám pod teploměrem co mi visí v pokoji na zdi permanentně zapálenou svíčku, abych si mohla namlouvat, že mi přece podle toho co ten teploměr ukazuje nemůže být zima. (Když se člověk v sedě u stolu učí víc jak dvě hodiny, další svetr, šála, občas i čepice a litry horkýho čaje jsou nutností, tomu teploměru co mi tu ukazuje většinou 20-21 stupňů se podle mě nedá věřit.) Jo a eště jedna věc na kterou si budu muset zvyknout – mám obří okno v pokoji, což je během dne supr, ale s přibývající tmou se čim dál častějc stává, že někdo
Tak tady výsledek prvního pokusu s dírkovou komorou ze srpnový exkurze na miniformát – jenom krabička od filmu, proto to kulatý zkreslení. Expozice byla necelý čtyři dny – doufali jsme, že tam budou klesající trajektorie slunce za ty čtyři dny, ale počasí bylo pod psa – jasno bylo jen jeden den, proto jenom ta jedna sluneční trasa. Spodní půlka je vodní hladina, kde jsem taky doufala v aspoň minimální stopu, ale i na to bylo moc málo světla. Chci jich rozmístit víc a některý nechat týden, jiný do Vánoc a jiný snad až do jara. Každopádně do Vánoc se mi třeba povede zachytit, jak málo nad obzor to slunce ve skutečnosti leze a jakou tu budem mít tmu.
Novinky ze světa Novinky z domova Tak zas jednou jak se mám. Mráz přišel a zase odešel (haha, mám chuť pokračovat textem Sametový, no nic… ) – dalo nám to důvod chovat se jeden večer jako malý děti, koulovat se, stavět sněhuláky, dělat andělíčky a ráno pak driftovat na kolech v náledí a mokrý sněhobřečce cestou do školy, padat jak švestky, ale obecně si užívat překvapivě Vánoční atmosféru, kterou s sebou tohle dvoudenní chumelení přineslo. Stejně tak rychle, jako tady skončilo léto, začal podzim, skončil podzim a začala zima, přišla už po dvou dnech jarní obleva – krom malého kopečku sněhu na místě, kde před čtyřma dny stál sněhulák lidský velikosti už tu není nikde po sněhu ani památka, takže se zas na chvíli vrátily podzimní barvy. Tímhle tempem tu bude tak od čtvrtka zas léto. Je ale třeba dodat, že vidět zářivě žluto oranžovo červenou krajinu bíle zasněženou je pro střední Evropu celkem neobvyklej úkaz, barevně je to překvapivě působivý, takže i v tom mrazu to bylo krásný. Ve snaze užít si jeden z posledních teplotně přijatelnejch volnejch dnů jsme se včera vydali na cykloprojížďku, která skončila už po dvaceti minutách když jedna kanadská kamarádka vylítla ze zatáčky – nic moc závažnýho se jí nestalo, ale když potřebovala rozklepaná u sinice chvíli ležet než se zvedne, co třicet vteřin k nám starostlivě přiběhl někdo z místních připravenej odvézt jí hned do nemocnice a bylo náročný je finskoanglicky přesvědčovat, že tam nikdo neumírá. Tak jsem si po chvíli lehla vedle ní a ostatní se taky usadili, aby to vypadalo, že tam prostě jenom felíme na sluníčku. Každopádně od středy se má zas ochladit, tak je trochu škoda, že se třeba odpoledne sebrat a jít si zahrát basket na venkovní hřiště kousek od kolejí jako před deseti dnama už teďkon spíš nepůjde. Zato se má ale jedno z blízkejch parkovišť na zimu změnit na kluziště – což je paráda, jestli to tak fakt bude! První sněžný probuzení. přeexponovanej omyl, ale je to vlastně docela pěkný A takhle vypadaj naše koleje. tady lehce zamrzl pošto/balíko/komunikační kanál vedoucí od sousedů do bytu na druhym konci zahrady tihle tvorečci se usilovně schovávali před chumelením naše lavička – Až fakt nasněží, postavíme si tu na zahradě igloo s touhle lavičkou uvnitř. Jinak jsem taky minulou neděli navštívila mši v místním kostele. Po hodině a půl finštiny jsme potkali před kostelem jednu Slovenku co nám s úsměvem oznámila, že tam jeden člověk celou dobu rozdával diktafony se simultánním překladem do angličtiny, no co… Z celý mše se dalo zapojit jen do zpěvu, samozřejmě finsky, se zpěvníkem v ruce, co do přednesů jsem chytala jen jednotlivý základní slova, sem tam ňáký sloveso a pak pokaždý jenom Jesusen Christusen – i tak to ale bylo zajímavý, sympatický a v ten moment v některejch ohledech i vcelku nápomocný. Taky jsem tu objevila z definice dobrýho učitele. Je tu jeden Američan, co už tu žije dvacet pět let a Erasmáky učí tři předměty, dva forografický, jeden ne. Já jsem u něj zapsaná na jeden foto a pak ten nefoto. Když jsem šla v úterý o půlnoci na mail, měli jsme od něj všichni e-mail s následujícím úvodem: Jeden ze studentů na dnešní přednášce vznesl dotaz, který zprvu vypadal jako vcelku jednoduchý. Když jsem o tom ale cestou domů přemýšlel, uvědomil jsem si, že šlo o dotaz zcela zásadní a odpověď kterou jsem podal tak byla nedostačující. – Následoval stránkovej text adresující vznesenej problém včetně obrazový dokumentace. Na konci se se slovy – Vím že je to dlouhý a je pozdě, ale najděte si pár minut a aspoň to prolítněte, dobrou noc. – rozloučil. Je to taky ten samej učitel, co nás ve svým volnym čase bere fotit na místní kovoskládku, dřevoskládku a tak různě – a to ne tak, že vypíše jeden termín a kdo může, půjde, ale vypíše v jednom týdnu hned čtyři aby měl jistotu, že všichni co o to mají zájem tam budou moct jít. Ňák mám pocit, že se zvlášť k Erasmákům obvykle takhle nepřistupuje a jsem strašně ráda, že je tu někdo, komu i na cizích studentech záleží a v tom krátkym časovym okně co tu trávíme se nám fakt snaží něco předat. Tak jen doufám, že v tomhle ohledu nebude jedinej. Jinak jsem chtěla napsat, že i společenský prožívání místních večerů se snižuje jak v četnosti, tak hlasitosti a velikosti s přibývajícím chladem a pokročilejším stádiem semestru, ale po přečtení ofiko mailu od vedení kolejí se stížnostma na to, jak jsou ty naše dva baráky ubytovávající přes 200 mezinárodních studentů hlasitý a jak si lidi stěžujou, to asi tak úplně napsat nemůžu. Během tohohle prvního měsíce se tu každej obklopil skupinou lidí, která by se dala celkem dobře přirovnat k nejbližší rodině – pro mě tak čtyři až šest lidí, se kterýma mluvim prakticky denně, pak takovejm těm stejně starejm sestřenicím a bratrancům, se kterejma je přece vždycky sranda a člověk je vždycky rád vidí – těch je kopec, a pak k několika takovejm těm tetičkám a strejčkům, ke kterejm člověk semtam zajde na milou večeři, nebo je pozve na milou večeři k sobě. Plus samozřejmě ti, kdo maj štěstí na sousedy, maj eště tuhle část rodiny, se kterou interagujou zásadně přes balkóny, což já asi docela jsem. Obecně si tu tak každej brzo vytvořil okolo sebe takový lidský zázamí jaký potřebuje a je to tak sympatický. A jak se to mnoha lidem překrejvá, vznikaj z toho pak přesně ty situace končící policejníma návštěvama ohledně stížností na množství hluku po desátý. Taky nám tu jeden večer vypli proud v celym městě – hlásili to sice předem, ale hlásili 15-45 minut, ve výsledku to byla po několika výpadcích třeba hodina a půl. Škoda jen, že ten den nebyla záře – tak jasně jako z úplně zhaslýho města jí jen tak neuvidíme. A včera jsme koukali na film, kterej byl sice v angličtině, ale všichni měli tak silnej texaskej přízvuk a furt něco žvejkali, že to s rozuměním úplně slavný nebylo. V ten moment jsem si uvědomila, že se tou permanentní obklopeností francouzštinou – fakt slyšim aspoň dvě tři hodiny francouzskýho hovoru
Tak tady jsou fotky z první z mnoha nadcházejících návštěv místní celolaponský kovosběrny, k tomu dvě fotky z celolaponskýho skladu dřeva, co je jenom kousek odtamtud. Jak napadl sníh, člověk si mezi těma kovovejma kopcema přišel jako v horách. A ještě tři v barvě. To je prozatim vše – ale tohle je místo, na který se s foťákem ještě určitě budu vracet.
Prý už jsem zas chvíli nenapsala, jak se mam… Ne že bych v posledních čtrnácti dnech ňákýho soba viděla, ale adaptaci do místního prostředí to docela dobře vystihuje. Polární záře, ikdyž v posledních dnech ustala, vždycky okouzlí, ale už jsme přestali být turisti. Chtěla bych ještě během zimy vzít polární záři na time laps, ale jinak už se radši kochám, než dokumentuju. Začínáme trávit o něco míň času u ohně a o něco víc času ve škole a na kolejích – možná s tim bude mít taky něco do činění to, že se tu celkem nekompromisně ochlazuje. Poslední večery jsme trávili tak v šesti až osmi stupních, což jde, ale od pondělí to má jít pod nulu a během týdne i sněžit – ano, všichni z jižní Evropy, Jižní Ameriky a Afriky pláčou, že jim maminky vyprávěj, jaký tam maj vedro. S tim, že podzim začal na konci srpna jsem se celkem ráda smířila – přineslo to pěkný barvy, ale s tim, že bude sněžit už teď, je to trošku jinak, ikdyž všichni si přejem radši sníh, než takovej ten studenej sněho déšť co se děje, když je nula a míň ne. Včera jsme v něčem podobnym jeli na kolech ze školy po celym odpoledni strávenym procházením se po přírodě v lehkym deštíku a vůbec to tak supr nebylo. Jinak teda škola se projevuje jako celkem všestranná instituce. Včera přistavili zadara k hlavní budouvě dva autobusy a kdo chtěl mohl nastoupit, dali nám instruktáž jak se zachovat, když potkáme soba v říji – Find a tree to hide behind, preferably a strong one. – dovezli nás čtyřicet minut za město do přírody, kde jsme se prošli asi desetikilometrovou procházkou, poseděli u ohně, trochu zmokli, pokochali se přírodou a zas nás vzali zpátky. Tady trochu přírody. I večery se pomalu přesouvaj z venku dovnitř. Navzájem se zvem na společný večeře, takže tu permanentně někdo vaří a peče svoje domácí speciality – jen je problém, že nacpat víc jak deset lidí do kolejní kuchyně je prakticky nemožný – tak jsme se včera nacpali do jednoho pokoje asi v patnácti, ale až po tom, co byla postel postavená na čelo ke zdi a všechny majetky vystěhovaný. Společenštější místo tu nemáme, tak to asi bude běžná praxe během zimy, až už to venku nepůjde vůbec. Taky zjišťuju, že bez ostatních lidí by život v tomhle městě vůbec nefungoval. Město je to malý, neděje se tu závratný množství věcí a podstatná část toho, co se tu děje, se děje draze. Bez lidí tu jde sympaticky trávit čas jenom bloumáním po přírodě, jinak si to moc představit neumim. Taky to že bylo pár dní sychravo mi došlo až zpětně, protože jsem ňák netrávila dost času sama na to, aby mě to začlo ovlivňovat. Až přijde tma, budou lidi potřeba eště víc. Je tu ze všech Finů i cizinců cejtit, že jakkoli je místní prostředí společnym nepřítelem, je to i věc, která tu lidi strašně spojuje. Těžko se to konkrétně pojmenovává, ale i tim, jak je v tomhle městě relativně málo lidí, to tu tvoří silnou atmosféru pospolitosti. Jenom mezi exchange studentama to působí tak, jakoby nás někdo sebral z náhodnejch velkoměst, odvezl někam hodně daleko a tam nás nechal přežívat. Všichni co sem přijeli sem přijeli hodně podobně naladěný, je to přece jen celkem specifický prostředí, jaký se dá zvolit mei běžnejma Erasmovejma destinacema. Místní jsou tu hrozně nápomocný a to takovym způsobem, že když se jenom zeptáte ohledně ňákýho problému, vemou tenhle problém na sebe a řešej ho až do konce, místo aby vám třeba jenom ukázali přibližnej směr, kam jít. Zeptala jsem se náhodný finsky vypadající studentky ve škole jestli neví, kde si můžu něco vytisknout – taky tam byla nová, ale hledala se mnou funkční tiskárnu asi patnáct minut – a takhle je to neustále a se všim. Finové jsou taky nejpřímější lidi, co jsem potkala. Nikdo tu nic neobchází, prostě to řeknou jak to je a řeknou to hned. Tolik toho nenamluvěj, ale nikdy nic jen tak neplácnou. Komunikovat s takovejma lidma je osvěžující, funkční konverzační ticho je sympatická věc a stejně tak místní smysl pro humor – Finové se nezdaj. Tady naše prvotřídní stolování na jedenácti metrech čtverečních. Řikala jsem si, že taky trochu přiblížim, jaká je tu vlastně škola, když už proběhly první přednášky tak dvou třetin předmětů – zbytek začíná až v říjnu. Je to tu celkem spontánní – nevim jestli jen fakulta umění, ale skoro to tak působí všude. Například budou průběžně vypisovat předměty a workshopy podle toho, jaký bude počasí – když třeba napadne správnej sníh, vypisujou se Ice and snow sculpting předměty. Během příštího týdne nás zas jeden z učitelů bere fotit do obří kovoskládky, kam se sváží kov z celýho finskýho Laponska, tak jsem docela zvědavá. Zatim mi začla většina spíš praktickejch předmětů a jen některý teoretický. Mám tu Lantern design a Fire sculpture workshop – výsledky obou předmětů budou součástí velkýho River lights festivalu na konci října. Jak to bude vypadat se musim i já nechat překvapit, z toho co jsem viděla to ale bude působivý. Pak tu mám předmět samostatnýho fotoprojektu – je to bez přednášek, jen se seminářema a konzultacema. Další co tu mám je Adaptation charting – je to předmět jehož cílem je dokumentovat adaptaci do novýho prostředí skrz každodenní příspěvky v libovolný umělecký formě. Výsledek tadytěch deníkovejch záznamů z celýho semestru pak svážem do knih. Pak mám přednášky Art and Visual Culture in the North – což je celkem zajímavá záležitost. Každou přednášku má jinej přednášející, posledně jsme koukali na střípky finský filmový tvorby, předtim to byla přednáška o Laponcích a místní tradiční kultuře, jindy dokument o sauně a předtim zas přednáška o severskejch fotografech – prostě všestranný a dobrý. Pak mám History of Architecture in Finland – tenhle přemět mě zklamal – těšila jsem se na zajímavý přednášky, ale je to ve výsledku jenom
Tentokrát nejdřív z fotbalovýho hřiště, kam jsme doběhli jen pár minut po tom, co byla prý vidět i fialová, ale stejně to byla nádhera. Úplně mokrý jsme pak šli zpátky, ale neni možný jít spát, když se tohle děje nad váma, tak jsme ještě vylezli na střechu a koukali dál.
Přestože při každym sebemenším záblesku polární záře pořád všichni v tichym úžasu koukáme nahoru (Je to taky jeden z mála momentů, kdy si čistě uvědomujem, kde to vlastně jsme.), začíná se dostavovat pocit, že tu nejsme jenom na dalším z letních výletů, ale že tu fakt bydlíme. U mě se taky dostavuje pocit radosti z toho, že jsem tady a ne někde jinde. Je to poprvý co bydlim na koleji a ne s rodinou a zatim je to skoro jenom supr. (Supr až na moment, když se člověk ráno probudil a půlka balkónu byla zalepená od piva, co steklo z balkónu o patro vejš, ale úplně stěžovat si nemůžu, protože jsem na tom balkóně o patro vejš večer předtim taky byla.) Po prvním týdnu, kdy jsem trávila sama maximálně hodinu denně (výsledek všeobecnýho nadšení z poznávání novejch lidí), jsem měla pocit, že tu moc klidu nebude. Je to ale jinak a je to tak fajn – když chce člověk být chvíli sám, může, a když pak chce být s lidma, jsou všichni sympaticky blízko – to znamená přelézt vlastní balkón do dvora a pak balkón k někomu jinýmu – 30 vteřin, nebo vyjít ze svýho baráku, vlézt do vedlejšího, vyjít po schodech a být zas u někoho jinýho – minuta a půl. Je pěkný si v neděli po ránu sednout na balkón a s čajem a knížkou si užívat rychle ubývajícího sluníčka a tak nějak to sdílet s lidma, co ráno trávěj stejnym způsobem u sebe na balkónech. (Zahradní stoleček s nápisem FREE co jsem hned druhej den našla u popelnic je asi nejlepší věc, kterou jsem náš byt vybavila.) Co do spolubydlících to není úplně špatný – jedna je dvacetiletá Francouzka, ta je supr, milá a i přes pokulhávající angličtinu se snaží komunikovat včetně vtipů a ironie, což je osvěžující – velká část Francouzů se tu totiž drží ve svejch skupinkách, takže anglicky ani nežbleptnou. Druhá spolubydlící je taky dvacetiletá, nakonec ne tak supr Španělka, je milá, zdvořilá, všechno, takže si asi stěžovat nemůžu, ale víc než zdvořilostní větu při náhodnym setkání v bytě jsem s ní zatím neprohodila a asi v dohledný době neprohodim. Poznávat nový lidi je překvapivě snadný, když se všichni snažej o totéž. Po deseti dnech už je tu spousta lidí, se kterejma ráda trávim čas. Přestože už máme naplánovaný i akčnější věci, jako výlet přes Inari a snad Tromso na Nordkapp za čtrnáct dní, prvním víkendem v novym městě jsme se překvapivě rychle přiblížili místním důchodcům. Všichni dost mrtví z cestovních změn a dlouhejch večerů málokdo vstává před dvanáctou, když může, tak jsme se po ránu (14:00) vydali v malý skupince lidí na cykloprůzkum okolí. (Pořád si nemůžu vynachválit mít kolo místo hromadný dopravy. To mě teda asi s příchodem zimy omrzí, ale zatím to nemá chybu.) Milym zjištěním bylo, že ačkoliv je tohle město rozlohou největší v Evropě, nemuseli jsme jet ani patnáct minut a byli jsme na zcela klidnym a borůvkama obsypanym místě u jezerovatýho zálivu řeky, která pak cik cak protejká celym městem. Následovalo odpolední houbaření a sbírání borůvek, brusinek, jalovců a tak a večerní patnáctičlenná hostina z těhle úlovků. Na noc pak zas lezení po požárnim žebříku nad třetí patro na střechu – když je mokro, taková sranda to není, ale pokáždý to zatím stálo za to – a čekání na záři. Tentokrát vypadala jako tři zelený duhy nad sebou přes půlku oblohy, takhle zářivou jsme jí ještě neviděli. Dneska měla kulminovat, ale za celej den se nebe neroztáhlo ani na pět minut. Co do školy jsme teprv na začátku. Během orientation týdne byla jenom jedna neinformativní přednáška, týkala se adaptace do finský společnosti. Přednášející Američan začal národnostním průzkumem dvousetčlenný posluchárny a při jmenování přítomnejch národností si snad ani jednou neodpustil humorně myšlenou narážku na nějakej z historickejch konfliktů daný země, přičemž postupně přitvrzovat a nebál se ani těch z palčivějších a aktuálnějších témat. Po půl hodině těhle vtipů jsem měla pocit, že kdyby byla ta aula naplněná o něco mocnějšíma a naštvanějšíma lidma, neměl by daleko k rozpoutání třetí světový. Jinak mám rozvrh nabitej jednim lepším předmětem než druhym, takže se mám asi na co se těšit. Fakulta umění je rozložená ve dvou budovách, každá na jiný straně města a ani jedna blízko hlavního campusu, kde jsou všechny neumělecký hodiny, takže pauzy mezi hodinama budou zvlášť v zimě trochu akčnější, než by člověk chtěl. Na druhou stranu máme až do půlnoci přístup k potřebnejm dílnám, tiskovýmu vybavení, občas i k černý komoře a tak, takže zázemí celkově bez chyby a atmosféra všech tří školních budov je moc sympatická. Portugalka učí Francouze správným způsobům degustace vína Troje narozeniny v jeden den – jeden z oslavenců: Návštěva největšího místního kulturního domu s galerií: Řekli nám, ať si jdem taky hrát, tak si děláme nový kamarády z řad místních. Okolí města: To v dálce je centrum Rovaniemi v čele s kontroverzním kostelem, kterej má na vršku zářivě červeně podsvícenej kříž. Po tomhle mostě jezdim párkrát denně do školy, do centra a vlastně skoro kdykoliv chci kamkoliv – jsou z něho krásný výhledy na řeku v každou denní dobu. Lidi Úlovky: Dobrou noc.
Čas je tu ňákej delší než jinde. Po pár všedních dnech máme pocit, že už jsme tu týdny, protože tempo existence v tomhle městě je zvláštně pomalý… všechno je tu celkem daleko, pěšky bych šla do školy tak hodinu, na kole v ranní cyklozácpě tvořený španělskejma studentama, co si místo jízdy vehementně povídaj to je tak na dvacet minut. Do centra je to jenom o trochu blíž, každopádně bez hromadný dopravy je z celýho města mnohem pomalejší pocit a když chci někoho kontaktovat, musim najít v okolních budovách kde bydlí a zazvonit, jelikož internety mi na koleji stále stagnujou. Záclony do oken byly asi první věc, co si tu každej koupil, na druhou stranu je supr, že je velká část balkónů a oken nasměrovaná do velkýho prostranství upostřed, tak se tu dobře felí, zvlášť, když se zas na pár dní vrátily střípky léta se sluníčkem a na několik chvil během odpoledne tu jde být jenom v tričku bez tisíce dalších vrstev. Místo přednášek se děl orientation week, takže sestavování rozvrhů (k mýmu údivu mám zatím většinu předmětů v září a v říjnu, takže listopad a prosinec budu asi hlavně bobovat), komentovaný prohlídky školy, placení školních poplatků, zas po dlouhý době obědy v jídelně (kvalita jak v restauraci – se studentskou kartou talíř salátu + hlavní jídlo a sklenice mléka za 2.60 – už se nedivim, že většina místních studentů jí hlavně oběd a jinak doma skoro nic, taky to tak budem dělat, finský ceny no…). První den byl zakončenej velkou get together party – to že budem v jednu odcházet jako skoro poslední z téměř vylidněnýho podniku jsem nečekala když jsem tam přišla a cpalo se tam 150 lidí, asi tu respektujou školní docházku. Den předtim jsme si řikali, že bychom měli vyjít na kopec a zkusit počkat na polární záři, když zrovna bylo po dlouhý době jasno (je totiž supr, že stačí jít deset minut za kolej a být v krásnym lese)… místo toho jsme ale usnuli a ráno jenom nešťastně poslouchali nadšený hovory těch co byli o něco líp organizovaní než my a fakt tam šli. Tak jsme si v pondělí v noci cestou z centra řekli, že půjdem na kopec za koleje a budem doufat. Nechali jsme kola pod kopcem a šli nahoru. Tam jsme hodinu nebo dvě klepali kosu, viděli padající hvězdu a víc nic. Tak jsme to před třetí ráno zabalili s vědomím, že jen co usnem, tak to vypukne… Ani vlastně nevim, proč jsme tam mrzli tak dlouho, když to budem za pár týdnů moct pozorovat skoro v době oběda, ale byl to sympaticky strávenej večer. Cestou zpátky na koleje jsme pak svištěli zcela prázdnym městem a jenom si užívali to ticho. V úterý jsme si v podvečer řekli, že půjdem s pár lidma na kopec, tentokrát už za světla najdem vyhlídkovou věž s ohništěm, opečem něco k jídlu a počkáme do noci. Někdo to ale postnul na facebook a když jsme se po odchodu po minutě otočili, zjistili jsme, že se za nás nabalilo (místo původních sedmi) dalších asi třicet lidí, co zrovna nemělo nic lepšího na práci. Každopádně je strašně hezký jít po škole trávit odpoledne, večer a část noci na kopec do krásnýho lesa s ohněm, výhledem, hudbou a lidma. Když se okolo jedenáctý konečně trochu setmělo, čekali jsme a čekali, dvacet netrpělivců už odešlo, my jsme byli po předešlym dni odhodlaný být tam klidně celou noc.. Pak se úplně zatáhlo nebe, tak už jsme se skoro sbírali, ale jen co přišla půlnoc a my popřáli jednomu z Francouzů k jednadvacetinám, tak se na kousku oblohy mraky roztáhly a za nima na nás čekala polární záře, dokonce i trochu barevná. Konečně. Tuhle záři jsme si zasloužili. (tohle je s několikavteřinovou expozicí a bez stativu, takž to vypadá barevnějc a intenzivnějc, než to ve skutečnosti bylo, ale krása to byla tak i tak) A lidi: Quebec Dominikánská Republika Slovensko Francie a finský pivo Rakušanka taky zná hady. Frantíci do lesa k ohni v sáčku a lakýrkách Francouzi – vlevo jedna z mejch spolubydlících, vpravo oslavenec Další Francouz – bylo jich tam asi patnáct z tak třiceti, co jich je tu celkem. (Čechů je tu nakonec jedenáct – stejně jako kanaďanů – asi šestej nejpočetnějc zastoupenej stát z těch 230 co nás je tu celkem, k tomu ještě pár Slováků) Německo Kypr Jinak celý město tu jezdí na kolech – máločí kolo je ale funkční. Mně osobně skoro nebrzdí, přemrzlá pneumatika praskla už po hodině, moc to neřadí a je to slyšet na kilomety, ale pořád jsem na tom dobře (aspoň mám horský, což za chvíli na sněhu přijde vhod). Většina ostatních kol jsou nedobrovolný fixky – má to spoustu převodů, ale převodovka nefunguje, takže semtam někdo pláče cestou do kopce, nebo naopak někdo na rovině šlape jako křeček a stejně se nehne z místa. Ale je fakt, že bez kola je tu člověk zcela bezradnej, protože pár pochůzek v centru pěšky zabere půl dne. Dva dny v kuse jsme taky na nosičích vozili jednu Korejku, kterou teprve začínáme učit jezdit na kole, protože to nikdy předtim nezkoušela. Do kopců je to celkem náročný (a ano, jednou když jsem jí vezla, skončily jsme v příkopě), ale je pěkný mít si na kole s kym povídat. Taky všichni objevujem problémy našich kolejí – ten náš je zatím nejhlasitější – pokaždý když vaříme klidně jenom vodu na čaj, spustí se nám v bytě požární poplach (posledně pětkrát za sebou), tak jen čekáme, až začnou jezdit hasiči. Všichni nás zdravěj slovy – Oh, it‘s you guys with the alarm, right? Fix that! Jo a taky je ve městě spousta supr blešáků, takže máme všichni plný byty užitečnýho harampádí, už jsme docela zabydlení. A jedna divnost na konec: Většina univerzit hrdě prodává mikiny, trička a čepice s logem…. Na Lapin Yliopisto se takhle vedou montérky. Každá fakulta má jinou barvu, jsou na nich loga a lidi na nich maj našitý a nalepený značky toho, čeho všeho se ze studentskýho společenskýho života účastnili, takže vlastně svůj společenskej status. Divný ale je, že v tom nechoděj jenom do školy, ale i
Tak tady první větší várka fotek – většina z exkurze v národním parku Pallas Tunturi ňákejch 250-300 km nad rovaniemi, takže už docela pořádnej sever. Sorry za takový množství makrofotek, objevovala jsem novej teleobjektiv. Tohle je o půlnoci z letištní plochy – přišla jsem si jak boháč, letěli jsme tak malym letadlem, že jsme z něj vystoupili po pár schodech přímo na plochu a pak z plochy přímo k baggage claim – mám podezření, že jsme byli jeden z tak tří letů, co tam ten den měli… První hiking day – místní lesy, vody, kopce a tak: ano, maj tu bílý jehličí zbylejch 5 spolužáků a dva učitelé, co jeli s náma všude jsou tu milióny bříz – na severu ani skoro ničim jinym netopěj, taky teda je to jedinej listnatej strom, co roste ve vyšších výškách jako z pohádky žába strašně moc vody v přírodě je překvapivě znečištěno olejem – ale duhy to dělá pěkný Všude moře borůvek a lingonberries a eště jedněch berries, který nevim, jak se jmenujou. Krajina z jednoho z kopců – v Rovaniemi eště ne, ale na severu už je naprostej podzim další borůvky :) a krásně strukturovaný kameny tady jsem si jenom hrála tunturi z definice (ani kopec ani hora, ale tohle – když by to mělo na sobě stromy, bylo by to už něco jinýho) Veřejně přístupný roubenky, jimiž je posetá místní příroda. podzim :) Tady nějaký spálený polena na místním ohništi sobi na obzoru živly I živly II hřebík je to tu ráj houbařů – tohle je makro asi centimetrovejch a tady už začátek cesty na Pallas (806 m n.m. – nejvyšší tady v okolí, taky se to tu podle toho jmenuje) doufali jsme, že tou mlhou prolezem nad ní – nepovedlo se a od tohohle momentu bylo už jen bílo turistické značení teď bude spousta mlhy: kousek pod vrcholem na chvilku se to roztáhlo, tak jsme zjistili kde jsme a zas šli mlhou dál jedna z mála věcí, co tam rostla kamenný pohřebiště na vrcholu tunturi – magický místo rujny nad sjezdovkou I nad sjezdovkou II neurony výhledy tihle se nás tolik nebáli místní finskej učitel písknul a oni se otočili a pár minut na něj civěli takovej výraz jako: co civíš?! než začal svičit A tady už sobí jóga! Celou dobu jsme se okolo plížili, aby neutekli, ale jen co začal s timhle, všichni jsme vybuchli smíchy. hipík šampón A u týhle řeky jsme těch pět dní trávili A konec. Zatim :)
Fiskars headquarters A takhle by měl vypadat táborovej dřevník… :) Stará tovární budova, ve který teď sídlí Aalto univerzita Jezero v centru Kostel v centru Zeď největší památky Helsinek Uličky Klasika Trajekt na ostrovy Na ostrovech Přístavní Krásná věc Dramatický mraky I Dramatický mraky II Kázání I Kázání II Dramatický mraky III
I zbytek exkurze byl fajn, před takovou věcí, jako je půlrok v cizí zemi má člověk velký očekávání ohledně všeho možnýho, když jsem ale první den přijela, měla jsem pocit, že vůbec nevim jak začít. Tenhle pětidenní výlet to celkem pěkně vyřešil. Hodili nás jako ryby do vody do místního prostředí a chtěli po nás dost věcí, zároveň ale nebyli daleko pro diskusi a případný rady. Všechny nás to do začátku sympaticky nakoplo. Předposlední den jsme lezli na nejvyšší z místních tunturi (ani kopec ani hora), Pallas – pro místní asi celkem posvátná záležitost. Před cestou jsme každej dostali panáka višňovky, co přivezli čtyři učitelé ze Zlína, co navštěvovali místní univerzitu a stavili se na dva dny i za náma. Na kopci jsme si poslechli povídání o místních rituálech, z čehož jsme jeden i absolvovali a pak jsme zas šli dál jelikož byla hrozná mlha, zima a vítr. I tak to tam bylo krásný – v týhle vejšce neroste už nic krom namodrale zelenejch mechů na kamenech a sem tam nizoučká tráva. V mlze si tam člověk fakt přijde jak na jiný planětě a celý je to tam posetý navršenejma kamenama – zvlášť v tý mlze to tam tak vypadalo jako hřbitov. Cestou zpátky jsme párkrát zahlídli skupinky sobů pobíhajících po kopcích. Jenom ten místní Finskej učitel uměl písknout tak, aby se zastavili, otočili a víceméně s nim komunikovali. K večeři nám místní podomácky vyudili lososa v místní kotě (tradiční dřevěná kulatá chajda s krbem uprostřed a sobíma kožešinama pokrytejma lavicema po obvodu) – strašně dobrá věc ten losos – s různejma dalšíma místníma kulinářskejma vychytávkama. Před půlnocí začla projekce fotek, diskuse k nim a přednáška. Vůbec to byl dobrej den. Ráno jsme ještě posbírali dírkový komory z krabiček od filmů, co jsme je měli rozmístěný po okolí už od pondělí a fotili s nima s pětidenní expozicí. Bohužel bylo hodně zataženo, ale stejně jsem zvědavá, co z toho vyjde – je tam možnost jednoho oskenování, než světlo ten fotopapír znehodnotí, tak uvidíme. Na dotaz jak dlouho bude trvat cesta zpátky nám bylo odpovězeno – Depending on the raindeer traffic. – nejdřív jsme se smáli, ale po hodině cesty nám došlo, že to bylo myšleno vážně – každou chvíli tam přebíhaj silnici, už jsem jich viděla skoro dvacet. Ještě losa bych chtěla potkat v lese. Prý tu jsou i medvědi, ale ti jsou tak bojácní, že eště nikdy žádnýho neviděl ani ten učitel, co tu žije od narození. Polární záře nakonec vidět nebyla, ale čtyři měsíce je dlouhá doba, tak se to třeba někdy poštěstí. Jinak už taky občas chytám ňáký slova z okolních hovorů ve finštině, už i jedno velmi nadužívaný elementární sprostý, takže asimilace zatím funguje. Po příjezdu zpátky do Rovaniemi na mě už v bytě čekala spolubydlící, takže jenco jsem otevřela dveře, vyběhla z pokoje typicky extrovertní Španělka, jejíž angličtina není zatím nijak závratná, ale rukama nohama to taky jde, druhá spolubydlící z Francie přijede za dva dny. Ta Španělka tu měla loni kamarády, takže jsem se vrátila do bytu plnýho všemožnejch majetků, máme základní výbavu včetně krabiček bez víček a víček bez krabiček, sady plastovo-papírovýho párty nádobí, obří svíčky na miniaturním svícnu, koštěte co má místo násady klacek a násady od mopu co nemá ten mop, žehličky s prknem a mikrovlnky, kterou budou mít dva měsíce sousedi a pak dva měsíce my – dobře se tu hustlí. :D S červenym kostkovanym ubrusem na stole v kuchyni už si tu přijdem docela domácky, tak je to sympatický. Už po hodině na mě klepali lidi z tý exkurze, že jdou na hangout plac za koleje, kde bylo dalších tak dvacet příchozích. Odjížděli jsme z prázdnýho místa a vrátili jsme se do nacpanýho slumu. :D Tak jsme se chvíli bavili, zjistila jsem, že je tu dohromady asi 7 Čechů a ňáký Slováci a taky že jsme asi jediný dvě evropský země, co dostávaj 500 euro měsíčně na to tady být. Němci, Švýcaři a myslim že i Španělé dostávaj o 200 euro míň. Úplně to nechápu, ale nestěžuju si. Většina lidí se pak zvedla, že jedou taxíkem do centra do klubu na párty zahajující semestr do jedinýho místního otevřenýho studentskýho klubu. Já, dva lidi z exkurze a jeden další Čech jsme vzali kola, přece jen, platit si taxík místo čtvrt hodiny na kole nám přišlo trochu zbytečný… teda měli jsme tři kola na čtyři lidi, ale i tak to jde. Jelikož nám včera po celodennim chození končila přednáška až v půl třetí ráno (ano, Finové si s časem moc hlavu nelámou a když je přednáška dobrá, tak to funguje – což byla), byli jsme dost vyřízený už tak, k tomu byla před Tivoli – tim klubem – třicet metrů dlouhá fronta, drahej vstup, akční vyhazovači a tak narváno, že by tam člověk stejně nepotkal nikoho, s kym by chtěl mluvit. Nebyla jsem jediná, kdo za párty, která i z venku vypadala na nic nechtěl platit drahej vstup a pak eště drahý pití uvnitř, ale byla jsem jediná, kdo se fakt otočil a jel zas zpátky. Noční Rovaniemi je krásná věc a profrčet ho napříč na kole prázdnejma ulicema člověka potěší i v týhle situaci. Přijet na kolej, otevřít schránku, najít dva dopisy (ano, STS funguje i tady a ne jen na pohledy, ale i na dopisy), uvařit si čaj, číst, psát a jít spát po dlouhym dni je nakonec fakt pěkný. Zítra nám začíná orientation week a pak už kolotoč semestru, tak jsem celkem napjatá jaký to bude, protože zatím to exkurzový nastínění místního přístupu ke škole vypadalo fakt sympaticky. Tak dobrou noc. :)
Chtěla jsem sem něco napsat zas až na konci týdne, ale to by toho asi byla spousta najednou, tak píšu už teď. Let z Helsinek do Rovaniemi byl jeden z nejkrásnějších, co jsem kdy zažila. Až na to, že lítání s plnejma dutinama je bolestivě mučivý (všichni tu máme rýmu od prvního dne po příletu a jestli to tak bude celou zimu, supr to nebude.) Každopádně bylo už celkem pozdě v noci, ale slunce nad mrakama teprv zapadalo. Takový moře sytejch teplejch barev jsem na nebi ani v nebi ještě neviděla. Jen mě zarazilo, že to v tom letadle kromě mě a jedný paní za mnou vůbec nikoho nezajímalo. Ani jim to většině nestálo za zvednutí hlavy od novin, knížky nebo počítače. Byl to zvláštní pohled, koukat jak to všechno ignorujou. Po příletu do Rovaniemi se dělo všechno rychle – sehnat kolo, sehnat internet, najít školu, najít obchod a taky než jsem se vůbec zabydlela, hned jsem zas balila na týden pryč – strávila jsem tam jen necelých 30 hodin, než mě a pět dalších erasmáků s fakulty umění a designu šoupli do auta a vyrazili jsme na „exkurzi“ – je to taková kombinace chození skrz na skrz místním národním parkem, fotoplenéru, filosofování po večerní sauně a taky ňáká landartová a akvarelová tvorba. Cestou se samozřejmě nemohla vynechat zastávka na kafe – u pokladny krom jinejch typickejch věcí prodávali i plechovky s medvědím masem…prostě sever. Po necelejch čtyřech hodinách cesty byla ještě zastávka na nákup zásob v místní instituci, která funguje jako banka, pošta, bar, karaoke, restaurace, supermarket, turistický informace a pošta zároveň. Nijak bych se nedivila, kdyby měli na půdě knihovnu s hasičárnou a ve sklepě vězení…dneska jsme tam taky byli na povinný ochutnávce místní pizzy se sobím masem. Na exkurzi je nás jen osm, dva z toho učitelé. Hlavní učitel je ze San Francisca, jen už tu žije 25 let. Ten druhej je Fin a jestli jsou místní všichni takoví, tak jsou to šťastlivci – pokornějšího a pozornějšího člověka jsem mockrát nepotkala. Jinak jsou tu tři frankofonní kanaďani – kdyby mluvili s francouzskym přízvukem, asi bych jim i trochu rozuměla, ale s jejich přízvukem z Montrealu je ta Francouzština o dost náročnější. Pak je tu jeden Němec z okolí Mnichova a jedna korejka ze Soulu. Ta má zatím trochu problém se v celkem výrazný společnosti chytat, ale zvyká si na Evropu rychle. Hned po příjezdu nám byly nality panáky místního salmiaku ve formě likéru. Je to tak výrazný, že člověk ani necejtí těch 25 procent alkoholu – chuť kterou cpou do pití, bombónů, žvejkaček i čokolády. Každý ráno je tu pak započatý místní klasikou – údajně nedobrym kafem (já ho nepila) a velkym hrncem ovesný kaše. Všude je strašně moc borůvek a dalších místních bobulí – jsou tim posetý všechy místní kopce. Od cca pěti set metrů už totiž ještě krom bříz prakticky nic neroste. Vršek osmistovkovýho kopce kam jdem zítra (Pallas tunturi – nejvyšší tohohle NP) je už prý jak měsíc totálně bez rostlin, tak uvidíme, každopádně ty pole obřích borůvek jsou parádní. Kopců je tu nakonec hodně a i docela vysokejch, tečou tu mezi nima řeky, tvořej se jezera, nahoře na kopcích jsou pramínky strašně dobrý vody a člověk si nahoře přijde skoro jak v tom dvoutisícovym sedle v Durmitoru. Jsme mnohem severnějc, než mi ze začátku přišlo, ale na těch postupně klesajících vejškách stromů se to při dlouhý cestě autem dalo vidět dobře. První výlet jsme hned na kopci rozdělali oheň – při topení suchou břízou to tu všechno chytá do pár vtěřin, takže bylo hned taky uvařený kafe, ochutnali jsme místní speciality, chvíli malovali a pak nás z toho krásnýho výhledu vyhnal déšť do místní roubenky přístupný turistům. Tam každou chvilku přicházeli další a další zmoklí lidi s batohama, co procházej parkem napříč několikadenní cestou. Postupně jich přichází asi osm, tak se nás tam šestnáct mačkalo v boudičce tři na tři metry u krbu. Všichni si navzájem nabízeli kafe a svoje obědy místních klasik. Přišla jsem si jak v Hobitovi, jak se tam všichni slejzali jak trpaslíci na nečekaný dýchánek. Lidská atmosféra je tu mezi všema strašně příjemná. Už i pár sobů by bylo. Jinak co do školy je to tu přínosný už po těch dvou dnech. Za jeden den jsem se o fotce naučila mnohem víc, než během roku v Praze. Je pěkný, že tu s náma o uměleckejch věcech mluvěj ve všech směrech od techniky po filosofii. Taky teda to fotovybavení co máme k dispozici se těžko srovnává. Jinak už tu začíná suverénní podzim. V Rovaniemi ještě ne, tam je pořád zeleno, ale tady na severu už jde všechno do zlatova. A každej den je tu o deset minut světla míň. Nezdá se to, ale je to strašně moc a trochu strašidelný. Zatím je teda úplná tma až okolo půlnoci, možná ani to ne, takže se ještě nikdy nevečeřelo před desátou, možná i jedenáctou a spát se taky chodí až uprostřed noci. Rovnodennost ještě nebyla, ale po ní to asi půjde dost ostře. Taky čekání na polární zář v kombinaci se saunováním je tu docela koníček. Je frustrující vědět, že tam ta zář je, jen jí není přes mraky vidět. Dneska nakonec vykoukly takový slabý bílý pruhy, ale taková ta pořádná barevná to ještě nebyla ani zdaleka. Koukám, že už je hodně hodin a na programu toho máme zítra milión, tak přeju dobrou noc :) a zas asi brzo napíšu – dojmů je hodně, tak to potřebuju ventilovat. P.S.: Mám odsud spoustu fotek, ale tak špatnej net, že je budu moct nahrát až za pár dní ze školy.
Tak tady je pár dojmů z Helsinek: Nejdřív jsem chytla megadrahej taxík z letiště, čemuž se v jednu v noci, ve slejváku, v neznámym městě a se spoustou majetků včetně batohu zabalenym v tý letadlový plastový fólii, takže se ani nedal dát na záda, nedalo úplně vyhnout, ale stejně mě ta cena úplně nepotěšila. Obecně je tu dost draho, ale tak ňák jsem se utěšovala, že Helsinky přece jen budou dražší než ten sever. To mi brzo vyvrátili místňáci… že prej je Laponsko nejdražší z celýho Finska. Tak i tak si budu muset odvyknout přepočítávat v hlavě všechno na český koruny. Cena toho jednoho českýho piva na koncertě pořád bolí a ne, nebylo dražší než ty místní. Každopádně, ubytování u fajn lidí, co tvrděj, že bydlej v Helsinkách, ikdyž je to spíš takovej Radotín, tak to tu maj ale ostatně asi všichni, prakticky nikdo tu prej nebydlí přímo ve městě a ranní a večerní procházka na vlak je vlastně celkem sympatická věc. Ráno jsem si až uvědomila, že je tu o hodinu víc, takže neni po jedenáctý, ale už odpoledne, tak jsem rychle vyrazila do města. První poznatek z centra – místní hlavák je stejně slizkej pofelplatz jako u nás, jenom tu k tomu nemaj ten park, kam by se všichni místní ožralové mohli zašívat. Taky jsem čekala, že tu bude všude víc lidí, ani těch turistů tu zas tolik neni. Večer se teda město zaplnilo, jelikož jsem prý přijela přesně v den, kdy vrcholej místní festivaly a nehledě na počasí jsou všichni místní v ulicích, což se teda potvrdilo – byla celkem zima, foukalo, semtam poprchávalo a všichni se mačkali na těch místech, kam ještě v podvečer dopadalo sluníčko a často se tvářili, že si tam spíš z povinnosti užívaj konec léta před zimou, která je tu obdobím společenskýho mrtva kvůli zákonům o hospodách a alkoholu obecně. Půlden jsem pak strávila s Julií, místní Finkou, která byla minulej semestr v Praze na Erasmu a já s ní chodila na jeden seminář o jazzu. Je pěkný přijet do cizího města a někoho tu znát. Říkala, že je zpátky teprv dva týdny a pořád si nezvykla na to, jak všem okolo rozumí a asi je to fakt, že když rozumíte jenom anglicky, tak je ten nesrozumitelnej šum všude okolo vlastně tichej a klidnej. Taky jí prej chybí pražský podniky, že si tam jeden oblíbila a jestlipak ho znám, jmenuje se prej Vorzokovna, nebo tak nějak. Na dotaz jestli myslí Vzorkovnu se tvářila potěšeně, že to taky znám. Svět je malej, taky prej byla v létě na prakticky stejnejch místech po Evropě jako já, jenom vždycky o týden dřív. Udivila mě tu ještě jedna věc, na hrozně moc místech si tu přijdu jako v Praze, ne jako v historickym centru, ale třeba jako na Míráku, třeba dlažba je tu včetně kočičích hlav strašně podobná a i spousta zdobnejch baráků jako na Vinohradech nebo na Žižkově. Je tu všude taková celkem blízká atmosféra. Jen teda to moře a jezera v Praze nemáme. Tady si zas ale budu těžko zvykat na to, jak je tu všechno placatý, nebe je tu pak sice úplně magicky obrovský, ale stejně je to zvláštní, být na takový placce. Celej den jsem se po městě snažila vylézt na jakýkoli místo s rozhledem a výsledek byl zhruba takovej, že i přes pocit chůze do kopce jsem vždycky nakonec skončila stejně nízko. Ráno mi slečna z ubytování řikala, jak se dostat na vlak. Její navigace zněla: doleva, doprava, pak vylezeš na kopec a za nim už to uvidíš. Nevim, jestli jsem šla správně, ale široko daleko byl nejvyšší kopec asi tři metry vysokej… Města a lidi už tu začínám objevovat, tak jsem ještě zvědavá na tu severskou přírodu. Už tady se člověk cejtí, jako by byl o tisíc metrů vejš, ikdyž je přímo u moře…